Článek
Vyrůstala jsem v prostředí, kde se ode mě nečekalo, že budu mít vůbec nějaké ambice. Měla jsem pracovat, starat se o domácnost, najít si chlapa, mít děti a hlavně moc nevymýšlet – a nechtít. Když jsem jako mladší mluvila o tom, že bych jednou chtěla něco dokázat nebo mít lepší práci než tu, na kterou jsem slyšela od rodičů jen a jen stížnosti, většinou jsem slyšela něco ve stylu:„A k čemu ti to jako bude?“
Nebo:
„Jediný, co tě v životě čeká, je jeden porod za druhým a dřina.“
A někdy to bylo řečeno ještě jednodušeji.
„Ženská se musí otáčet. Život není žádná sranda.“
Myslím, že je normální, že si tohle vezmete za svoje, když jste tím krmený horem dolem už od dětství. A já nejsem výjimkou – tak jsem tomu nějakou dobu opravdu věřila. Ne proto, že bych byla hloupá. Spíš proto, že když vám něco opakují dost dlouho lidé, kterým věříte, začnete to považovat za normální. Asi se nebudete divit, že jsem s takovýma vyhlídkama prakticky vzdala život a jakoukoli snahu ještě, než jsem dosáhla dospělosti.
Zhruba do nějakých pětadvaceti jsem byla přesvědčená, že mám svůj život v podstatě nalajnovaný. Byla jsem přes čtyři roky s partnerem, který mi sliboval, že si mě vezme. Jenže svatba se pořád odkládala. Jednou mi řekl, že když tu svatbu tolik chci, měla bych si na ni našetřit sama.
Jindy mi zase vysvětlil, že dodělat si maturitu pro mě vlastně není reálné.
„Na to nemáš,“ řekl mi.
Dneska bych s někým takovým nešla ani na první rande. Tehdy mě to ale strašně naštvalo.
Nejdřív jsem byla naštvaná na něj, časem ale tahle emoce dozrála do mnohem větší – byla jsem naštvaná na sebe. A nakonec tak nějak na celý svůj život.
Neměla jsem ani řidičák. Neměla jsem auto. Měla jsem dluhy a práci, ve které jsem neviděla žádnou pořádnou budoucnost. A najednou jsem si položila otázku, která mě předtím vlastně nikdy nenapadla, a připadá mi, že všichni, co o mě měli pečovat a vychovávat mě k nějakým hodnotám, dělali vše pro to, aby mě od něčeho takovýho drželi co nejdál. Nastal čas, abych si ji položila – můj čas.
Co když tohle není všechno, co mě čeká?
Co když nemusím celý život jen pracovat, chodit do hospody, nějak vyjít s penězi, mít děti a přežívat od výplaty k výplatě? Co když můžu něco změnit?
Tak jsem se naštvala – jinak, ale zato opravdu pořádně. A začala.
Ex už byl v tu dobu z bytu měsíc a kousek a dodneška si vzpomínám, jak jsem se rozhlídla po svojí garsonce a začala jsem se zbavovat věcí – hlavně obrovskýho pohodlnýho gauče, co zabíral polovinu místnosti. Střelila jsem ho a koupila si zánovní kancelářský stůl s židlí. A taky jsem začala prodávat veteš a šetřit. Přestala jsem utrácet peníze za věci, které jsem nepotřebovala, a omezila jsem chození do hospod.
Opilecký večery jsem vyměnila za večery s knížkama. A hned po novým roce jsem se přihlásila ke studiu a začala si dodělávat maturitu. Mezitím se mi povedlo našetřit na řidičák a udělat ho a bez tý zatracený pijavice na krku (ex) i na autíčko. Jasně, vím, že jedničková Fabia je trochu patetický povoz – ale odveze z bodu A do bodu B a součástky na ní jsou v každým pangejtu.
A taky jsem začala řešit svoje dluhy. Konečně. Všechno se mi podařilo umořit ještě, než jsem odmaturovala.
A postupně jsem začala zjišťovat něco, co pro mě bylo možná ještě důležitější než všechny ty konkrétní věci. Že když člověk začne něco dělat se svým životem, začne se měnit i způsob, jakým o sobě přemýšlí. Najednou jsem se sama sebe začala ptát, co vlastně chci a co v životě nechci.
A hlavně proč bych měla něco dělat jen proto, že to ode mě někdo očekává. Tehdy jsem ještě netušila, že právě tohle bude pro některé lidi v mém okolí problém.
Protože do té doby jsem si myslela, že mám přátele.
Měla jsem lidi, se kterými jsem chodila ven. Lidi, se kterými jsem se znala roky. Lidi, kterým jsem jakž takž věřila.
Jenže postupně jsem začala zjišťovat, že někteří z nich měli rádi hlavně tu verzi mě, která jim vyhovovala. Jak tomu rozumět? Tu, která je vám po ruce a nemáte ani špetku špatnýho svědomí, když nesplníte, co jste slíbili, anebo se jí pak rovnou vysmějete do obličeje.
A první pořádný střet přišel těsně před mými závěrečnými zkouškami.
Ozval se mi jeden člověk, kterého jsem do té doby považovala za kamaráda. Chtěl, abych šla večer do hospody, asi mu zase došla škvára a potřeboval někoho, komu by mohl vyhulit celou krabičku startek.
Normálně bych šla. Jenže tentokrát jsem měla misi. A před sebou zkoušky – potřebovala jsem se učit.
Tak jsem mu řekla:
„Promiň, dneska nemůžu. Musím se učit.“
Na druhé straně bylo několik vteřin ticho. A pak úplně vybuchl. Začal mi vyčítat, že mám nějak moc nos nahoru. Že už mi není dost dobrej.
Že jsem se hrozně změnila. A samozřejmě k horšímu.
„Tohle už nejsi ty,“ řekl mi. Pak přišla věta, kterou si pamatuju dodnes.
„M., kterou jsem znal, by mě nikdy takhle neodmítla.“
Seděla jsem tehdy s telefonem u ucha a najednou mi došlo, jak absurdní ten rozhovor je. Já jsem ale neřekla, že už se s ním nechci nikdy vidět nebo že je pod mojí úroveň.
Jen jsem řekla, že se potřebuju učit. A přesto se mnou mluvil, jako bych ho osobně urazila. Nakonec mi oznámil, že si bude muset přehodnotit celý náš vztah.
Kvůli tomu, že jsem jednou řekla ne. A tehdy mi to poprvé došlo.
Možná mu nechyběla moje společnost. Možná mu chyběla moje poslušnost.
Protože dokud jsem byla ochotná jít kamkoli, kdykoli a dělat věci tak, jak jsme je dělali vždycky, všechno bylo v pořádku.
Jakmile jsem si dovolila říct ne kvůli něčemu, co bylo důležité pro mě, najednou jsem byla někdo jiný, kdo nad jeho sobecký zájmy postavil celou vlastní budoucnost.
Jenže problém byl v tom, že ta Monika, kterou znal, už skutečně neexistovala. Začínala jsem si uvědomovat, že jí vlastně ani nechci být.
Podobné reakce začaly přicházet i z rodiny. Ne úplně od všech, to bych neřekla. Ale od některých lidí ano. A možná to bylo ještě horší, protože u rodiny jsem čekala něco jiného.
Někteří příbuzní mě totiž pořád vnímali jako tu holku, kterou znali kdysi – jako někoho naivního.
Někoho, komu je potřeba vysvětlovat, jak má žít, je ho třeba i před třicítkou pořád poučovat, vychovávat a udržovat ho ve vlastním názoru na něj stůj co stůj.
Jenže najednou jsem byla dospělá žena, která si sama rozhodovala o svém životě. A přesto jsem z některých stran začala dostávat rady, o které jsem vůbec nestála.
Nejzvláštnější mi na tom přišlo to, že ty pseudorady nebyly nutně špatné. Jen přišly s obrovským zpožděním, v době, kdy už ztratily svoji relevanci pro moji současnost.
Kdyby mi je někdo řekl o deset let dřív, možná bych je potřebovala. Teď je takové přesvědčení ostatních užitečné v jiném smyslu.
Na to jsem přišla, když jsem dala najevo, že o ty rady nestojím, přišla stejná reakce jako od některých „kamarádů“.
„Ty ses změnila.“
„Ty už nás neposloucháš.“
„Tobě to nějak stouplo do hlavy.“
A občas dokonce:
„Ty už si myslíš, že jsi něco víc.“
Nemyslela jsem si, že jsem něco víc, jen jsem tehdy pochopila, že těmhle všem lidem vlastně nejvíc vadí to, že jsem přerostla všechny názory, co na mě mají. A to už je věc ega někoho jinýho a mimo mojí zónu vlivu.
Čím víc jsem si dávala život dohromady, tím méně lidí kolem mě zůstávalo – a už od začátku vyplývalo ze situace, že to není náhoda.
A nakonec jsem si musela přiznat, že společného času s některými lidmi ubývalo hlavně proto, že už jsem nechtěla dělat věci, které jsem dřív dělala automaticky.
Nechtěla jsem pít jen proto, že je to přece v Česku normální. Nechtěla jsem utrácet peníze, které jsem neměla. Nechtěla jsem říkat ano, když jsem chtěla říct ne. Nechtěla jsem poslouchat rady od lidí, kteří sami žili způsobem, který jsem poměrně rázně nechala daleko za sebou.
A hlavně jsem už nechtěla svůj život obhajovat před lidmi, kteří byli přesvědčení, že moje ambice jsou nějaký druh útoku proti nim.
Dnes tomu v hlavě říkám krabi v kbelíku. Když je jeden krab sám, může z kbelíku vylézt. Když jich je tam víc, stáhnou zpátky toho, který se snaží dostat ven.
Není to dokonalé přirovnání, vím o tom, ale perfektně to ilustruje tuhle moji hořkosladkou zkušenost.
Protože když jsem začala lézt nahoru, nespoléhala jsem se, že mi někdo podá pomocnou ruku. Ale rozhodně jsem nečekala, že mě někteří lidé začnou tahat zpátky dolů.
A nejhorší na tom nebylo ani to, že jsem přišla o některé přátele. Nejhorší bylo zjistit, že oni vlastně nikdy přátelé nebyli. A tohle je věc mýho ega a plně v pod mojí taktovkou.
Nemůžu se nezmínit, že spolu s tím jsem si vypěstovala i mnohem citlivější radar na bullshit. Dodnes ale nevím, jestli je ten radar opravdu tak dobrý, jak si myslím.
Když jsem se konečně rozhodla zjistit, jestli měli pravdu, zjistila jsem, že největší překážkou nebyl nedostatek schopností. Byli to lidé, kteří zoufale potřebovali, abych zůstala zoufalcem.
Protože kdybych vylezla z kbelíku já, možná by se museli sami podívat na to, proč v něm pořád sedí.
Možná si říkáte, že to, čeho jsem dosáhla, je strašně obyčejný, a ono fakt je. Nic jinýho jsem tehdy nechtěla a ani nechci. Obyčejnej, předvídatelnej život, kde se nemusím bát budoucnosti a omlouvat se nebo vysvětlovat minulost.
Skvělý, mluvím tu o krabech a dostala jsem chuť na čínu. Tak čau.
