Článek
Já jsem tehdy byla mladá holka a milovala jsem taneční zábavy.
Znali jsme se od vidění už nějakou dobu. On byl takovej normální kluk, ale bylo na něm něco, co mě zaujalo. Nevím proč, prostě tam něco bylo.
Jak to tehdy bejvalo, člověk se rychle dostal do situací, kdy se z jednoho piva staly tři a ze zdánlivě nevinnýho večera docela slušná akce. Jak se dá čekat na zábavách, tak se pilo, smálo a všechno se to tak nějak slilo dohromady.
Nicméně on se mně líbil. Fakt. A tak jsem si slibovala od večera i „zábavu ve dvou“.
Když nás obsluha lokálu vyhnala bylo už hodně pozdě v noci. Šli jsme ven do chladu a já si pamatuju, že jsem vůbec nepřemýšlela tolik, jak bych asi měla. Slovo dalo slovo a pozval mě k sobě do garsonky, tak jsem prostě kývla. V tu chvíli mi to přišlo přirozený.
Já jsem byla naladěná, on byl taky, aspoň jsem si to myslela.
Jeho garsonka byla malá. Jedna místnost, postel, stůl, pár věcí. Nic víc. Ale mně to bylo jedno, neřešila jsem, jak to vypadá.
Věc co jsem nevěděla, byla, že on byl víc mimo než vypadal. Alkohol na něm prostě nebyl znát. Tak jsem čekala, že se to nějak posune, že ten večer bude mít pokračování – chápete, jak to asi myslím, jaký jsem si v hlavě představovala. Nebyla jsem naivní, prostě jsem jen věděla, co se občas stane, když dva lidi spolu takhle skončí.
Šla jsem se umýt první. Když jsem se vrátila, už spal. Musel se svalit do postele tvrdej jak špalek, hned po tom, co vyšel z koupelny.
Ne jako že „trochu unavenej“. Fakt tuhej jak prkno.
Tak jsem si lehla do postele a čekala. Fakt jsem čekala. Ten večer k tomu tak nějak směřoval, ale asi jen v mý hlavě.
Chvíli jsem ještě ležela a koukala do stropu. Čekala jsem, jestli se něco změní, jestli se probere, jestli se aspoň zvedne, ale nic. Usnul. Totálně.
Na tohle jsem popravdě nebyla zvědavá. Nebyla jsem naštvaná v tom klasickým smyslu. Spíš… zklamaná z celý týhle situace.
Oblékla jsem se, dala se dohromady a chystala se odejít. Ještě než jsem odešla, jsem se zastavila. Něco mě napadlo.
Vytáhla jsem z peněženky papírovou dvacetikorunu. Položila jsem ji na roh stolu a zatížila ji sklenicí.
Tohle zpackaný dobrodružství odchodem z jeho garsonky pro mě skončilo. Teda aspoň jsem si to myslela.
Jak to tak bývá, život šel dál. Roky ubíhají, člověk během nelítostnýho času některý věci prostě vypouští z hlavy.
Osud má ale zvláštní cit pro náhodu - co čert nechtěl, asi po patnácti letech jsme se náhodou potkali na benzínce.
On tankoval, já jsem tam tehdy zastavila taky. A najednou jsme tam stáli a po klasickým zdvořilostním kolečku přišla řeč na starý časy.
Řeč přišla nevyhnutelně i na onu docela legendární taneční zábavu. Když jsme se dost nasmáli, tak mírně zvážněl podíval se na mě a zeptal se:
„Mám na tebe otázku, která mě trápí už asi patnáct let.“
Nic netuše jsem se jen pousmála, a čekala.
„Proč ta dvacka?“
Upřímně, když jsem si po nějaké chvíli vzpomněla o čem je vlastně řeč, musela jsem se fakt zasmát, protože mi přišlo skoro absurdní, že to v sobě nosil tak dlouho.
Faktem zůstává, že tehdy musela veškerá diplomacie stranou a musela jsem s barvou ven:
„Proč? Ty se divíš proč? Protože si vůl.“
Zůstal stát koukat jak opařenej.
A já pokračovala:
„Myslela jsem si, že si ten večer aspoň užijeme - chápeš jak to myslím. A ty ses zbořil a pak jsi usnul jak špalek. K ničemu jsi nebyl. Tu dvacku jsem ti nechala na stole na seno, protože seš vůl.“
Zůstal tam stát a koukal na mě s otevřenou pusou jako kapr. A nezbylo než se otočit, odejít a nechat ho napospas s odpovědí na jeho otázku, která byla přinejmenším stejně neuspokojivá jako tehdejší večer s ním pro mě.
____
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky I.Š. Případná jména a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
