Článek
Léčba měla být náročná, ale většinu nákladů samozřejmě hradila pojišťovna. Problém byl spíš v tom, že Petr měl kvůli nemoci přijít o část příjmů, některé léky nebyly plně hrazené a čekaly nás další výdaje.
Přišel domů a první, na co se zeptal, byly moje úspory, které zahrnovaly mimo jiné i peníze, které jsem měla po mamince z její životní pojistky.
Bylo tam něco přes dva miliony korun, ale jsem odjakživa opatrná, a tak jsem mu řekla, že to nějak vyřešíme. Že jsme přece manželé a zvládneme to spolu.
Jenže on se k těm penězům pořád vracel a témata jako například proč neřešíme půjčku nebo proč nezkusíme pomoc od rodiny byla na talíři téměř denně.
Tehdy mi to ještě nepřišlo divné. Asi by to dopadlo jinak, kdybych o dva dny později před praním neprobírala kapsy a nenašla v jeho jeanech telefon.
Nestihla jsem jeany ani strčit do pračky, když mi jeho telefon zavibroval v ruce. Nešlo se nepodívat, zvlášť když zahlédnete zprávu od někoho jménem Karolína.
„Pošleš mi zase na nájem? Stejnou částku jako vždycky.“
Upřímně mi upadla čelist.
Dostat se do telefonu byla hračka – heslo bylo totiž naše datum svatby.
Projela jsem si jejich zprávy a nemohla uvěřit tomu, že šly jedenáct let zpátky. Jsme s Petrem manželé dvanáct let.
Petr tuhle ženu finančně podporoval skoro celou dobu našeho manželství.
Nemohla jsem uvěřit, jak to všechno lítalo – posílal jí peníze na nájem, splátky auta, ale i půjčky a další věci. Dokonce jí před šesti lety poslal sedmnáct tisíc korun na operaci její kočky.
Ve stejném období jsem se ho já ptala na léčbu neplodnosti. Tou dobou jsme se už tři roky snažili o dítě.
Tehdy mi řekl, že si to nemůžeme dovolit.
Že musíme být rozumní a že teď není správná doba.
Minulý měsíc psal Karolíně, že bude muset částku snížit, protože má vysoké náklady kvůli léčbě – kvůli své rakovině.
Měla jsem pocit, že se mi to snad jen zdá. On plánoval, jak jí bude dál posílat peníze, zatímco řešil, jestli vůbec přežije.
A pak jsem našla něco, co mě úplně položilo.
Před devíti lety se ho Karolína zeptala, kde na to všechno bere peníze.
Petr jí napsal:
„Konečně se vyřešilo dědictví mojí manželky. Víš – ty peníze po její mámě.“
To snad není možný.
Moje peníze.
Ty, o kterých mi říkal, že je mám nechat jako rezervu. Tytéž, které měly být naše jistota.
Hned jsem se přihlásila do internetového bankovnictví a začala procházet pohyby na účtu.
Až tehdy mi to začalo docházet. Problém byl v tom, že to nebyla jedna velká částka. Byly to desítky menších převodů během několika let.
Peníze odcházely postupně – někdy jako platby, které vypadaly nenápadně, jindy jako převody, které jsem tehdy vůbec neřešila.
Petr měl vždycky přístup k našim financím. Věřila jsem mu. Neměla jsem důvod každý měsíc kontrolovat, kam odchází každá koruna.
A přesně na to spoléhal.
Nešlo o chybu banky.
On moje peníze roky používal k tomu, aby financoval život jiné ženy.
Udělala jsem si screenshoty.
Ten večer znovu začal mluvit o mých úsporách.
Místo toho, abych přistoupila na téma, které tak vynucoval, zeptala jsem se ho rovnou, jestli zná Karolínu.
Ztuhl.
Řekl, že je to bývalá kolegyně z práce, která měla těžké období.
Zeptala jsem se, kolik peněz jí dal.
Řekl, že neví, o čem mluvím.
„Fakt jo?“
Začala jsem číst zprávy nahlas.
Viděla jsem, jak mu mizí barva z obličeje.
Pak přiznal, že Karolína je jeho bývalá přítelkyně. Že se dostala do problémů a on jí chtěl pomoct.
Zeptala jsem se ho:
„A jedenáct let je podle tebe pořád jen pomoc, aby se postavila na nohy?“
Řekl, že ona měla pořád nějaké problémy. Nějaké mimořádné výdaje. Nějaké důvody.
Zeptala jsem se:
„A tvoje situace se teď dost zjednodušila, když jsem ti přišla na to, že jsi mě roky okrádal o moje dědictví, jo?“
Neodpověděl.
Řekla jsem mu, že jeho nový náklady související s léčbou platit nebudu. Že mu ji může zaplatit Karolína, až mu vrátí to, o co okradl vlastní manželku, aby mohl živit expřítelkyni.
Rozbrečel se. Řekl, že ho nechávám zemřít. Že udělal chyby, ale že si nezaslouží zemřít.
Řekla jsem mu:
„Utratil jsi roky a stovky tisíc korun za jinou ženu v době, kdy jsi mi říkal, že nemáme peníze na dítě.“
V tu chvíli jí napsal, že je konec. Odpověděla mu skoro okamžitě: „Dobře. Tak mi ještě pošli peníze za tenhle měsíc, ať to nemusíme řešit.“
Petr ji zablokoval a žadonil, že to můžeme napravit. Jenže pro mě ale nebyla cesta zpátky.
Druhý den jsem zavolala advokátce.
Řekla mi, ať začnu hned řešit rozvod a hlavně si nechám přesně zdokumentovat, co bylo moje dědictví a jak s těmi penězi Petr nakládal. Kdybych to nezačala řešit hned, bála jsem se, že se časem ztratí důkazy o tom, kam peníze mizely a jak s nimi Petr nakládal.
Petr se odstěhoval ke svému bráchovi.
Léčbu měl dál hrazenou zdravotním systémem, ale přišel o část příjmů. Zkoušel si vzít půjčky, ale kvůli dluhům a špatné finanční historii mu nikdo moc nechtěl půjčit.
Petr o přístup ke zdrojům bojoval. Tvrdil, že peníze z dědictví patří do společného majetku. Že jsme byli manželé a že se přece všechno, co se během manželství řeší, týká obou.
Tvrdil, že mi peníze chtěl vrátit. Že to nebyla krádež, ale že jen pomáhal někomu, kdo to potřeboval. Moje advokátka ale doložila, že šlo o dědictví po mojí matce, které nikdy nebylo součástí společného majetku, a hlavně že Petr roky převáděl peníze jiné ženě bez mého vědomí, a tak roky neoprávněně vybíral peníze.
Jeho brácha Martin mi zavolal. Ptal se, jestli bych to ještě nemohla přehodnotit.
Zeptala jsem se ho:
„Věděl jsi o Karolíně?“
Ticho na druhé straně sluchátka bylo víc než výmluvné. Pak řekl, že o ní Petr mluvil, ale myslel si, že jen pomáhá kamarádce. To mi přišlo jako pěkně mizerná „bílá“ lež, a tak jsem se zeptala:
„Připadá ti jedenáct let a stovky tisíc korun jako pomoc kamarádce?“
Od té doby se Martin nějakou dobu neozval. Petr několikrát odložil kontrolu, protože neměl peníze na cestu ani na některé léky, které si musel doplácet. Část mě se kvůli tomu cítila špatně, ale taky jsem věděla, kolik vydělává. Kdyby Karolíně pořád neplatil, o co si řekla, tak by na to bez problémů měl.
O měsíc později mi Martin zavolal znovu. Karolína prý kontaktovala Petra a znovu chtěla peníze na nájem.
Petr jí řekl, že má rakovinu. Martin mi celkem šokovaně popisoval jak odpověděla, že je jí to sice moc líto, ale zeptala se, jestli by jí teda neposlal alespoň něco málo.
Řekl jí konečně ne, a tak ho zablokovala i z novýho čísla. Jedenáct let.
Stovky tisíc korun, během kterých jsem nevědomky živila cizí ženskou.
A když jednou potřeboval něco on, zmizela. Martin říkal, že Petr pořád opakoval, že tomu nemůže uvěřit. Martin se do telefonu rozčílil: „A co sakra čekal!?“
_____
Rozvedli jsme se před dvěma měsíci.
Petr je teď v částečné remisi. Přišel o auto, musel se odstěhovat do malé garsonky a pracuje jen na částečný úvazek, protože léčba jeho tělo hodně vyčerpala.
Nakonec mi zůstalo všechno, co mělo být od začátku moje. A poprvé po dlouhé době nemám pocit, že někomu něco dlužím.
Dodnes nevím, jestli jsem udělala správnou věc. Kdybyste byli v mojí situaci – dokázali byste po tom všem zůstat, nebo by pro vás byla zrada důležitější než nemoc?
____
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky M.U. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
