Článek
Páťa nikdy neměl problém říct přesně to, co si myslí. A většinou ve chvíli, kdy by bylo lepší mlčet. Páťa byl prostě od malička zvláštní dítě.
Nechápejte mě špatně. Nikdy to nebyl kluk, který by jen seděl někde v koutě a čekal, až mu někdo řekne, co má dělat. Myslím, že tomu bylo právě naopak. Páťa byl všude – a když ho člověk hledal, tak nikde.
Už když se naučil mluvit, bylo jasné, že s ním bude veselo. Všechno ho zajímalo. Na všechno se ptal. A hlavně – na všechno měl vlastní názor - se kterým se netajil.
Jedna z prvních věcí, kterou jsme museli řešit, bylo jeho tykání. Páťa totiž vůbec nechápal, proč by měl někomu vykat. Pro něj to bylo jednoduché. Když s někým mluvíš, tak mu tykáš. Koneckonců tykal babičkám, strejdům a všem starším členům rodiny – tak, jak to viděl od nás dvou.
Když jsme začali víc chodit mezi lidi, Páťa prostě neměl filtr a bylo mu úplně jedno, jestli to byla paní prodavačka v obchodě, sousedka o dvě generace starší než já, jeden nejmenovaný policista, který se mohl nad naším malým mudrlantem potrhat smíchy (a já propadnout hanbou), nebo paní učitelka.
„Paní, proč máš tolik tašek?“ zeptal se jednou starší paní v obchodě. Paní s fialovou trvalou jen v úžasu vyvalila oči za silnými brýlemi a doslova utekla z obchodu.
Já jsem stála vedle něj a měla jsem pocit, že mi pomalu začínají hořet uši.
„Páťo, paní se vyká,“ vysvětlovala jsem mu později.
Podíval se na mě tím svým vážným dětským výrazem.
„Ale vždyť ona tak mluví se mnou,“ odporoval mi syn.
V jeho hlavě to dávalo naprostý smysl. A to byl vlastně celý Páťa. Nebyl drzý schválně. On jen neviděl důvod dělat věci jinak, než mu připadaly logické.
Problém byl, že jeho logika byla někdy až děsivě přesná. Když jsem se ho třeba zeptala:
„Páťo, proč jsi paní sousedce řekl, že má křivý nohy?“
Odpověděl:
„Protože je má.“
No, povězte sami, jak na tohle máte sakra argumentovat. Abych to shrnula, situace, kdy jsem jen stála a přemýšlela, jak vysvětlit pětiletýmu capartovi, že pravda není vždycky něco, co musíme říct nahlas, byly skoro na denním pořádku.
Tehdy jsem nevěděla, jak velkou výzvou bude období dinosaurů. A když říkám období dinosaurů, nemyslím tím, že měl rád pár hraček s dinosaury.
Páťa dinosaury úplně miloval od doby, kdy si dědeček po rodinném obědě vzal Páťu na klín a otevřel před ním knížku ilustrací Zdeňka Buriana.
Od té doby jsme doma měli malého paleontologa.
Měl knížky, obrázky i figurky. Věděl, kteří dinosauři byli masožraví, kteří býložraví, jak vypadali, kde žili a čím se lišili, a aby toho nebylo málo, znal je všechny podle jejich latinských názvů. Od té doby bylo automatické tykání maličkost ve srovnání se synovou novou zálibou.
My dospělí jsme znali maximálně tyranosaura a možná brontosaura. Páťa znal latinské názvy, které jsme ani neuměli vyslovit.
Když někdo řekl slovo dinosaurus, bylo skoro jisté, že za chvíli přijde desetiminutová přednáška od pětiletýho mudrlanta.
„To nebyl dinosaurus,“ opravil jednou někoho.
„To byl mořský plaz.“
Bylo mu pět a adresát na něj zůstal stát koukat málem s otevřenou pusou. Doma to nebylo o nic lepší. Jednou jsem v televizi ukázala na dinosaura a pyšně řekla:
„Hele, tyranosaurus.“
Páťa se na mě podíval tím výrazem, kterým se dívají vysokoškolští profesoři na prváky.
„Mami… to je allosaurus.“
A já si v tu chvíli říkala, že možná máme doma dítě, které jednou bude chytré. Jen jsem netušila, že to jeho sebevědomí budeme muset občas krotit, pokud to bude možné.
Když přišel o rok později čas zápisu do školy, byla jsem nervózní hlavně já.
Páťa byl v klidu.
Samozřejmě.
Dostali jsme seznam věcí, které by dítě mělo zvládnout. Nějaké jednoduché úkoly, poznávání barev, povídání a také měl říct krátkou básničku.
Doma jsme si jednu vybrali a několikrát jsme ji opakovali.
Páťa ji uměl, a tak jsem neměla důvod být nervózní. Bohužel jsem ale znala synův temperament.
A pak jsme cestou k zápisu prošli kolem hračkářství. Za výlohou byly vystavené figurky dinosaurů.
A já přesně v tu chvíli viděla, jak moje krásně připravená básnička mizí někam do nenávratna dětské fantazie.
Páťa se zastavil a úplně ztichl. Díval se na výlohu s naaranžovaným hnízdem, které hlídal tyranosaurus.
A já věděla, že bylo po básničce.
Snažila jsem se přesměrovat Páťovu pozornost.
„Páťo, nezapomeň, co jsme si říkali,“ upozornila jsem ho a básničku mi ještě jednou odříkal.
Ale v jeho hlavě už dávno nebyla básnička.
Byli tam dinosauři.
Vešli jsme do školy.
Já se snažila tvářit jako normální matka vcelku normálního dítěte.
Páťa vypadal naprosto spokojeně a natěšeně. Usměvavá paní učitelka se k němu sklonila a zeptala se ho:
„Tak copak nám dneska povíš za hezkou básničku?“
Já jsem se usmála a čekala první verš. Místo toho se Páťa nafoukl, podíval se na ni úplně vážně a zeptal se:
„Co bylo dřív? Slepice, nebo vejce?“
Na pár vteřin nastalo úplné ohromené ticho. Paní učitelka se zarazila. Upřímně – já taky. Tohle rozhodně nebylo to, co čekala.
Podívala se na něj a řekla:
„No… to nevím.“
A Páťa se na ni podíval výrazem člověka, který právě zjistil, že dospělý nezná naprosto základní informace.
„Ty to nevíš?“ podivil se teatrálně a pak řekl:
„Nejdřív byl dinosaurus.“
Paní učitelka s velice překvapeným výrazem na něj zůstala na několik velice dlouhých vteřin šokovaně koukat. Bylo vidět, že přemýšlí, jestli je to nějaká nachytávka, nebo o co vlastně jde.
V tu chvíli jsem chtěla prostě jen umřít hanbou. Očima jsem začala hledat nejbližší okno, a pokládala jsem si otázku jestli by nebylo jednodušší vyskočit.
A tak jsem zakročila a vysvětlovala, že doma jsme ho neučili odpovídat učitelkám otázkami o evoluci ani jim tykat, a omlouvala jsem se.
Říkala jsem, že jinak je úplně normální.
Jenže paní učitelka se místo toho začala pobaveně smát a zaměřila pozornost opět na malýho.
„A proč si to myslíš?“ zeptala se.
A to byla chyba.
Protože tím otevřela stavidla.
Páťa začal květnatě vyprávět o dinosaurech. Jak kladli vejce jako slepice, taky jak někteří žili ve vodě.
„Tyranosaurus vejce nehlídal jako slepice u babičky - víš? A taky nebyl největší masožravec, jak si lidi myslí.“ Popisoval to, kteří byli masožraví a kteří býložraví.
„A víš, že brontosaurus se vlastně nějakou dobu ani nejmenoval brontosaurus?“
Jak vyhynuli, když přišel asteroid…
A najednou tam nebyl malý kluk, který neřekl básničku. Byl tam malý, velice zapálený paleontolog, který o tom dokázal mluvit s obrovským nadšením.
Paní učitelka se ho ptala dál. A Páťa hladce odpovídal.
Když jsme se už sbírali k odchodu, čekala jsem snad všechno. Ale ne to, co mi řekla.
„On je úžasně zvídavý,“ usmála se. A uklidnila mě, že je ráda a velice mile překvapená. Prý málo rodičů dneska dítě nenechává vychovávat televizí.
Od té doby uběhlo spoustu let a z malého kluka, který učitelce vysvětloval, že před slepicí byl dinosaurus, je dnes dospělý chlap s doktorátem.
Nedávno vydal svoji první knihu.
A zcela nepřekvapivě je o dinosaurech. Když jsem ji poprvé držela v ruce, musela jsem se usmát nad vzpomínkou od zápisu.
Vlastně to celé začalo už když dědeček ukázal malýmu Páťovi ilustrovanou knížku.
Udělalo Vaše dítě u zápisu něco nečekaného? A co to bylo?
_________
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky V.K. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
