Článek
Nejlíp mi bylo, když jsem byla sama. Měla jsem takový oblíbený místo za hřbitovní zdí, kam jsem chodila brečet a nikdo tam nechodil. Doma jsem brečet nemohla, nejednou se mi stalo, že za slzy jsem ještě dostala nařezáno navíc, prý abych měla opravdu proč brečet.
Ten týden, kterej byl extra špatnej. Ne že by ostatní byly lepší, ale tenhle byl fakt špatnej.
Jako by nestačilo, že mě v úterý šest mých spolužáků ze třídy na hřišti poflusalo od hlavy k patě, a když jsem se vrátila domů, jsem dostala zfackováno, jak to vypadám. Ale čtvrtek, když jsme měli plavání, mi ve sprchách vzali plavky i ručník a já tam zůstala sedět nahá na studené dlažbě, schoulená do klubíčka, zatímco ostatní odešli. Učitelka si mě prostě nevšimla. Když si pro mě po několika hodinách došla, podívala se na mě s takovým výrazem, jako kdybych ji obtěžovala, a ještě u toho předváděla odpor, jako kdyby jí někdo nutil dotknout se chcíplý krysy holou rukou.
Tak jsem se šla vybrečet už poněkolikátý ten týden na mé místo. Bylo to normální. A asi by to bylo normální pro každý dítě, kterýmu rodiče i škola a vůbec všichni tvrdí od školky, že si za šikanu může samo. „Nepotřebuješ kapesník?“ uslyšela jsem nad sebou hlas.
Nade mnou stála nenápadná žena v kožený bundě. Nedívala se na mě spatra, jako všichni, ani přehnaně soucitně. Spíš… jako někdo, kdo už to někdy viděl a zažil. Musela jsem se tvářit vyjeveně, podle toho, jak se zatvářila. Nebyla jsem šokem schopná slova, byl pro mě nezvyk, že si mě někdo nevšímal jako jatečního odpadu v létě, ale jako lidský bytosti. Pro rodiče a učitele jsem byla jen na obtíž a spolužáci si mě všímali jako terč pro jejich pobavení. A ten, kdo mohl, vybral si svoje slzy smíchu živený mojí bolestí a strachem.
„Chceš o tom mluvit?“ Nezmohla jsem se na slovo, jen jsem od ní vzala papírovej kapesník a hlučně se vysmrkala. Od tý doby jsem se na čtvrtky, než mi za 3 hodiny poté, co zkončila poslední hodina, pojede vlak, těšila. První měsíc jsme jen mlčely.
Když přišla ten den, její pohled se okamžitě zastavil na mých modrých stehnech. Chvíli jsem mlčela, protože jsem vůbec nevěděla, kde začít, a zároveň jsem měla pocit, že jakmile to řeknu nahlas, tak že mě čeká to, co vždycky.
„To nic není,“ zkusila jsem to nejdřív automaticky, úplně stejně jako vždycky, když se někdo zeptal.
Ona ale nic neřekla, jen tam stála a čekala, a přesně to ticho mě donutilo pokračovat. „Včera před školou mi vzali tašku,“ řekla jsem nakonec potichu a stáhla si ruce blíž k sobě. „Prostě mi ji vytrhli z ruky, vysypali mi všechny věci na zem a penál si vzali stranou.“
„Zadupali ho do země a pak ho ještě omazali psím hov…,“ pokračovala jsem a snažila se, aby se mi nezlomil hlas. „Smáli se, až jim tekly slzy.“
„Řekla jsi to doma?“ zeptala se.
„Jo,“ nadechla jsem se. „Ale nevím, co jsem od toho čekala.“
„Rodiče řekli, že si vymýšlím, že lžu a schválně si ničím věci, a pak vzali klacek, doma tomu říkají lipeňačka,“ řekla jsem tišeji. „Zbili mě s ním, když jsem pak skákala a řvala bolestí, ještě se u toho smáli, jak skáču, a přišlo jim to hrozně vtipný.“
Prsty jsem si podvědomě zatlačila do stehen, přesně tam, kde to ještě bolelo. „Říkali, že když už brečím, tak ať mám aspoň důvod.“
Zhrozila se a tvářila se rozzuřeně, instinktivně mi vylétly ruce k hlavě, abych si ji chránila před fackami a kopanci.
Překvapilo mě, když jsem ucítila studenou ruku na rameni. „Pojď sem,“ jen řekla. A já brečela a nepřestala jsem víc jak hodinu. Když jsem dofňukala a uklidnila se, tak se nadechla a začala počítat.
„Blbý,“ konstatovala. „Tak si shrneme, co máš vlastně za možnosti. Rodina je v tvým případě ze hry,“ ukázala na moje jelita na stehnech. „Co říkáš o škole, věřím tomu, protože jsem na tu samou taky chodila, jen jsem se nenarodila pod tak moc smolnou hvězdou jako ty. A co OSPOD?“ zeptala se.
Otřela jsem si obličej vlhkým kapesníkem a řekla, že v pedagogicko-psychologický poradně jsme kvůli mojí poruše učení každou chvíli, ale když řeknu něco špatnýho, tak doma dostanu nařezáno, co si to dovoluju říkat, a tak ze strachu z rodičů radši lžu. Vlastně dostanu po každý poradně. Nevím, jak s těma lidma mluvit, rodiče jim nejednou i přede mnou opakovali, že mám moc bujnou fantazii a že lžu kudy jen chodím, a že si vymýšlím i šikanu, abych nemusela mít problémy z toho, že jsem nešika a svoje věci ztrácím anebo rozbíjím - a že určitě všechno schválně, protože chci pozornost.
„Uf,“ řekla a chvilku si třela čelo, jak usilovně přemýšlela. „Poslyš, můžu ti pomoct, ale ne tak, jak čekáš, a nepomůžu ti jen na základě toho, co mi říkáš, byť tvoje kůže hraje všema barvama. Příští čtvrtek ve stejnou dobu přijď do městský knihovny. Mezitím popřemýšlej, zda máš co ztratit.“
Pokoušela jsem se argumentovat, že co se mnou bude. Smutně se usmála a řekla: „Proč si vlastně myslíš, že jsem neudělala to, co všichni ostatní, a kvůli vlastní zábavě tě nenakopla jako toulavou kočku?“ Na tuhle otázku jsem neznala odpověď.
„Já jsem vyrůstala v děcáku, tety se se mnou učily a nikdo mě netřískal za to, že existuju, a pokud byl problém s ostatníma, řešit se musel. Přijď prosím do knihovny.“
Příští čtvrtek jsem tam šla, a stejně jako předtím, jsem vlastně nevěděla, proč. Nebyl to už strach v klasickém smyslu, spíš takový zvyk, že věci, které vypadají jako možnost pomoci, u mě většinou stejně nedopadnou dobře.
Stála před knihovnou a čekala tam. „Díky, že jsi přišla,“ řekla, jako by to nebylo nic zvláštního, i když já na druhé straně jsem se hrozně bála.
Prý že mi chce někoho představit, někoho, kdo tomu rozumí víc než ona a kdo se mnou může mluvit jinak, pokud se rozhodnu, že už to nechci dál nechat být.
V zázemí knihovny to bylo jiné než venku. Nebylo to ani hezké, ani nepříjemné, spíš klid, ale přišel mi zvláštní. Neobsahoval neustálé napětí z toho, odkud co přijde.
Seděla tam žena, která na mě nepůsobila nijak zvláštně. Jen se na mě podívala tak, jak se na mě ještě nikdo předtím nedíval — bez toho, aby v tom bylo hodnocení.
„Ahoj,“ řekla a ukázala na židli. „Vem místo.“ Ta paní se představila jako školní psycholožka.
„Než začneme, potřebuju se tě na něco zeptat,“ řekla klidně.
„Chceš to opravdu řešit? Protože když se to otevře,“ pokračovala, „nebude to jednoduchý.“ Pak se na chvíli odmlčela.
„Ale nebudeš v tom už nikdy sama.“
Popravdě, tahle věta mě zasáhla. Týden před touhle schůzkou jsem přemýšlela, zda mám co ztratit. Ve finále nebylo co, když i ti nejbližší chovají k vám jako k onuci.
Zajímá vás, jak to dopadlo? Když pominu šílený administrativní kolečko a to, že díky mně měli velkej problém rodiče, škola měla silně pošramocenou pověst, stejně jako přístup pedagogicko-psychologický poradny, tak můžu říct, že zvykat si na to, že mám nějaký práva a nějakou důstojnost, bylo těžký. Zbavit se šílenýho strachu, co přinese každej další den, mi trvalo roky. Vzpomínám si, jak se na mě vychovatelka divně koukala, když jsem upustila skleničku a bleskově se stočila do klubíčka na zem, chránící si hlavu.
Když jsem po letech potkala tu ženu v kožený bundě a zeptala jsem se jí proč, tak mi odpověděla: „Víš, děcka, co začnou jako ty, končí skoro vždycky na ulici, v lapáku anebo v černým pytli kvůli předávkování. A já nechtěla, abys byla další, jen proto, že ses narodila.“
Víte, tohle jsou temné vzpomínky z dětství na celej zbytek života. Vy se jich nikdy nezbavíte, ale ty lidi, pro který byly tohle byly vtipný vzpomínky na jejich vlastní pěkné dětství, dávno zapomněli vaše jméno a vaši tvář. Myslím, že proto by člověk neměl odpouštět.
Já si pamatuju všechno – nadoživotí. Proto si v životě nemůžu dovolit naivitu a proto si nemůžu dovolit odpustit takovou vzpomínku.
A někdy přemýšlím, jestli by jim to pořád přišlo tak nostalgické, kdyby stejné vzpomínky na dětství dostaly jejich vlastní děti.
___
Doslov autorky:
Mnoho scén v tomto textu vychází z mých vlastních vzpomínek. Kéž by byly fikcí.
