Článek
Působil vtipně, mile a jo — na fotkách vypadal fakt dobře. Musím říct, že jsem se těšila, až se konečně potkáme.
Tak jsme se domluvili. Dokonce jsem mu nabídla, že ho vyzvednu z práce. Když jsem ho uviděla, na vteřinu jsem ztuhla. Byl to on — technicky. Stejná tvář, jen starší, víc při těle a vůbec ne jako ta verze, kterou jsem si vytvořila v hlavě. Ty fotky musely být minimálně 6–7 let staré. Ani jeho energie neseděla, ale nechtěla jsem být hned nepříjemná. Tak jsem se usmála, pozdravila a tvářila se, že je všechno v pohodě.
Šli jsme se najíst a povídali si, ale pořád něco tam nesedělo. Konverzace neplynula tak, jak na internetu. Říkala jsem si pro sebe, že to možná jen přeháním.
Moje intuice se ozvala silněji, když později navrhl, aby se šlo k němu. Dodneška sama nevím, proč jsem na to kývla.
V momentě, kdy jsem vstoupila dovnitř, moje tělo zareagovalo dřív než mozek. Nejprve ten smrad. Nejen z bordelu, ale smíchané různé druhy velice starých pachů. Staré jídlo, kočičí toaleta, pot, něco odporně kyselého, jako by tam vzduch stál roky.
Snažila jsem se dýchat pusou. To byla ale ve finále taky chyba.
Pozorně jsem se rozhlédla. Nádobí bylo úplně všude. Ne jen ve dřezu — ale i na stole, na židlích, i na zemi. Několik krabic od pizzy z jedný pizzerie ve městě, co ukončila provoz už před lety. Hromádky oblečení prakticky na všem, i na zemi.
Vedle jedný z těch hromádek oblečení jsem uviděla kočičí záchod, rovnou uprostřed místnosti, s „hrudkami“ steliva poházenými jen kolem na pleně pro psy.
To už jsem si ale v hlavě plánovala únik. Nicméně se to dost zhoršilo, když vzal do ruky sklenici a zeptal se, jestli chci trochu vody. Podívala jsem se na ni. Na okraji něco bylo. Nevím co. A ani jsem to nechtěla vědět.
Řekla jsem: „Ne, jsem v pohodě.“
Pak jsem za sebou slyšela zvuk. Otočila jsem se a na stůl skočila bílá, velice špinavá a hubená kočka — rovnou do hromady špinavého nádobí, jako by jí to tam patřilo. „To je Minie, seznamte se…“ prohlásil nevzrušeně.
To byl ten moment, kdy mi instinkty zavelely: odejdi. Ihned.
I když bylo pro mě prakticky nemožné zachovat klid, tak jsem se usmála a řekla: „Oh, já jsem si asi nechala telefon v autě, jen pro něj rychle skočím.“
Nevzrušeně přikývl. Otočila jsem se a odešla tak rychle, jak to šlo, aniž bych běžela. Nasedla jsem do auta, zamkla dveře a pořádně dupla na plyn, až zaskřípaly pneumatiky. Bez rozloučení, bez vysvětlování, prostě pryč.
Později jsem zjistila, že tam tou dobou žila i jeho ex, co měla psychické potíže i potíže s drogami. A najednou to všechno, čeho jsem bohužel byla svědkem, dávalo mnohem větší smysl.
Nechápejte mě špatně, ale tehdy jsem neodešla jen z trochu špatnýho rande. Odešla jsem ze situace, kterou jsem tehdy nebyla připravená pochopit. A navíc razím teorii, že ženská prostě není charita. Tím mám na mysli, že třeba adoptovat slepýho psa je ok — ale jít do vztahu s někým, kdo se tváří jako zodpovědnej dospělej a přitom žije takhle, to v životě prostě nechci.
Musím přiznat, že dodnes zaváhám, když mi někdo nabídne sklenici vody u sebe doma. Upřímně — dneska už neříkám automaticky jen „jo“. Ale sklenice projde mojí pečlivou kontrolou.
Umíte naslouchat svým instinktům? Utekli byste už, kdyby někdo takovej přišel? Jak byste se v takové situaci zachovali vy?
_____
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky D.U. Případná jména a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
