Článek
Vozila jsem panenky v kočárku, pečlivě je přikrývala dekou, hrála si na domácnost a představovala si, že jednou budu mít vlastní děti. V mojí hlavě to tehdy vypadalo hrozně jednoduše.
Mysela jsem si, že dospělost znamená velký byt plný světla, hrnek horkého kafe na kuchyňské lince, dítě, které vás obejme kolem krku, a pocit, že všechno v životě nějak zapadlo na správné místo. vám jako malé holce neřekne, že zrovna tohle rodinný štěstí je představa kterou mají muži o ženském štěstí. Což bývá v rozporu se zkušeností, ženy postupně přestanou věřit, že by je jejich vlastní život za tu cenu unesl.
První tvrdý střet s realitou mě čekal v pěti, když se narodil můj bratr. Najednou jsem byla „ta šikovná“. „Ta zodpovědná.“ „Ta starší sestřička.“ I když bratr dorostl, tak já dostávala povinnosti, ale bratr měl když nastoupil na zakladku i vyšší kapesné i když byl mladší. Mě bylo také třeba hlídat na každém kroku jako nesvéprávnou, prý protože jsem holka, ale mladší bratr nemusel v domácnosti nic. Protože „kluci jsou kluci“.
Na rodinných oslavách mi vždy někdo skoro automaticky strčil do ruky kočárek nebo dítě na hlídání. Dospělí se usmívali, chválili mě, jak jsem hodná, jak to s dětmi umím, jak ze mě jednou bude báječná maminka. Jenže zatímco ostatní děti běhaly po zahradě, hrály si nebo dělaly bordel někde pod stolem s chlebíčky, já seděla vedle kočárku a hlídala, jestli se malej nevzbudí.
Nechápete mě špatně, bráchu mám a měla jsem vždycky ráda. Jen jsem si začala strašně brzo všímat, že péče je ve světě žen braná jako něco automatického. Něco, co prostě máme umět bez řečí, bez únavy a ideálně ještě s úsměvem. Čím jsem byla starší, tím víc jsem si začala všímat dalších věcí. Třeba toho, že skoro žádná ženská z generací přede mnou nepůsobila upřímně šťastně - i když tvrdila něco jiného. Prakticky nešel přehlédnout hořký výraz v jejich obličeji, když mluvili dětech, svých vlastních snech a štěstí, co v rodině chtě nechtě musí - protože se to sluší.
Nebyla v tom dramatizace ve stylu filmů, kde někdo sedí ve tmě a brečí do vína. Spíš se v tom odrážela realita člověka, který si zvykl fungovat v permanentním přetížení a už ani neví, že existuje jiný režim života. Protože prostě musí - a nikoho nezajímá že musí.
Pamatuju si třeba jednu známou mojí mámy, která si jednou sedla na gauč s knížkou a sotva otevřela první stránku, už po pěti minutách začala nervózně říkat, že by asi měla jít něco dělat, protože přece nemůže jen tak sedět. Tehdy mě úplně fascinovalo, že ta ženská si neuměla ani odpočinout bez pocitu viny.
A čím víc dospělých žen jsem kolem sebe pozorovala, tím víc jsem měla pocit, že mateřství v realitě vypadá úplně jinak než v těch obrázcích z reklamy na aviváž a mužských představách o ženách a jejich štěstí.
Kolem pětadvaceti jsem začala potkávat spolužačky ze střední, které už měly děti. A skoro každé to setkání mělo úplně stejný scénář.
Jedno dítě v kočárku, a případné druhé někde pobíhalo kolem a vydávalo zvuky jak čarodějka na hořící hranici ve středověku. Do toho únava, kruhy pod očima, věty o tom, jak nejsou peníze, jak nejsou školky, jak nejsou volné večery, jak nejsou chvilky pro sebe, jak nejsou vztahy, jak nejsou síly. Jak si partner stěžuje, že ona je víc máma pro děti než ženská pro něj - i když jemu se u přebalování uzlíčku jejich lásky zvedá žaludek.
A pak po deseti minutách tohohle všeho přišla skoro vždycky stejná otázka.
„A co ty? Ty máš nějaké děti?“
A když jsem řekla, že ne, přišel ten samý výraz. Něco mezi překvapením, lítostí a lehkým podezřením.
Co mi na tom přišlo nejbizarnější bylo, že ženy, které před chvílí popisovaly svůj život skoro jako humanitární krizi země třetího světa, mě začaly přesvědčovat, jak je mateřství vlastně ta nejkrásnější věc na světě.
Člověk nemusí být génius, aby v tom viděl určitý rozpor.
Já vím, že to zní cynicky, ale někdy jsem měla pocit, že spousta žen nepotřebuje kolem sebe další matky kvůli sdílení toho pověstného štěstí, ale kvůli potvrzení, že v tom nejsou samy.
Jenže u mě se kromě těch osobních pozorování začala přidávat ještě jedna věc. Práce.
Dělala jsem roky v HR a tam člověk strašně rychle zjistí, jak se svět ve skutečnosti dívá na ženy a mateřství, když odhlédne od všech těch reklamních a ultrapravicových keců o rodinných hodnotách.
Když chlap oznámil, že čeká dítě, reakce byla skoro vždycky pozitivní. Gratulace. Úsměvy. Řeči o tom, že teď bude potřebovat větší stabilitu, lepší peníze, perspektivu.
Když dítě oznámila žena, začaly úplně jiné otázky.
Kdo bude hlídat? Jak dlouho bude pryč? Vrátí se vůbec? Nebude pořád doma s nemocným dítětem? Má smysl ji teď povyšovat? Není to risk? Kolik to přinese problémů?
Člověk nemusí být úplně paranoidní, aby si všiml, že žena s dítětem je na pracovním trhu často vnímaná (a často i popisovaná) jako poruchové auto po záruce. Nikdo to neřekne úplně nahlas, ale všichni přemýšlí v praxi pracovního trhu o matkách automaticky jako o problému.
Pamatuju si moment, kdy jeden kolega oznámil, že budou mít s partnerkou dítě. Vedoucí ho tehdy poplácal po rameni, pogratuloval mu a ještě ten měsíc dostal přidáno, protože přece „teď bude živit rodinu“.
Popravdě, v tu chvíli jsem si uvědomila, že i když to budu já, kdo daruje život a i já, od koho bude očekávaná celá odpovědnost - nikdy nebudu oceněná a ohodnocená jako „živitel rodiny“- i když jím jsem fakticky taky.
Že kdybych tu samou věc oznámila já - jako mnoho žen co vídám v práci, vedení firmy nebude přemýšlet nad tím, jak mě finančně podpořit, ale jak rychle za mě najít náhradu.
Odmysleme si ideologické řeči. To je realita, kterou člověk vidí zevnitř kanceláře, když sedí u pracovních smluv a poslouchá, jak se o zaměstnancích mluví v zasedačkách.
A asi právě tehdy mi poprvé došlo, že pokud budu mít dítě, stanu se v očích systému problémem.
Nebavíme se o idealizované představě celé společnosti o mateřství, bavíme se o faktické realitě toho, že ženám je podsouváno to, že jsou jak příčinou, tím kdo nese odpovědnost za problém klesající porodnosti, zároveň i jeho řešením. Jen kdyby se ty hrozné ženy nepřizpůsobovali sobecké době - ale sobeckým „tradičním hodnotám“.
Taky se nemohu nezmínit o vztazích.
Čím jsem byla starší, tím víc jsem si začala všímat jedné věci, kterou bych ve dvaceti nikdy neviděla. Spousta mužů chce děti podobně, jako chce malé dítě štěně. Strašně se těší na tu představu. Na to roztomilé. Na pokračování (jeho) rodu. Na dítě, které ponese jeho příjmení. Na fotku do peněženky. Na momenty, kdy si s ním zahraje konečně fotbal nebo ho vezme na zmrzlinu.
Jenže strašně málo z nich podle mě skutečně chápe každodenní realitu rodičovství.
Protože po několika týdnech nevyspání se žena často zůstane rodičem a muž se velmi snadno vrátí do role člověka, který jen „pomáhá“, což je ale od plnohodnotné role rodiče na míle daleko.
Já nikdy nepotkala chlapa, u kterého bych si byla opravdu jistá, že by v tom nespadl zpátky do toho nejstaršího modelu na světě, kde žena nese celou odpovědnost a muž „pomáhá“ když se mu zrovna chce, ale status „tatínka“ mu akorát vylepší jeho postavení.
Možná to zní tvrdě, ale člověk začne být po letech pozorování opatrný.
Zvlášť když si uvědomí, jak strašně zranitelná žena s dítětem vlastně je.
A tady už se nebavíme o naivitě názoru jak „je krásný takový miminko“. Ale o křehkosti reality žen po dítěti:
Jak se s mateřstvím fakticky zachází ve společnosti i když vám zlikviduje tělo, často i zdraví.
Jak vás vyřadí z pracovního trhu na několik let, a když se na něj vrátíte - jste problém, který je třeba potrestat menším platem i když jste taky živitel rodiny.
Jak nesete odpovědnost, kterou každý kolem vás chce abyste měla, ale oni sami se na ní nijak nepodílí.
A já jsem si jednou večer sedla doma, vzala si papír a opravdu si to spočítala.
Kolik stojí bydlení. Kolik stojí dítě. Kolik stojí několik let výpadku příjmu. Kolik stojí školky. Kolik stojí fakt, že moje rodiče bydlí daleko a razí životní filozofii „dospělý člověk si má poradit sám“.
A čím déle jsem nad tím seděla, tím víc jsem si uvědomovala jednu strašně smutnou věc.
Že vlastně nevidím cestu, jak být v tomhle systému zároveň psychicky v pořádku, ekonomicky stabilní a ještě k tomu dobrá máma. Musím přiznat, že nejhorší na tom je, že děti jsem přitom vždycky měla ráda.
Jen jsem přestala věřit, že svět kolem mě ženám opravdu vytváří podmínky, ve kterých by mateřství nebylo příliš obrovské osobní riziko.
Možná kdybych celý život kolem sebe viděla šťastné matky, vyrovnané vztahy a chlapy, kteří nesou rodičovství stejně jako ženy, cítila bych to jinak.
Možná kdybych neviděla, jak rychle se ze ženy po porodu stává se samozřejmostí problém.
Možná kdybych nepracovala v oboru, ve kterém pracuji.
Možná kdybych se narodila jako chlap, děti už dávno mám.
Ale takhle jsem se jednoho dne prostě jen podívala na životy žen kolem sebe a došlo mi, že já nechci skončit stejně unavená, stejně přetížená a stejně provinile odpočívající na gauči s knížkou, kterou si ani nedovolí otevřít.
Říkáme ženám, že mateřství je nejkrásnější role na světě. Proč tedy tolik matek vypráví úplně jiný příběh, když si myslí, že je nikdo neposlouchá?
___
Příběh byl zpracován podle vyprávění čtenářky K.L. Nejedná se o můj vlastní příběh.
