Článek
Vzpomínám si, kdy jsem poprvé slyšel od mámy: „Nikdo mě nemá rád tolik jako ty.“
Zní to docela normálně, ne? Ale ti, co zažili něco podobného, ví, že je to závazek, za který bolestivě platíte.
Mohl jsem být malým zlobivým klukem s umouněnými tvářemi a rozbitými koleny? Mohl, ale tehdy byla ošetřovaná máma – a to záchranáři, které jsem jí zavolal kvůli jejímu slabému srdci. A tak to bylo u nás normální, že její srdce tluče, protože jsem byl hodný kluk. A když jsem hodný nebyl, bolelo ji na hrudi, bolela hlava, „dělalo se jí mdlo“.
A tak jsem přeskočil dětství a stal se rovnou malým mužem s odpovědností za cizí tělo i emoce.
Táta nás opustil, když mi bylo sedm. Všude říkala, že kvůli jiné ženě. Ale pravda je, že ho prostě uštvala. Tehdy mi to nevadilo, stejně věčně nebyl doma, a popravdě si ho moc nepamatuju. Já byl mámin malý princ.
Doma vládla jako generál, co si v každý větě líže rány z války, kterou sám vyvolal. Takže si můžete domyslet, že fáze péče o mámu a omlouvání se mámě se střídaly jako den a noc.
V devíti jsem věděl, co je kortikoid. Ve dvanácti telefonní číslo na pohotovost v nejčastěji volaných kontaktech. Jednou jsme se školou měli jít na školní výlet, pamatuju si, jak jsem se na to těšil. Když jsem to oznámil doma, dostala záchvat paniky.
„Nevíš, co se mnou bude, co když se mi něco stane?“
Tu noc jsem probrečel. Nevím, jestli ze smutku, nebo vzteky. A pak jsem rušil další věci – kroužky, kamarády.
„Jsem tvoje máma. Já bych za tebe dýchala. A ty mě necháš samotnou?“
Nikdy nevyslovila, že se obětuje – ale pořád mi to připomínala. Její láska byla dusivá, dramatická, teatrální. Ve čtrnácti jsem už skoro nevěděl, kdo vlastně jsem.
Díky mámě jsem přišel i o první lásku. Tehdy jsem jí uvěřil a s Kristýnou jsem se rozešel.
„Ona tě nemiluje. Jen tě využívá, protože jsi hodnej.“
O druhou taky, ale s tím rozdílem, že ona dala kopačky mě. Ale když jsem se pak dozvěděl proč, tak jsem jí chápal. Máma jí totiž několikrát napsala, že „její syn by si měl najít někoho rovnocennějšího“.
Po zkušenosti se školním výletem jsem tušil, co nastane, když si vyberu vysokou školu v Brně.
„Tak mě tu necháš samotnou, když jsem takhle nemocná?“
Nikdy nepřestanu litovat, že jsem i tehdy ustoupil jejím falešným slzám. Zůstal jsem a vybral si jiný obor.
Pak jsem potkal Beu. Malá, prostořeká, ale hodná brunetka mi změnila život. Věděl jsem ale, že kdyby se to máma dozvěděla, tak by to s ní možná šlehlo doopravdy. Možná si málokdo z vás umí představit, že kvůli holce, co se vám jen líbí, si budete pořizovat tajně mobil a úplně nové číslo.
Když jsem se přítelkyni jednou horečně omlouval za to, že měl autobus pět minut zpoždění, tak na mě zůstala zmateně koukat a úplně vážně se mě zeptala: „Proč to děláš?“ Znáte takovej ten „aha“ moment? Tak mě prolítl před očima celej život, ale ten den ještě neskončil.
Na zahradě rodičů se slavily narozeniny jejího bráchy a já viděl jednoho ze svišťů, jak ječel, letěl, zakopl a natloukl si koleno. Máma Bey okamžitě položila mísu se salátem a už mu ošetřovala ránu. Když jsem viděl, jak ho objala a pofoukala mu koleno – málem jsem se složil já.
Omluvil jsem se a utekl na záchod. Když jsem se už skoro vybrečel, ozvalo se tiché zaklepání a Bey ustaraný hlas: „Jsi v pořádku?“ Zahuhlal jsem s nosem ještě v toaleťáku, že jo a že za chvilku přijdu. Když jsem dorazil, tak si všimla mých červených očí. „Alergie,“ snažil jsem se hrát si na chlapa. Bea mi to nezbaštila. Podívala se mi pevně do očí a udělala výraz, který používala, když někdo hodně kecal.
Máma se to dozvěděla z drbů. Až mě překvapilo, jak v pohodě to vzala: „To je hezký, že sis někoho našel, ale prosím tě, buď tady teď pro mě. Už týden mě bolí žebra, myslím, že jsem měla zástavu.“ To jsem ještě nevěděl, že to, co přijde, jsem ještě nezažil.
Když jsem měl poprvé přespat u přítelkyně, tak se rozjela: „Chceš mě zabít? Já tady umřu a ty si budeš někde s nějakou cuchtou.“ Ale já byl rozhodnutý. Vždyť mi je sakra už 26 a mám právo na kus štěstí, ne?
Ta noc byla popravdě hrozná. Za první tři hodiny dvacet šest zpráv a deset zmeškaných hovorů. Když mi Bea otráveně řekla, že pokud bych si dokázal představit, že bych se takhle choval k tomu malýmu indiánovi s rozbitým kolenem, ať nechám mobil zapnutý dál. Ale že mi na takový maraton Pána prstenů v tomhle případě kašle.
Když jsem byl šťastný, máma vždycky něco vytáhla.
Někdy to bylo zdraví. Jindy dětství. Nebo lítost, že ji všichni opustili. Včetně mě. Celý roky jsem si myslel, že jsem nevděčný syn. Že je fakt nemocná. Že prostě „tohle rodina dělá“. Moje máma byla opravdu nemocná, ale ne tak, jak říkala ona.
Byla narcistická hypochondryně. A já za to platil životem, štěstím a několika vztahy.
Nalomenej už jsem byl dost. Náraz na realitu je ale pěkně tvrdý a něco ve mně zlomil úplně.
Uvědomil jsem si, že pokud se neodstřihnu teď, už nikdy se to nezmění a když opravdu umře, až budu i já starej, bude ze mě osamělý starej mládenec, který si nechal ukrást život mámou.
Ten den jsem vypnul mobil úplně. Když jsme to pak probírali s Beou, dospěli jsme k závěru, že se stěhováním mi sice pomůže její brácha. Ale s psychikou mi bude umět pomoct jen terapie. Tak znáte to. Tady v Čechách je ostuda, když chlap řeší svoje psychické zdraví. Ale Bea je, no řekněme přesvědčivá. Řekla mi, že se nebojí, že bych pro ní umřel, ale že pokud pro ní – nás chci žít, tak bych se k tomu měl postavit čelem jako chlap. Předsudky přece nikdy žádnou rodinu šťastnou neudělaly.
A tak jsem začal chodit na terapii.
Odstřihl jsem se. Fyzicky i emocionálně. Blokace telefonu. Nová adresa. Dopis, který jsem napsal, ale nikdy neodeslal.
Když jsme s Radkem stěhovali, kolabovala a předstírala záchvat, nevšímal jsem se jí. Když jsem se vracel pro lampičku, ležela pořád na zemi, ale poházela kolem sebe pixlu kapslí s probiotiky. Zkontroloval jsem jí tep, dech a zavolal záchranku. Jakmile záchranáři dorazili, poděkoval jsem jim a odešel. Musela se zázračně probrat, protože na chodbě paneláku na mě řvala, že jsem nevděčník a spratek.
Máma umřela až o 30 let později ve vysokém věku.
Všechny moje holky ví, že mi stačí jen to, že prostě jsou.
A když držím v náručí naši nejmenší, slibuju si potichu, že nikdy neucítí ten pocit, co jsem měl já: že láska je něco, co si musíš zasloužit, a když ji nedáš zpátky ve správné míře, přijde trest.
Už nejsem syn, co se bojí odmítnutí.
Jsem táta, co si vybojoval svoje štěstí.
