Článek
Byl zábavnej, uměl mluvit, uměl naslouchat a hlavně netlačil na pilu. Takovej ten typ člověka, se kterým se cítíš v klidu a je vám spolu dobře.
Po pár týdnech přišel s tím, že by mě chtěl vzít na víkend. Že má partu, se kterou jezdí na chatu do Krušných hor, že bych si odpočinula, změna prostředí, příroda, dobrá atmosféra. Znělo to dobře. Žádnej důvod říct ne jsem v tu chvíli neměla.
Když jsme tam dorazili, bylo tam lidí víc, než jsem čekala. Představte si takovou tu velkou chatu pro 20+ lidí. Nicméně první den je všude shon. Jídlo, pití, organizace, děti běhají dospělým pod nohama a nikdo to úplně neřeší, protože „to nějak funguje samo“.
Na jedno z děcek, co ke mně běželo mezi prvníma, jsem si ještě ani nestihla udělat názor a už na mě křičeli „tetoooo“. Další dvě děti se přidaly. Když tři z hejna deseti dětí oslovovali můj nový objev „tati“, tak mi zatrnulo. Nemluvil o tom, zda má děti, a když jsem se ptala, z tématu šikovně vykličkoval.
Byla jsem dost rozčarovaná, protože tohle bych chtěla vědět dřív, než někam jedu na víkend.
První hodiny jsem to ještě nějak ignorovala. Snažila jsem se bavit s lidma, co si mě ale moc nevšímali, protože byli zabraní do hovoru s dalšíma, co tam byli, do pití, do jídla, do vlastních příběhů. Ten chlap se ke mně choval zvláštně, vůbec si mě nevšímal a když na mě promluvil, byl to většinou v duchu: „skoč mi tam a tam, je třeba to a to…“. Přišlo mi na jednu stranu, jako kdybych byla vzduch, ale zároveň mě nechtěl úplně pustit z dohledu.
Pak přišel moment, který mi dodneška přijde naprosto absurdní.
Už se schylovalo k večeru, když mě jako už snad po sté požádal, zda bych nedošla k autu pro nějakou věc. Parkoviště bylo asi dva kilometry od chaty, nic dramatickýho, prostě krátká cesta tam a zpátky. Vzala jsem to jako normální věc, nic jsem neřešila.
Když jsem se vrátila zpátky, v chatě nebylo ani památky po žádným dospělým.
Zůstal jen houf dětí. Některé seděly v kuchyni, zbytek lítal po zahradě a vypadaly naprosto přirozeně, spíš než vyděšeně. Když jsem odchytila jedno ze starších, tak mi řeklo, že „dospělí šli někam pryč“ a že jim řekli, že „teta to pohlídá“.
Tím „teta“ mysleli mě – člověka, kterého znali sotva pár hodin. Člověka, kterému nikdo neřekl, že má hlídat deset dětí.
Chvíli jsem si myslela, že je to nějaký trapný omyl. Že se vrátí nebo že mi on zavolá. Jenže jak uběhla asi hodina a půl, bylo jasný, že se nikdo nevrací. Zkoušela jsem volat, ale nikdo z nich to nebral. Nikdo nic nevysvětloval.
Tak jsem se vyptala jednoho z těch starších dětí, mohlo mu být tak jedenáct, na pár věcí, co mě opravdu zajímaly. Úplně bez emocí řeklo, že tohle se prý děje běžně. Že táta si vždycky, když se jede na chatu jednou za půl roku, přivede „tetu“ a pak je prostě nechá hlídat.
„Jak to myslíš, jednou za půl roku?“ Klučina jen pokrčil nos a suverénně oznámil, že jsem asi sedmá. Obočí mi v tu ránu vylétlo údivem snad doprostřed čela.
Chvíli jsem tam jen stála a snažila se to vstřebat. Ne proto, že bych nevěděla, co dělat, ale protože mi docházelo, do jak absurdní situace mě někdo dostal bez jediného slova.
Dobře, řekla jsem si, když jsem dokouřila jednu z mnoha uklidňovacích cigaret.
Nevzala jsem na sebe odpovědnost, kterou mi nikdo nedal — jen ji na mě někdo zkusil potichu hodit.
Děti jsem nechala tam, kde byly. Byly zvyklé, očividně to pro ně nebyla žádná novinka. Já si jen sedla bokem, vytáhla telefon a vytočila bráchu.
Řekla jsem mu stručně, kde jsem, a že potřebuju odvézt. Na nic se neptal, jen řekl, že vyráží.
Pak jsem si v klidu sbalila věci. Pomalu, bez spěchu, jako kdybych odjížděla z naprosto normálního víkendu. Nikomu jsem nic nevysvětlovala, nikomu jsem nic neslibovala.
Když se asi po dvanácté hodině začali vracet, bylo to přesně takové, jaké jsem čekala.
Hlasití, rozjaření, prokazatelně pod vlivem alkoholu a s pocitem, že svět funguje přesně podle jejich představ. Někteří mě sotva zaregistrovali, jiní na mě rovnou začali mluvit, jako bych tam celou dobu byla jen proto, abych jim byla k dispozici.
„Hele, skoč ještě pro lahvinku…“ Větu jsem ho nechala dokončit, usmála jsem se a řekla, že to hned bude. U zadního vchodu, než jsem sesbírala svoje tašky a potichu odešla, mě ještě napadlo, vlastně proč ne… Vzala jsem tedy ještě několik lahví tvrdého alkoholu a donesla jsem jim ho i s panáky.
...
Telefon mi cestou na parkoviště zavibroval v ruce. Krátká zpráva: „Jsem na parkovišti.“ Brácha měl trochu pátravý pohled, když jsme se přivítali, a pomohl mi s taškami do auta. Snad trochu omluvně jsem jen řekla: „Vše ti vysvětlím cestou, musím ale ještě něco zařídit.“
Když jsem nasedla do auta, zavřela dveře, vzala jsem telefon a vytočila policii.
Klidně jsem jim popsala situaci. Že na uvedené adrese je skupina dospělých, zjevně pod vlivem alkoholu, v přítomnosti několika dětí. Že nemám jistotu, v jakém stavu jsou a zda jsou schopní se o ně postarat.
Na druhé straně položili ještě pár otázek a pak jsem si s úlevou a pořádným kusem zadostiučinění oddechla.
Nešlo o pomstu, ale věřím, že některé věci by prostě neměly projít bez následků.
Telefon mi začal vibrovat v kapse asi po půl hodině — hovory jeden za druhým.
Nezvedla jsem žádný a nechala je zvonit. Když mu došlo, že to nezvednu, přišla zpráva.
„Cos to sakra udělala, kdo si myslíš, že seš!?“
Chvíli jsem se na displej jen dívala.
Pak jsem telefon ztišila a bez dalšího přemýšlení si ho zablokovala na všech kanálech.
Co byste na mém místě udělali vy? Zvolili byste také taktiku „spálené země“? Nebo byste tuhle naprostou podpásovku řešili jinak?
___
Tento příběh byl zpracován podle skutečného zážitku jedné mé čtenářky I.C. . Případná jména a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
