Článek
Pocházím z velkého města a nějakou dobu po škole jsem zůstal u rodičů, protože to dávalo ekonomicky smysl. Jenže i tenhle komfort se postupně začal drolit. V domě, který byl sice velký a pohodlný, se začalo čím dál víc mlčky očekávat, že „už by bylo na čase“. Ne kvůli konfliktům, spíš kvůli tichému tlaku, který je někdy účinnější než hádky.
Realita ale byla jiná. Ceny bytů a hypoték se pohybovaly úplně mimo mojí ekonomickou realitu a i když se o tom doma mluvilo opatrně, bylo jasné, že řešení typu „prostě si něco najdi“ není úplně kompatibilní s tím, jak vypadá trh.
I přesto jsem tedy začal hledat.
Nejdřív optimisticky. Pak realisticky. A nakonec už jen systematicky, jako by šlo o práci na plný úvazek. Procházel jsem inzeráty, objížděl prohlídky a postupně zjišťoval, že mezi „fotkami upravenými světlem“ a realitou realit existuje velmi kreativní vztah. Některé byty působily jako z jiného světa (podle jejich stavu nejspíš toho třetího), jiné spíš jako svérázné sociální experimenty. Občas mě má cesta zavedla i do míst, kde jsem si nebyl jistý, jestli se ještě nacházím v rámci nabídky bydlení, nebo už spíš ve skryté kameře. Tím mám na mysli, že jsem procházel i různý slumy, i byty, který se podobaly squatům. Byl jsem z toho tak zoufalej, že jsem vážně uvažoval o bydlení ve vyloučený lokalitě, ale nakonec prostě z toho naštěstí sešlo. Na ten byt s podezřelým hnědým cákancem na stěně pak dostala realitka lepší nabídku a on mi prostě utekl.
Po několika měsících tohohle kolotoče se ale objevila garsonka, která byla… přijatelná. Ne ideální, ale upřímně – v mojí situaci už „přijatelná“ znamenala vítězství.
Dveře se zavíraly, okna moc netáhla, zdi nebyly v barvách, které by člověka nutily klást si existenciální otázky, a hlavně to celé nepůsobilo jako místo činu. A uměl jsem si představit, kam dát gauč a kam playstation.
Realitka byla rychlá, majitelé korektní, a tak jsme si po krátkém váhání plácli.
První měsíce byly překvapivě klidné. Dokonce jsem si začal myslet, že tohle celé možná přece jen funguje.
Pak se vedle nastěhovala rodina s malými dětmi.
Zpočátku to nevypadalo dramaticky. Zvuky života jsou normální součást bytových domů. Jenže postupně se ukázalo, že jejich režim a můj režim spolu nejsou úplně kompatibilní. Víte, já pracuju na směny a občas i v noci, a tak se potřebuju vyspat přes den. Bohužel, to, co se odehrávalo vedle, bylo safari od sedmi od rána do jedenácti do večera. Když nevřískali děcka a nedělali ze svýho pokoje kůlničku na dříví, tak se pro změnu hádali jejich stvořitelé, anebo pořádali divokou párty se vším všudy.
OK, jako taky občas prostě si dojdu s kámošema na zábavu nebo taky prostě se občas sejdeme u někoho, ale většinou to prostě rozpustíme včas a pokud jdeme dělat prostě bordel, tak ho jdeme dělat do města, kde dělají bordel i všichni ostatní a k tomu je město prostě určený.
Tu noc jsem měl šílenou směnu, kde prostě se sesypávalo jedno za druhým, a byl jsem prostě vyždímaný jak psychicky, tak i fyzicky a potřeboval jsem se prostě vyspat. Jenomže samozřejmě vedle prostě dělali prostě rotyku, prostě opět ječení, mlácení, dupání, všechno.
Snažil jsem se to vyřešit normálně. Několikrát jsem zaklepal a chtěl jsem jen obyčejnou domluvu.
„Paňmáma“ ale rovnou otevřela s otráveným „co chcete“ a když jsem jí vysvětlil situaci, udělala xicht a zabouchla mi před nosem.
Postupně se z toho stala tradice, tedy zaklepání – co chcete – a následně xicht se zabouchnutím dveří.
Začal jsem tedy hledat jiné řešení. Běžné cesty selhaly, tak zbývá už jen improvizace.
Já mám takovej koníček, se kterým si občas přivydělávám. Dělám zvukaře na vesnických tancovačkách a mysliveckých plesech. Ve zvuku se trochu vyznám, tak mě jednou napadlo, že bych, než půjdu na noční, nastavil, aby běžel zvuk ve frekvenci, který zachytí pouze děti nebo mladí lidé. Vše jsem tedy nastavil a odešel večer do práce.
Když jsem se vrátil, audio jsem vypnul. Až když jsem přetáhnul peřinu k bradě, všimnul jsem si, že je absolutní ticho, a spokojeně jsem usnul.
Tak evidentně se mi tohle osvědčilo. A když je mazec opakoval, tak jsem opět zapnul audio a odešel do práce. Vždycky jen v době, kdy jsem byl pryč, a hlavně bez toho, abych do toho tahal nějaké varování nebo vysvětlování.
Po nějaké době jsem si všiml, že se situace vedle postupně mění. Hluk se zmenšil, rytmus domácnosti se změnil a nakonec se rodina odstěhovala úplně.
Místo nich přišel starší pár. Jediné, co jsem slyšel, bylo, že měli v bytě kukačky. Ale ty mi fakt nevadily.
Jak byste to řešili vy, když se se sousedy nedá vůbec domluvit a člověk už je z toho na prášky?
___
Disclaimer: Příběh berte s nadsázkou jako vyprávění. Podobné experimenty se zvukem doma rozhodně nezkoušejte – mohou obtěžovat okolí, poškodit vztahy se sousedy a v některých případech způsobit i zdravotní nebo právní problémy. Když je se sousedy těžké pořízení, lepší cesta je řešit to domluvou, přes majitele bytu, SVJ nebo oficiální cestou.
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mého čtenáře A.P. Případná jména a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
