Článek
Zásadně nikdy neodpovídám na zprávu typu: „Ahoj, jak se máš?“
Tahle zpráva totiž ve skutečnosti není začátek konverzace. Je to hromadně rozeslaná věta bez jakéhokoliv zájmu o to, kdo jsi, co máš ráda, nebo sonda do tvýho života, abyste si vůbec měli co říct. Většina chlapů, kteří ji posílají, si ani neotevře profil, jen prostě zkouší štěstí stylem „kobercový nálet“ a čeká, která odpoví.
A pak jsou překvapení, když se nedočkají reakce. Stížnosti na to, že ženy nereagují na jejich zprávy, slýchávám pořád. Ale ruku na srdce, která by se chtěla obtěžovat zkopírovat si slovo „dobře“ víc než 200krát a ztrácet drahocenný čas na skupinu těch, jejichž peak snahy je ctrl+c a ctrl+v.
Jenže ono to není o tom, že by ženský byly neochotný komunikovat. Je to spíš o tom, že některý z nás se mají dost rády na to, aby neinvestovaly energii do někoho, kdo jí do nich neinvestoval ani minimum.
Já jsem si časem nastavila ještě jednodušší filtr, kterej mi ve finále ušetřil spoustu času i nervů. Pro kontext musím říct, že se seznamováním zacházím dost podobně jako s pracovním pohovorem. Dělám to z jednoduchého důvodu, mám se ráda a nechci si pustit do života někoho, kdo mi ho zničí.
Proto jedna z prvních věcí, na kterou se ptám, je:
Proč jsi na seznamce?
A jakmile přijde odpověď „nechci být sám“, vím, že tímhle směrem nepůjdu.
Ne proto, že bych někomu nepřála vztah nebo blízkost, ale protože tohle z mojí zkušenosti vždycky znamená, že celou péči o fungující vztah budu mít sama na svých bedrech a on jen pohodlně „nebude sám“. Je to odpověď o prázdném místě, které si ten člověk chce zaplnit, a je mu v zásadě jedno kým nebo čím.
A já opravdu nechci být výplň.
Zkušenost mě naučila, že lidi, kteří říkají, že nechtějí být sami, často nehledají vztah v pravém slova smyslu. Hledají komfort, servis a pocit, že někdo je po ruce, ale bez toho, aby do toho museli něco reálně vložit nebo nést odpovědnost.
A přesně na tohle už dneska nemám ani energii, ani důvod reagovat.
Ale už dost mudrování. Mám pro vás, milí čtenáři, pár svých zážitků ze schůzek.
Já první rande držím schválně jednoduché – kafe do ruky, zmrzka, park, nic vážného jako rovnou večeře nebo tak. Prakticky tím chci jen zjistit, jestli má smysl toho člověka vidět znovu.
Mluvící hlava
Tenhle člověk působil docela normálně, když jsme si psali. Realita mě ale docela tvrdě uzemnila.
Přišel jak vágus – v žabkách, v mastném tričku s flekem a celkově vypadal, jako by šel vynést koš po lan párty a cestou si řekl, že by mohl odskočit na rande. Já fakt nemám problém s tím, že někdo není dokonale oblečený, ale když jdeš na první schůzku s někým, koho chceš poznat, tak prostě nějakou minimální snahu by ten člověk investovat do prvního dojmu měl.
Říkala jsem si, dobře, nebudu hned dělat závěry, třeba mu do toho něco vlezlo, třeba to není standard. Jenže tím to bohužel nekončilo.
Sedli jsme si, já si dala kafe a on se nadechl… a jel. Mluvil o sobě, o svojí práci, o svých zážitcích, o svých názorech, o svém životě, prostě o všem, co se točilo kolem něj. Já jsem se ke slovu dostala jen v momentech, kdy se potřeboval nadechnout nebo napít kávy. Ale v takových případech mi prostě skočil doprostřed slova a pokračoval tam, kde skončil.
Když už jsem se jednou dostala k tomu, že jsem zmínila, že hodně ráda čtu, přišel ten klasický „vtip“, který jsem od té doby slyšela na víc schůzkách, než bych chtěla: že on naposledy četl Honzíkovu cestu. Bylo to neskutečně vtipné, protože se tomu sám smál několik minut, zatímco já jsem chtěla umřít na otravu trapností.
Udělala jsem si mentální poznámku, že tohle není úplně můj šálek čaje, ale pořád jsem to nebrala jako důvod se zvednout a odejít. Každý máme jiné zájmy, to je v pořádku. Co mi ale v pořádku nepřišlo, bylo to, že za celou dobu nepadla jediná otázka na mě.
Po asi dvaceti minutách jeho sebestředného rantu, kdy jsem tam víceméně jen seděla a poslouchala jeho monolog, jsem se rozhodla to uzavřít a zeptala jsem se ho napřímo, jestli se mě chce na něco zeptat, jestli ho vůbec něco zajímá.
Podíval se na mě úplně v klidu a řekl: „Ne, ani ne.“
„Aha,“ odpověděla jsem stejně stručně. Omluvila jsem se, že už musím jít, zvedla jsem se a odešla jsem domů. Neměla jsem potřebu to dál rozebírat ani vysvětlovat, protože nebylo co.
On mi pak ještě psal, že si to užil, že to bylo skvělé rande a že se dobře bavil. A já mu to vlastně věřím – on se opravdu dobře bavil.
Johny Mlčoch
Tenhle byl přesný opak toho předchozího.
Psali jsme si taky nějakou dobu a vlastně to působilo normálně. Nebyly tam žádné zvláštní výkyvy, občas se zeptal, reagoval, nebylo to vyloženě špatné. A co bylo pro mě osobně malé bezvýznamné plus – na profilovce neměl ani rybu, ani nebyl vyfocený ve slunečních brýlích v autě, což už samo o sobě beru jako malé vítězství.
Tak jsem souhlasila se schůzkou.
Tentokrát jsme nešli do parku, ale na promenádu kolem řeky, kde se dá v klidu projít a popovídat. Cestou jsme si vzali zmrzlinu ze stánku a šli dál.
Pozdrav proběhl normálně, žádné trapno, žádné přehnané divadlo. Jenže tím to v podstatě skončilo.
Velmi rychle mi došlo, že pokud se budeme bavit, tak celou konverzaci potáhnu já.
Ptala jsem se ho, odkud je, jestli je místní, nebo se sem přistěhoval, jak se dostal k tomu, co dělá. Snažila jsem se pokládat otázky tak, aby na ně nešlo odpovědět jedním slovem, aby se to dalo nějak rozvinout.
A stejně jsem dostávala odpovědi typu „jo“, „ne“, „mhm“, „nevím“.
Zkoušela jsem to změnit, zlehčit, přehodit téma, dát tomu nějaký směr, ale bylo to, jako kdybych se snažila rozmluvit zeď. Dokonce jsem zkusila i takovou tu taktiku, kdy schválně řekneš blbost, aby tě ten druhej opravil a chytil se toho a v úmyslu tě opravit řekl aspoň jednu větu.
Řekl mi, přes zprávy, že dělá do počítačů, tak jsem plácla nějakou úplnou nesmyslnou věc.
A reakce?
„Hmm.“
To byl celý rozsah.
V tu chvíli mi došlo, že tady se nic nezmění. Že já do toho dávám energii, snažím se, vedu konverzaci, druhá strana se neangažuje.
Ta schůzka skončila poměrně rychle, protože mě to stálo víc sil, než jsem byla ochotná do prvního setkání investovat. Rozloučila jsem se, odešla a už jsem se mu nikdy neozvala.
I když se může zdát, že neudělal nic špatně, šlo o druhý extrém, který je ve výsledku úplně stejným problémem.
Od té doby to mám nastavené jednoduše. Pokud mi někdo při seznamování řekne, že „na mluvení moc není“, tak mu dám, co chce. Ticho. I když mi vrtá hlavou, co ten člověk vlastně pohledává na seznamce, když na mluvení moc není - a jak se chce takhle seznámit?
Podle mě je komunikace základ jakéhokoliv vztahu, a pokud někdo není schopný pustit druhou stranu ke slovu nebo ochotný mluvit na první schůzce, tak nemám důvod věřit, že se to zázračně zlepší později.
A jestli někdo chce vztah bez komunikace, tak vlastně nechce vztah. Ale k tomu stačí nafukovací Anča.
___
Při prvním pohledu na tyhle moje seznamovací historky by se mohlo zdát, že platí ono okřídlené „ženy nevědí, co chtějí“. Jenže to, že normální žena – která je tak často požadovaná, ale příhodně nikdy definovaná – nepřistoupí na extrémy, a že tu zároveň máme epidemii mužské samoty, podle mě není náhoda.
___
Který z uvedených extrémů je pro Vás horší? Setkali jste se s někým podobným? A jak to dopadlo? Pište do komentářů.
