Článek
Jmenuju se Klára* a mám dědu, o kterým jsem si vždycky myslela, že ho jen tak něco nenachytá. Bývalý inženýr všechny papíry, co dostane do rukou, pečlivě a dlouho pročítá a obecně je to logicky uvažující pán, co má rád fakta a pořádek. Když se začaly víc objevovat podvody - hlavně s falešnými bankéři a policisty, byla jsem to já, kdo mu posílal články a videa. Vždycky si to poslechl, zakroutil hlavou a řekl, že tohle by se mu stát nemohlo, protože by takový nesmysl okamžitě prokoukl. Tehdy jsem neměla důvod mu to nevěřit.
Byly Velikonoce a domlouvali jsme se, že za ním přijedu. Místo klasického plánování svátečního oběda mi ale zavolal s tím, jestli bych ho mohla odvézt do města, asi hodinu cesty od místa, kde bydlí. To samo o sobě nebylo nic zvláštního, občas něco potřeboval vyřídit či na nákup, ale hned nato dodal, že nutně potřebuje ke svýmu bankomatu a pak k bankomatu na bitcoiny. Vrtalo mi hlavou, odkdy se děda začal zajímat o bitcoiny. Když jsem se ho zeptala proč, vehementně se vyhýbal tomu mi cokoli říct, s tím, že opravdu nemůže.
Když jsem pro něj přijela, všimla jsem si hned několika věcí, které mi dohromady začaly dávat hodně nepříjemný obraz. Působil velice nervózně, tak, jak člověk bývá, když někam spěchá nebo něco řeší. Nemohla jsem si taky nevšimnout, jak si tisknul telefon k sobě, když nasedal do auta.
Doufala jsem, že to není to, co jsem si myslela, že to je.
Nechtěla jsem na něj ale hned tlačit. Znám ho dost dobře na to, abych věděla, že kdybych na něj šla přímo, zatvrdil by se a neřekl by mi vůbec nic, jako starej beran. Tak jsem jela normálně a snažila se udržet běžnou konverzaci. Děda moc nespolupracoval, odpovídal stručně, často nepřítomně, a několikrát během cesty tiše mluvil do telefonu, který si držel u ucha tak, aby to vypadalo nenápadně.
Začala jsem mluvit hodně obecně o tom, jak teď fungují podvody, že lidem volají falešní policisté a nutí je vybírat peníze nebo si brát úvěry. Normálně by se chytil a začal to rozebírat, ale tentokrát reagoval podrážděně a řekl, že ví moc dobře, jak tyhle věci fungují a že si na to dává pozor a že přece není hloupý.
Tohle rozhodně nebyla normální reakce, byla přesně tak přehnaná, aby mě utvrdila v tom, že je něco špatně. Už jsem nepochybovala, že je na druhé straně někdo, kdo ho instruuje.
Začalo mi být jasné, že pokud s tím něco neudělám, dojedeme do města a on udělá něco, co už nepůjde vzít zpátky.
Zkusila jsem to ještě jednou, tentokrát přímo, ale pořád klidně. Řekla jsem mu, že pokud řeší něco takhle vážného, měl by mi to říct, protože jinak ho tam prostě nevezu. Nešlo o výhrůžku, spíš o poslední pokus ho zastavit.
Nakonec sklopil hlavu a rozpovídal se. Řešil prý problém s účtem. Někdo se mu do něj měl pokusit dostat, banka to vyhodnotila jako rizikové a ozval se mu nejdřív bankéř, co mu tvrdil, že k napadení došlo někým z banky, a aby nikomu nevolal, pak „policista“, který to s ním řeší. Všechno to dávalo smysl, alespoň na první poslech. Měl jméno, měl vysvětlení, dokonce mu údajný policista poslal i průkaz přes WhatsApp. Děda mi ho chtěl ukázat, ale zároveň bylo vidět, že váhá, jestli tím něco neporuší.
Postupně z něj vylezlo, že má jít vybrat peníze a přesunout je „do bezpečí“. Na jiný bezpečný účet přes bitcoinmat. Prý je to rychlejší a nedá se to zneužít.
Panebože, pomyslela jsem si pro sebe…
Nešlo o to, že by byl hloupý. Naopak. Právě proto to fungovalo. Všechno, co mu ten člověk říkal, dávalo logiku, mělo to strukturu a hlavně to bylo podaný tak, aby měl pocit, že spolupracuje na řešení problému, a že by narušil vyšetřování, pokud by to někomu svěřil, kontaktoval úřady nebo odmítl součinnost.
Jenže pořád měl šmejda na hovoru. A já věděla, že dokud ho nepřerušíme, nemám šanci.
Řekla jsem mu, že potřebuju zastavit na benzínce a odskočit si. Jen přikývl a pořád si tisknul mobilní telefon k sobě.
Na toaletách jsem si opláchla obličej ledovou vodou a horečně přemýšlela. Věděla jsem, že kdybych řekla dědovi, že nalítl, že nemá nikde nic vybírat a nic nikam posílat přes Bitcoinmat, tak tím víc a víc to bude popírat a stát si za svým. Došlo mi, že s tímhle si neporadím sama. Tak jsem si osušila obličej, vytáhla telefon a zavolala na policii.
Nevysvětlovala jsem to nijak složitě, řekla jsem přesně, co se děje, že vezu dědu, který je podle mě v průběhu podvodu, že má na telefonu někoho, kdo ho tlačí k výběru peněz ze svojí banky a vložení na jiný účet přes bitcoinmat, a že míříme do konkrétního města. Na druhé straně to naštěstí vzali vážně okamžitě. Zeptali se na detaily, kde přesně budeme a jak rychle se tam dostaneme.
Řekli mi, ať hlavně zachovám klid a ať ho za žádnou cenu nenechám samotného. Řeknu vám, že srdce jsem měla až krku.
Když jsem se vrátila do auta, snažila jsem se tvářit normálně, ale měla jsem žaludek úplně staženej. Děda pořád poslouchal a jen občas něco potichu odpověděl. Bylo vidět, že je pod tlakem, ale zároveň je skálopevně přesvědčenej, že dělá správnou věc.
Tohle je přesně ten moment, kdy si uvědomíš, jak snadno se člověk může dostat do takový šlamastyky. Ne protože by byl naivní, ale protože strach o peníze a z autority dalece přehlušil rozum.
Když jsme přijeli k místu, kde byl bitcoinmat, už tam stáli policisté. Bylo jasné, že čekají na nás.
Děda si jich všiml až ve chvíli, kdy vystupoval z auta. Zarazil se, podíval se na mě jako na zrádce a v tu chvíli mu to začalo docházet. Ne všechno, ale dost na to, aby znejistěl.
Já jsem vystoupila taky a šla k policistům naproti. Jeden z nich se ujal slova a začal to s dědou řešit. Klidně, věcně, bez nějakýho nátlaku. Přesně tak, jak to má být.
Jenže děda byl pořád „v tom“.
Pořád měl v hlavě to, co mu říkal ten člověk na telefonu - ať nikomu nevěří, že policisté spolupracují se zloději, co dědovi napadli účet a že pokud by to řekl někomu dalšímu, bude mařit průběh vyšetřování a můžou dědu i zavřít. Bylo na něm vidět, jak má strach a jak je dokonale zmanipulovaný.
Následující hodina byla asi nejdelší, jakou jsem kdy zažila.
Policisté mu vysvětlovali, jak ten podvod funguje, proč to, co mu říkají, nedává smysl, kde jsou rozpory. Ukazovali mu podobné případy, ptali se ho na detaily, nechali ho mluvit. Děda si stál tvrdošíjně za svým a pořád se snažil obejít policisty a dostat se k bitcoinmatu. Nešlo to rychle. Každý argument, který mu dali, narážel na to, co mu nasadili do hlavy šmejdi na telefonu.
Pomalu začal povolovat. Ne najednou. Spíš po krůčcích. Nejprve připustil, že některé věci nesedí. Pak nakonec, po dlouhém vysvětlování, se na chvíli odmlčel a jen řekl, že asi udělal chybu. Když v telefonu zmáčknul tlačítko „zavěsit“ - přesně v tu chvíli jsem si poprvé zhluboka oddechla.
A bylo vidět, že to pro něj není jednoduchý. Ne kvůli těm penězům, ale kvůli tomu, že si musel přiznat, že se nechal zatlačit do situace, kterou by ještě před pár dny sám označil za nesmysl, co by se mu nemohl stát.
Po většinu cesty zpátky byl ticho jako pěna.
Až po nějaké době ticho prolomil s tím, že nechápe, jak se to mohlo stát. Že přesně o tomhle jsme se bavili, že to viděl, že si myslel, že na to nenaletí. Jenže v tu chvíli, kdy na něj někdo tlačil, kdy mu tvrdil, že jde o jeho peníze a že musí jednat rychle, to najednou přestalo být tak jasný.
Rozhodla jsem se dědovi zachovat poslední zbytky důstojnosti a navrhla jsem, že před zbytkem rodiny o našem malém velikonočním dobrodružství říkat nebudeme. Děda zavřel oči, a upřímně mi řekl, že jsem mu dneska zachránila víc než jen peníze.
Lidi nenaletí na podvody protože by byli hloupí. Můžete být sebechytřejší ale když se do toho zamíchají emoce, strach a nátlak na rychlé rozhodnutí, a hrozba nebo apel na autoritu může se to stát komukoliv.
Já jsem ten den měla jen štěstí, že jsem si všimla detailů a že sleduju a čtu vše o podvodech co se mi dostane do ruky.
A můj dědeček měl štěstí, že na to nebyl sám.
Co byste na mém místě dělali vy?
Jste si opravdu jistí, že byste poznali podvodníka na telefonu kdyby Vás vystrašil tím že přijdete o peníze a taky tím že můžete čelit trestnímu činu, pokud o tom někomu řeknete a nebo odmítnete spolupracovat? Zajímá mě váš názor v komentářích.
___
Příběh byl zpracován na základě zaslaného vyprávění čtenářky K. B. Některá jména a detaily byly změněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
Pár poznámek autorky:
Česká národní banka se neozývá ohledně vašeho soukromého účtu. Kontroluje banky a trh, ne jednotlivé klienty konkrétních bank.
Oficiální banky a firmy (většina z nich) obvykle v hovoru hlásí, že je hovor nahráván. Pokud nejste jako volaný explicitně informovaný, že je hovor nahráván, může jít o první varovné znamení podvodu (spoofing).
Vaše banka vám může poslat e-mail z oficiální adresy. Pokud někdo tvrdí, že to nejde, a žádá vás přes WhatsApp nebo sociální sítě, anebo vás drží na hovoru, je to podvod (svou e-mailovou adresu volajícímu nesdělujte).
Policisté nikdy neposílají průkazy přes WhatsApp nebo sociální sítě. Neprokazují identitu tímto způsobem.
