Článek
Ve škole jsme nějak fungovali, nikoho jsme úmyslně nezavraždili, domů jsme se většinou vraceli živí. Jenže když se má člověk zeptat vlastní matky, co vyváděl jako malý, najednou zjistí, že to, co si sám pamatuje jako docela normální dětství, byla pro rodiče patrně série opravdu ponižujících situací.
A některé z nich si člověk nepamatuje vůbec. Naštěstí pro něj.
Tuhle historku jsem si totiž nepamatovala ani trochu. Ale moje máma ji ráda vypráví. Já jsem byla v té době tak malá, že si z celé události nepamatuju vůbec nic. Ani vlak, ani nádraží – ani ťuk. Už vůbec ne Jarka, který s námi tehdy cestoval.
A podle toho, co mi máma vyprávěla, je to asi jedna z těch vzpomínek, které bych si stejně nejspíš dobrovolně nevybrala zapamatovat.
Byl leden roku 1992.
Auto nebylo samozřejmost jako dneska, a tak když bylo potřeba převézt dvě malé děti, vezly se dvě děti vlakem.
A my jsme tehdy měli jet k babičce.
U babičky se měla konat zabijačka. Babička bydlela v rodinném domě, kde se při podobných příležitostech dokázalo sejít opravdu hodně lidí. Tam se prostě slétl dav příbuzenstva a několik sousedů k tomu.
Někdo přijel ráno, někdo po obědě, někdo zůstal přes noc. V kuchyni se pořád někdo motal, někde se něco vařilo, někdo nosil nádobí, někdo něco uklízel, někdo už měl vypito a vyprávěl něco, co vyprávěl pokaždý, když se koukal flašce na dno, ale tentokrát to samozřejmě bylo zase úplně nové a strašně vtipné.
Takže jsme tam měli jet i my: Jarek, brácha a já.
Brácha byl v té době podle mámy hodné dítě. Takové to dítě, které člověk posadí někam do rohu, dá mu knížku a dvě hodiny o něm nevíš. Brácha měl rád dinosaury, takže pokud měl u sebe nějakou knížku o dinosaurech, byl prakticky vyřešený.
Já jsem byla jiný případ.
Byla jsem malá. Fakt malá. Podle mámy jsem ještě měla plínu. Takže nějaké dva, možná tři roky. Čerstvě jsem začínala pořádně mluvit, ale rozhodně to neznamenalo, že jsem měla sebemenší představu, co mluvím.
Bez kontextu, sociálního filtru nebo jakékoli myšlenky na následky.
Prostě slyšíš slovo, zní zábavně – líbí se ti, tak ho použiješ. A přesně v téhle fázi jsem tehdy byla.
Protože máma neměla k dispozici auto, domluvilo se, že nás vezme Jarek. Byl to babiččin druh. Rodinné vztahy byly samozřejmě trochu složitější, ale pro potřeby téhle historky úplně stačí říct, že Jarek byl člověk, který s babičkou žil a kterého rodina znala, takže byl pověřený úkolem dopravit dvě malé děti vlakem k babičce.
On s tím souhlasil. A zřejmě vůbec netušil, do čeho chudák jde. Máma říkala, že jsme se na cestu nějak připravili. Brácha měl svoje dinosaury. Já jsem měla věci, které potřebovalo malé dítě. A jelo se.
V té době byly vlaky plné studentů, hlavně v pátek. Lidi se vraceli z internátů domů, z kolejí, ze škol. Všude tašky, batohy, bundy, kufry. Člověk si sedl, pokud měl štěstí, a čekal, až dojede.
A Jarek měl na starosti nás dva. Brácha si sedl a četl si.
Já jsem podle všeho chvíli normálně seděla. Nejdřív vše probíhalo normálně. A potom jsem začala zpívat.
A teď je potřeba zasadit do doby ještě jednu věc.
V devadesátkách hrálo rádio úplně všechno. Člověk měl písničky naposlouchané pořád dokola, protože nebylo zase tolik způsobů, jak si pustit přesně to, co chtěl. Když něco hrálo v rádiu často, prostě to člověk znal.
A v rádiu tehdy frčela od Lucie písnička „Sex je náš“.
A já ji znala – neměla jsem páru, o čem to je, ale znala jsem ji. Možná si budete umět představit, že u takovýho caparta jde prakticky o společenskou časovanou bombu.
Pro mě to byla písnička s chytlavou melodií, dobře zapamatovatelným textem a hlavně velice zábavně znějícím refrénem.
Takže jsem si tam podle mámy nějakou dobu seděla a pak jsem se prostě rozhodla, že je čas zazpívat. A pěkně nahlas.
Údajně jsem do toho ještě tancovala.
Takže si to představte.
Pátek.
Plný vlak náctiletých.
Dva malí caparti.
Brácha někde vedle mě naprosto pohlcený knížkou o dinosaurech. Jarek, který se snaží zajistit, aby se dvě malé děti dostaly z bodu A do bodu B.
A já – malý dítě s plínou na zadku, které si v uličce nebo někde mezi sedačkami tancuje a zpívá:
„Sex je náš, dělá dobře mně i tobě.“
A vůbec netuší, proč lidi doslova umírají smíchy.
Podle mámy si toho nejdřív začali všímat jednotliví studenti, kteří z toho měli pochopitelně Vánoce. A já jsem to pochopila samozřejmě úplně jinak.
Protože dítě neví, že se mu někdo směje. Dítě si myslí, že se smějí s ním. Takže když se začali smát všichni, dostala jsem podle všeho ještě větší chuť pokračovat.
A podle mámy jsem vůbec nechápala, proč chce Jarek umřít studem a je čím dál nervóznější.
On se mě patrně pokoušel nějak usadit.
Možná mi řekl, ať si sednu nebo ať jsem zticha. Nevylučuji, že se mě možná snažil zaměstnat něčím jiným.
Jenže jakmile se člověk v tomhle věku dostane do nějaké vlastní zábavy, je velmi obtížné mu vysvětlit, že jeho zábava právě ničí psychické zdraví dospělého člověka.
A hlavně jsem měla publikum. Takže proč bych přestávala?
Máma mi pak vyprávěla, že to pro něj muselo být nekonečný. Jarek to každopádně nějak přežil i přes emocionální a psychickou újmu.
A potom jsme dorazili k babičce.
A tady se podle mámy začala druhá část celé tragédie. Jakmile vstoupil do vrat, údajně se z něj všechno vysypalo.
Máma mi říkala, že Jarek byl úplně rudý vzteky a rozčiloval se, že už s těma smradama, hlavně se mnou, nikdy nikam nejede.
Takový ten stav, kdy člověk přijde mezi svoje lidi a už konečně nemusí držet hubu.
Takže přišel a začal vykládat. Co jsem mu vyvedla ve vlaku. Jak se mohl hanbou propadnout a jak už s námi v životě nikam nepojede.
Jak něco takového ještě nikdy nezažil a hlavně jak toho parchanta přetrhne.
Tím parchantem jsem byla já.
Asi nemusím popisovat, jak brečeli smíchy všichni v doslechu. I řezník položil nůž na špalek a ramena se mu třásla v záchvatu smíchu.
A máma mi říkala, že to vyprávěl tak, že se u toho snad ani nemohl nadechnout.
Jemu v tu chvíli připadalo, že ho někdo posadil do plného vlaku studentů a pak mu do ruky dal mikrofon.
A ještě mu k tomu přidal malé dítě s temperamentem neřízené střely.
Já jsem samozřejmě v té době neměla vůbec ponětí, že jsem někoho zostudila. Děti mají jednu úžasnou vlastnost: zatímco dospělý člověk může ještě tři hodiny zpětně rozebírat trapnou situaci, dítě už je dávno někde úplně jinde.
Myslím, že Jarek – dokud ještě žil – na tenhle zážitek nikdy nezapomněl. Dorazil rozhozený a já jsem byla pravděpodobně spokojená.
A pak se celá historka začala šířit na rodinných oslavách jak požár. Časem jsem si zvykla nestydět se za to, že mi byly dva roky a pobavila jsem celou „blatenskou střelu“, jak se tehdy přezdívalo osobáku s tvrdýma sedačkama, nepříjemnýma průvodčíma a protahujícími okny.
Máte podobnou historku kolující v rodině?
____
Na počest mojí trpělivý matky, která byla v tu chvíli ráda, že v tom vlaku neseděla ona. Některé drobnosti byly pozměněny.
