Článek
A už vůbec by mě nenapadlo, že nejhorší na tom všem nebude ani ta bolest, ani ten strach, ale naprosto šílená reakce mojí tchyně.
Ale asi bych to měl vzít od začátku.
S mojí ženou jsme spolu byli několik let. Normální vztah. Aspoň jsem si to myslel.
Bohužel, musím ale na začátek říct, že její rodiče mě nikdy nemuseli, ale bral jsem to jako klasickej problém generací. Její máma byla ten typ ženský, co musí mít názor úplně na všechno. Na to, co nosíte. Co jíte. Jak mluvíte. Kolik vyděláváte. Jak stojíte. Jak dýcháte.
A její otec? To byl zase typ chlapa, kterej skoro nemluvil, ale když už něco řekl, tak se člověk styděl za lidskej druh ještě několik dní.
Velkej chlap. Fakt velkej. Já nejsem žádnej drobek, ale vedle něj jsem si připadal jak špejle vedle lopaty.
Moje žena chladné chování jejích rodičů dlouho omlouvala tím, že jsou prostě „jiná generace“.
Dal jsem na ní a nechal to radši být. Tehdy jsem si myslel, že jsou prostě věci, který vám nestojej za to, abyste do toho vkládali energii.
Bohužel, tohle byl jen začátek sledu naprosto nepochopitelných událostí.
Upřímně, s jejími rodiči to nikdy nebylo úplně vřelé, ale dalo se to přežít. Nebyli to lidé, kteří by mě nějak aktivně odmítali, spíš si drželi odstup a občas si mě tak nenápadně přeměřovali pohledem, jestli jsem pro jejich dceru „dost“.
Já jsem to neřešil, protože jsem to bral tak, že každý má nějaké představy a časem se buď potvrdí, nebo rozpadnou. Navíc jsem většinu věcí, které dělám mimo svoje občanské zaměstnání, nikdy neprosazoval před lidmi jako něco důležitého, protože za prvé – DRAG pro mě byl prostě koníček, něco mezi divadlem a hudbou, taková forma vystupování, kde člověk na chvíli vypne z normálního života a je někým jiným, stejně jako když někdo chodí hrát v pátek večer na harmoniku do hospody, jen s tím rozdílem, že to moje má víc světel a kostýmů a méně piva. A za druhé, i když můj koníček nijak neohrožuje mojí vlastní maskulinitu - tak vím, že jí ohrožuje když je nejistá - obzvlášť v českým kulturním kontextu.
Pozn. autorky: co je to drag zjistíš zde: Drag entertainment
Tchyně měla potřebu komentovat úplně všechno kolem mě. Ze začátku jsem si z toho dělal srandu. Že mám moc dlouhý vlasy. Pak že nosím moc úzký džíny. Pak že „chlapi dneska vypadají jak ženský“.
Moje žena ji vždycky okřikla, ať toho nechá. Jenže tchyně byla přesně ten typ člověka, kterej když vidí hranici, tak ji nezačne respektovat. Začne do ní kopat.
Pamatuju si jedny Vánoce, kdy se na mě podívala přes stůl a úplně vážně řekla:
„Ty máš ale jemný ruce na chlapa.“ To ticho co nastalo potom bylo nezapomenutelný. O co tý starý čarodejnici sakra jde?
Já se tehdy jen zasmál, protože co na to chcete říct?
Bohužel tím to ale rozhodně neskončilo.Postupně začaly být její poznámky čím dál divnější. Nepříjemnější. Osobnější.
Jednou se mě třeba úplně vážně zeptala, jestli „u nás doma nosím kalhoty já nebo její dcera“.
Další měsíc zase poznámka o tom, že „správnej chlap nepotřebuje tolik péče o vzhled“.
Nejsem zastánce názoru tchána, co tvrdí, že má chlap smrdět i z fotky. Ať jsem si oblíkl cokoliv, bylo to špatně.
Buď jsem vypadal moc upraveně. Nebo moc měkce. Nebo moc mladě. Nebo prostě divně - na správnýho chlapa podle nich.
Moje žena kvůli tomu s matkou několikrát přerušila kontakt. Jenže vždycky to po čase nějak vyšumělo a zase jsme se začali vídat.
Já v tom nechtěl dělat větší drama. A to byla asi ta chyba.
Protože zpětně vidím, že tchyně si postupně zvykla, že může říct cokoliv.
A pak přišel ten večer. Zlom přišel až ve chvíli, kdy se k nim dostala informace, která se jim prostě neměla dostat do rukou, v té podobě, v jaké se to stalo. Někdo jim totiž donesl záměrně vytržený obraz toho, co dělám, bez kontextu, bez vysvětlení, jen jako hotovou „pravdu“, kterou si vyložili po svém.
A od té chvíle se z neškodné (a i poměrně výnosné) zábavy, co pro mě bylo součástí volného času a osobního vyjádření, stala v jejich očích věc, která prý definuje celý můj charakter. Od té doby se změnil tón, změnily se pohledy i to, jakým způsobem se ke mně začali chovat, jako by jeden večer na pódiu dokázal přepsat roky normálního fungování a vztahů. Zatím to nezní nijak hrozně že? Ale věřte mi, spustilo to hotový peklo.
Dodneška si tu příšernou jarní sobotu vybavuju. Moje žena byla někde na cvičení, takže jsem byl doma sám. Kolem sedmý večer někdo začal zvonit.
Otevřel jsem dveře a za nima stála moje tchyně.
Už na první pohled bylo vidět, že je rozjetá. Nejspíš víno. Možná něco tvrdšího k tomu.
Bez pozdravu prošla kolem mě do bytu, jako kdyby tam bydlela ona.
Pamatuju si ten pocit, že něco není v pořádku.
Ptal jsem se jí, co se děje.
Začala mluvit strašně rychle. Přeskakovala z tématu na téma. Že rozvracím rodinu. Že moje žena je poslední dobou jiná. Že ji proti nim štvu. Že jsem „divnej“. Že „normální chlap tohle přeci nedělá“.
Snažil jsem se ji uklidnit a několikrát jsem jí řekl, že bych byl rád, kdyby odešla.
Jenže ona se místo toho začala rozhlížet po bytě a dělat scénu.
A pak přišla věta, kterou už asi nikdy nezapomenu.
„Ty se tomu mýmu chlapovi předvádíš schválně v těch upnutejch džínách přes ten malej pevnej zadek!“
Normálně jsem zůstal stát jak opařenej, a zíral na ní s otevřenou pusou - to prostě nevymyslíte, že tchýně žárlí na svýho manžela kvůli zeťákovi.
Protože můj mozek odmítal pobrat, že tohle někdo právě vyslovil nahlas.
V tu chvíli už jsem byl hlavně naštvanej.
Řekl jsem jí, že okamžitě končí a že odchází. Pro ní to ale byl popud k tomu aby začala ječet ještě víc. Upřímně si myslím že jí od proudové stíhačky dělili asi jen dva decibely.
Co čert nechtěl, přesně v tu chvíli přišla domů moje žena. Jakmile viděla svoji matku v tom stavu, okamžitě pochopila, že je zle.
Dodnes jsem na svoji ženu pyšnej za to, co udělala. Nemálo mě překvapilo, že svojí matku ani neomlouvala, nic nezlehčovala ani se jí nezastávala.
S ledovým klidem otevřela dveře od bytu a řekla jí:
„Vypadni.“
Tchyně začala řvát, že si dcera vybírá „cizího chlapa, co se převlíká za ženskou místo vlastní rodiny“.
Jenže moje ženou tohle ani nehlo.
Mysleli jsme si, že už bude od nich obou svatej pokoj ale dost jsme se přepočítali. Asi po dvaceti minutách jsme slyšeli další zvonění.
A agresivní bušení na dveře.
Když jsem otevřel dveře, stál tam tchán.
A tchyně za ním - pak už si pamatuju jen útržky. Řev, hysterii, příšerný náraz do mýho obličeje, tmu a záblesky modrých světel, světel zářivky a bezvýrazné monotónní hlasy zdravotnického personálu.
A tchyně za ním - pak už si samatuju jen útržky modrých světel, světel zářivky a bezvýrazné monotónní hlasy zdravotnického personálu.
Nikdy v životě jsem nezažil něco tak odpornýho jako vykloubení čelisti, a rozdrcený nos.
Nemůžete mluvit, natož pak dýchat nebo myslet přes těžký otřes mozku.
Jen sedíte a snažíte se vůbec pochopit, co se stalo.
Moje žena volala policii.
Tchán se mezitím snažil s pěstma od mojí krve, tvrdit, že jsem ho napadl já.
A tchyně? Ta na mě hystericky ječela, že jsem si o to koledoval.
Že „normální chlap by jejímu manželovi hlavu nezamotal“.
Dodnes nevím, jestli to říkala vzteky, žárlivostí, nebo byla mimo z toho všeho dohromady.
Policie je prej nakonec odvezla oba, a mě odvezla na druhou stranu města sanita na pohotovost.
Následující týdny byly strašně zvláštní, a bolestivé.
Člověk by čekal, že po něčem takovým přijde omluva, ale to bych po někom jako jsou oni čekal až příliš.
Tchyně se ještě několikrát snažila kontaktovat moji ženu. Jednou dokonce přijela znovu k našemu domu a dobývala se dovnitř znovu s tyjátrem řevem a nadávkama. Už jsme ale byly poučeni a neotevřeli. Po nějaké době přijel tchán, doslova ji narval do auta a odjížděli pryč. No nic, znova se volala policie, a tentokrát jsem den na to zažádal o soudní zákaz styku.
Tak samozřejmě, že když odjížděla, tak na mě nezapomněla z okýnka auta ještě vystrčit ruku s prostředníčkem. Roztomilé.
Kdyby mi někdo tenhle příběh vyprávěl před lety, asi bych nevěřil, že se něco tak absurdního může stát normálním lidem.
Ty zranění nebyly nakonec ty nejhorší, řekl bych, že to byla právě ta bezmoc nad tím kdo a jak píše nebo spíš překrucuje tenhle příběh.
Je naprosto neuvěřitelný, jak rychle jsou někteří lidi schopní překroutit realitu tak, aby si našli pomyslný důvod jaký se jim prostě hodí do krámu.
Dodnes podle tchýně, jsem to já, kdo zničil rodinu.
A občas nad tím přemýšlím a říkám si, kolik rodin funguje jen díky tomu, že se všichni tváří, že některý věci prostě neexistují.
Já nejsem nejistej chlap, ale stejně si myslím, že kdybych třeba propadl gamblu nebo bil svojí ženu, tak by to byl pro ně menší extrém než DRAG – neškodnej koníček, díky kterýmu máme dvakrát ročně na dovolenou. Co si o tom myslíte vy?
____
Disclaimer: Příběh byl zpracován na základě skutečné zkušenosti jednoho z mých čtenářů, některé detaily byly kvůli požadavku na anonymizaci pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
