Článek
Všichni viděli, jak systematicky šikanovala jednu konkrétní plachou holčinu. Říkala jí, že je divná, posmívala se jí, že to, co nosí, je z druhé ruky, nevynechala příležitost jí sebrat tašku a vysypat ji do nejblátivější louže na školním dvoře, brala jí taky kapesné, prostě klasický scénář „mean girl“. Ta holčina se nikdy nebránila, jen chodila se sklopenou hlavou a snášela všechno, co si na ni Nicole vymyslela. Byla to jedna z těch dětí, co jí v jídelně oběd sama, je pořád v knihovně a nikdy nikomu nedělá problémy.
Jenže to, co Nicole nevěděla, bylo, že máma jejího terče bojuje s rakovinou ve čtvrtém stádiu. Rodina byla úplně finančně zničená léčbou, což vysvětlovalo to oblečení z druhé ruky, ze kterého si neustále dělala legraci.
Šikana se s dalším rokem jen zhoršovala. Nicole začala dokonce přemlouvat svoje kamarádky, aby se přidaly, a udělala všechno pro to, aby její oběť nemohla projít chodbou, aby na ni aspoň někdo něco nepoznamenal. Během oběda po ní házela jídlo, šířila o ní drby, že prý „smrdí“, nebo roznesla, že má vši a blechy. Jednou jí dokonce dala žvýkačku do vlasů během hodiny matiky. Učitelé – tak jak je v Česku zvykem – považovali šikanu za normální a nevšímali si toho.
Známky té chuděry šly dolů, protože byla neustále ve stresu ze školy a zároveň doma prožívala úplný rozpad všeho, co znala, kvůli zhoršujícímu se stavu své matky.
Jednou na podzim zazvonil při obědě té holčiny telefon a ona okamžitě vyšla ven, aby hovor zvedla. Přes velká okna jídelny jsme všichni viděli, jak tam nervózně přechází sem a tam. A pak najednou se zhroutila zády ke zdi. Plakala tak silně, že se celá třásla. Ostatní žactvo si na ni začalo ukazovat a šeptat, ale nikdo jí nepřišel pomoct. Když se po asi patnácti minutách konečně vrátila zpátky dovnitř, měla úplně zarudlé a oteklé oči a sotva šla.
To se ví, že Nicole v tom uviděla svou naprostou zlatou příležitost. Celou dobu čekala na dokonalý moment, jak ji ponížit před co největším počtem svědků. Vylezla na stůl v jídelně, aby ji mohlo jasně vidět asi sto studentů, co se tehdy nacházelo v jídelně.
„Podívejte se všichni!“ zakřičela z plných plic a ukázala přímo na holčinu, co měla hlavu v dlaních. „Ta ubožačka má zase jeden ze svých patetických psychických záchvatů! Možná kdyby vaše rodina nebyla banda odporných chudáků, co žije v naprosté bídě, nebyla bys takovej divnej podivín, se kterým se nikdo nechce bavit!“
Celá jídelna ztichla jako když utne. Veškerý hlahol, jaký bývá ve školních jídelnách v době oběda, během sekundy úplně ustal. Všichni studenti, kuchařky i dozor ztichli.
A tehdy ta holka pomalu vstala, otřela si slzami zmáčený obličej a nejzlomenějším hlasem, jaký si šlo představit, řekla:
„Právě mi umřela máma.“
V té obrovské místnosti by bylo doslova slyšet spadnout špendlík. Ani vidličkou nikdo necinknul. Nevím, zda je to možné, ale to ticho šlo doslova vidět. Všichni se dívali přímo na Nicole a čekali, že se okamžitě omluví, že projeví aspoň minimum základní lidské slušnosti.
Ale místo toho, aby ustoupila, místo jakékoliv studu nebo lítosti, se Nicole začala smát. Zlomila se v pase, jak se začala smát, jako by to byla ta nejvtipnější věc, jakou kdy slyšela.
A pak řekla přesně ta slova, díky kterým dostala trojku z chování a místenku na pobyt v pasťáku:
Skvělé. Aspoň teď budeš mít konečně pořádnou výmluvu, proč jsi takovej ubohej odpad, co je téhle škole na obtíž. O jednoho ztroskotance míň ve vaší rodině.
Slyšeli to jasně všichni učitelé a kuchařky. Obávaná paní učitelka – nejpřísnější na škole – a tehdejší dozor v jídelně stála hned za Nicole ve chvíli, kdy to řekla. Zástupce ředitele, který právě procházel chodbou, přilákalo nezvyklé ticho během školního oběda, a tak byl také svědkem celé situace. Dokonce i školník s bednou na nářadí v ruce v naprostém šoku zíral.
Do pěti minut si „Nicole“ vyvolala přes školní rozhlas ředitelka. Byla okamžitě odvedena do kanceláře, zatímco celá jídelna sledovala v ohromeném a nepříjemném tichu.
Její dříve sebevědomý výraz konečně začal mizet ve chvíli, kdy jí došlo, jak velký problém ve skutečnosti má. To, že její táta šéfuje sdružení při škole, jí tentokrát nebylo k ničemu.
Jsou hranice, které prostě nelze překročit, a posmívat se studentovi, kterému právě zemřela matka, je rozhodně jedna z nich.
Školní porada svolala ještě ten den odpoledne mimořádné zasedání kvůli jejímu okamžitému vyloučení. Nicole byla oficiálně vyloučena ještě před koncem vyučování.
Její vlivný papínek ji tentokrát nezachránil. Celá škola se to dozvěděla během několika hodin a upřímně, nikdo jí nelitoval.
Někdy karma funguje přesně tak, jak má fungovat, ale i přesto - kolik z vás by v té jídelně opravdu dokázalo říct něco nahlas, kdyby to nebyl náš problém?
___
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky A. Případná jména a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
