Článek
Upřímně tuhle tradici nenávidím kvůli tomu, jak snadno se pod její záminkou překračují hranice, které by jinak byly naprosto nepřijatelné.
Především kvůli tomu, že lidi z vesnice, ze které pocházím, tohle využívali jako záminku mě chytit a prakticky zbít do modra kvůli nenávisti, kterou chovali vůči mému otci. Bylo jedno, jestli mi bylo pět nebo patnáct, každý zatracený velikonoce to samý. Měla jsem jistotu, že pokud bych doma pak něco řekla, dostanu akorát další nakládačku a otec se mi ještě vysměje.
Ještě že jsem dospělá a už dávno nežiju na té samé vsi.
Letošní velikonoční pondělí bylo nádherné počasí, a tak jsme si s partnerem řekli, že bychom mohli vyrazit relaxovat do místního bazénu.
Žádné návštěvy, žádné pomlázky. Jen klid.
Všechno probíhalo naprosto normálně. Lidi, voda a ticho, protože obsazenost byla velmi malá. Nic zvláštního, co by stálo za zmínku.
Když jsme se vyřádili v bazénu, rozhodli jsme se jít do parní lázně.
Tam sedělo jen pár mužů a po nás pak přišel další pár, dokonce i s malým dítětem. To tam dlouho nevydrželo, což se dalo čekat. Atmosféra byla klidná, ospalá, taková ta typická parní mlha, ve které čas ubíhá jinak.
A pak přišel on.
Starší chlap. Nenápadný. Na první pohled úplně normální. Chvíli tam jen seděl a rozhlížel se. Pak na chvíli zmizel a vrátil se s pomlázkou.
Protočila jsem oči, když se na mě partner podíval. Věděl přesně, co si o tom myslím.
Jde o to, že bez mého svolení na mě nikdo sahat nebude. Tečka.
Ten chlap nejdřív zamířil k druhému páru.
Jak se dalo čekat, žádný ze čtyř ostatních mužů ani necekl. Nikdo nic neřekl. Nikdo nic neudělal.
Šel rovnou k té ženě.
Bylo na ní vidět, že je jí to velice nepříjemné. Takový ten výraz, který všichni známe – úsměv, který není úsměv. Tělo, které ztuhne, ale neuhne.
Podvolila se a nechala se „jemně vyšupat“.
On nebyl hrubý. Právě naopak. Usmíval se, byl skoro až galantní. Dokonce nabízel pomlázku jejímu partnerovi, který to odmítl.
A pak jeho pohled zamířil na mě.
Podívala jsem se na něj zpátky a řekla jsem jen:
„Ne. Já si to nepřeju, já nechci.“
Nic víc.
Nevysvětlovala jsem to. Neobhajovala jsem se. Neomlouvala.
Prostě ne.
V tu chvíli se změnila atmosféra v celé parní lázni.
Jako kdyby někdo přepnul z páry na ledovou sprchu.
Ten chlap zůstal stát a koukal na mě přesně tím způsobem, jakým kouká srnka do světel auta na noční silnici.
Nechápal, jak je možné, že nějaká žena odmítá tradici, se kterou by podle něj měla souhlasit.
A nebyl jediný. Cítila jsem pohledy všech ostatních.
A hlavně té ženy, která před chvílí řekla „ano“, i když vlastně chtěla říct něco úplně jiného.
V tom pohledu bylo všechno.
Nepříjemné napětí, něco jako vztek a řekla bych, že i závist – že jsem imunní vůči sociálnímu nátlaku kvůli tradicím, a tak volím vědomě raději vlastní hranice.
Bylo mi jí upřímně líto.
Ten chlap nakonec – dalo by se říct – schlíple sklopil pomlázku a odešel.
Když jsme pak odcházeli ze sprch, řekla jsem partnerovi, že vypadal, jako kdyby dostal ledovou sprchu, aniž by musel vylézt z páry.
A víte co?
Možná ji potřeboval.
Protože jestli něco nechápu, tak to, že v roce 2026 je pořád v pořádku sáhnout na úplně cizí ženu jen proto, že je „tradice“.
A že většina lidí v místnosti radši mlčí, než aby řekla jediné jednoduché slovo:
Ne.
Tak schválně:
Je tohle pořád „nevinný zvyk“…
nebo jen dobře zabalený nátlak, který jsme se naučili neřešit?
A ještě jedna věc:
Když byste tam byli vy — fakt byste měli dost odvahy říct ne?
Nebo byste udělali to, co většina?
___
Tento příběh byl zpracován podle skutečného zážitku jedné mé čtenářky M.P. . Případná jména a některé detaily byly změněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
