Článek
Když jsme se s Františkem poznali, vůbec by mě nenapadlo, že jednou budu sedět u gynekologa s výsledky v ruce, poslouchat slova jako stimulace, hormonální profil nebo reprodukční centrum a přemýšlet nad tím, kdy přesně se z našeho společného snu stalo peklo, kterým jsem musela procházet jen já.
Seznámili jsme se vlastně docela obyčejně – přes známé, oba jsme už nebyli úplně ve věku, kdy člověk řeší jen večírky a spontánní výlety na druhý konec světa bez plánu. Franta působil jako chlap, který má věci srovnané. Měl stabilní práci, vlastní byt, uměl opravit věci doma a nebyl to typ, co by každý víkend zmizel někde s kamarády a vrátil se v neděli odpoledne s jen těžko uvěřitelnými historkami.
Možná právě to mě na něm tehdy přitahovalo. Měla jsem pocit, že vedle mě konečně stojí někdo, kdo ví, co chce.
Když jsme se po nějaké době bavili o dětech, nebylo to žádné velké romantické fantazírování. Nebyli jsme pár z filmu, který lží pod dekou, drží se za ruce a říká si, jak budou jednou mít malou holčičku s jeho očima a mým úsměvem. Byla to spíš praktická debata dvou dospělých lidí.
Říkal, že chce rodinu. Že už nechce jen pracovat a řešit hypotéku. Že chce mít někoho, komu něco předá. Zdálo se to jako racionální krok, a tak jsem souhlasila. V té době jsem vůbec netušila, jak velká část té věty „chceme dítě“ bude v praxi znamenat hlavně moje tělo.
První měsíce jsme to neřešili. Říkala jsem si, že to přijde, až to přijde. Člověk kolem sebe pořád slyší příběhy o tom, jak někdo otěhotněl hned první měsíc, jak někdo zapomněl na antikoncepci a za chvíli musel řešit kočárek. Zároveň ale znáte i ty druhé příběhy, jen se o nich tolik nemluví.
Ty, kde ženy obcházejí ordinace, počítají dny cyklu a každé zpoždění menstruace znamená několik dní naděje a následného zklamání. Když jsem ten rok jedno ráno držela už šestý negativní těhotenský test, znervózněla jsem.
Franta ne, ten byl v naprostém klidu. „Nestresuj se tím,“ říkal. „Čím víc na to budeš myslet, tím horší to bude.“
Když problém začal být jen můj
V té době mi to nepřišlo jako něco špatného. Znělo to skoro rozumně. Jenže postupně jsem začala vnímat zvláštní věc. Když se nedařilo, mluvilo se hlavně o mně.
Já jsem měla sledovat ovulaci.
Já jsem měla upravit jídelníček.
Já jsem měla brát vitamíny.
Já jsem měla chodit na kontroly.
Já jsem měla řešit, jestli je něco špatně.
Když jsem jednou nadhodila, jestli bychom nemohli zajít oba na vyšetření, jen abychom věděli, na čem jsme, podíval se na mě, jako kdybych mu navrhla něco úplně absurdního.
„Proč bych tam měl chodit já?“ divil se upřímně. Právě to bylo možná horší. Řekl to úplně samozřejmě.
„Protože k dítěti jsou třeba dva,“ odpověděla jsem.
Už jsem se neudržela a mračila se, když pokrčil rameny.
„Já jsem v pohodě. Nikdy jsem žádný problém neměl.“
Tuhle větu jsem od něj slyšela ještě mnohokrát. Celá ta logika byla zarážející – jako kdyby mužské tělo automaticky znamenalo, že funguje správně.
Došlo mi, že snažit se ho přesvědčit, že problém může být i na jeho straně, bylo asi stejně reálné jako vysvětlovat americkýmu děcku, že hnědý krávy nedojí kakaový mlíko.
Já jsem tehdy věděla, že neplodnost není jen ženský problém. Že to není něco, co se automaticky hledá u ženy jen proto, že právě žena otěhotní a porodí dítě. Ale neřešila jsem statistiky ani odborné články. Byla jsem jen žena, která chtěla dítě a která začínala mít pocit, že její vlastní tělo ji zrazuje.
První návštěva gynekologie po delší době byla nepříjemná, ale pořád jsem věřila, že to bude rychlé. Paní doktorka byla naštěstí milá. Udělala vyšetření, vzala krev, ptala se na cyklus.
Franta seděl v čekárně.
Když jsem vyšla ven, řekla jsem mu zklamaně, že budeme muset udělat další vyšetření.
„Ty jo, tak to asi s tebou bude vážnější, co?“
Dodnes si pamatuju ten pocit, který jsem měla. Řekla bych, že hlavně kvůli tomu, jak rychle se z „my máme problém“ stalo „ty máš problém“.
A začalo neuvěřitelné a vyčerpávající kolečko.
Začala jsem poslouchat rady lidí, kteří měli pocit, že protože někdy slyšeli slovo ovulace, stali se odborníky na reprodukční medicínu.
Je ubíjející pořád poslouchat kecy typu: „Musíš se uklidnit.“ „Moc to řešíš.“ a „Znám ženskou, která otěhotněla, až když to vzdala.“
Tyhle věty jsem slyšela pořád – a ani v tomhle vyprávění se nedá dost dobře popsat, jak je to otravný.
Popravdě mě to začínalo dost štvát, jak nikdo neříkal Frantovi, aby se uklidnil. Nikdo mu neříkal, že na to moc myslí. Nikdo se ho neptal, jestli změnil životní styl. Nikdo mu nedával nevyžádaný rady, co má jíst, kdy má spát a jaké doplňky si má koupit.
Vyšetření, které odmítal
Postupně jsme se propracovali až do centra asistované reprodukce. Tam poprvé zaznělo slovo spermiogram. Jeho přesvědčení o jeho vlastním zdraví jsem znala, a tak jsem mu to řekla doma a zkoušela jsem být opatrná. Ale…
„Doktorka říkala, že by bylo dobré udělat vyšetření u obou.“
Ani se neobtěžoval odhlédnout od televize.
„To jako vážně?“
„Ano.“
„Takže ty si myslíš, že je problém ve mně?“
„Nemyslím si nic. Jen říkám, co doporučila dneska doktorka.“
„Já jsem zdravej.“
„To já taky, a mám to dokonce potvrzený od několika doktorů. Co máš ty, kromě přesvědčení?“
Ticho, co následovalo pak, byste mohli v tu chvíli doslova nahmatat, jak bylo hutné. Jak asi čekáte, tak se nafouknul.
„No jo. Takže teď budeme hledat chybu u mě.“
Tehdy jsem ještě ustoupila – a nikdy toho nepřestanu litovat. Řekla jsem, že to tak nemyslím, a začala jsem ho uklidňovat.
Místo abych trvala na otázce „Proč je pro tebe takový problém zjistit pravdu?“, začala jsem řešit, jak ho uklidnit.
Došlo mi, že tak jsem fungovala celý vztah.
Když byl naštvaný, řešila jsem, proč je naštvaný. On problém neměl – měla ho prý jen já. Často jsem dostala jen vysvětlení, proč je to vlastně moje starost.
Nakonec jsem šla na další hormonální léčbu a nejspíš až tohle mě donutilo přehodnotit celý vztah.
Lidé, kteří nikdy nezažili hormonální stimulaci, si často představují, že žena dostane nějakou injekci a pak se jen čeká na výsledek. Realita je mnohem méně romantická.
Byly to nekonečný návštěvy lékařů, odběry, hormony, bolesti, nálady, únava a pocit, že moje tělo není lidské, ale patří laboratorní kryse.
Jednou jsem se doma rozbrečela kvůli úplné hlouposti. Už ani nevím kvůli čemu přesně. Franta na mě koukal tím svým tupým výrazem a aniž by hnul brvou, prohlásil:
„Ty jsi nějaká hysterická.“
Realita, kterou jsem si možná nechtěla přiznat, byla taková, že on přitom nepodstupoval skoro nic.
On jen čekal, a když se nic nedělo, hledal důvod, proč za to můžu já.
Nejhorší na celé situaci nebylo ani samotné léčení. Nebyly to ani injekce, ani kontroly, ani ten pocit, že se můj život začal řídit podle kalendáře, který jsem neměla úplně pod kontrolou. Nejhorší bylo, že zatímco moje tělo procházelo vším tímhle, okolí se postupně začalo chovat, jako kdybych byla jediný člověk v místnosti, který musí něco napravit.
____
Frantova rodina byla taky kapitola sama pro sebe.
Zpočátku jsem je měla ráda. Nebyli to špatní lidé. A možná právě proto bylo tak nepříjemné sledovat, jak rychle se z obyčejného zájmu může stát tlak, který člověka začne dusit.
„Tak co, máte nějaký novinky?“ ptala se jeho matka s významným pohledem skoro při každé návštěvě.
Nejdřív jsem se snažila odpovídat slušně a vyhýbavě, že zatím řešíme doktory.
„Aha. Tak snad už to bude brzo.“
Ta věta vyzní nevinně. Jenže když ji slyšíte po desáté, po dvacáté, po půl roce dalších vyšetření, začne mít úplně jinou váhu. Co na ni máte sakra říct? Že taky chcete, aby to bylo brzo? Že každý měsíc, kdy se nic nestane, prožíváte jako malé osobní selhání?
Že pokaždé, když to dostanete, musíte vysvětlovat, že nejste vadná – nejen celýmu svýmu okolí, které zajímáte už jen jako potenciální inkubátor, ale i sobě?
Jak jsem už řekla, Franty se nikdo neptal. Nikoho nezajímalo, jestli byl na vyšetření. Ani se ho neptali, zda by nemohl být problém někde jinde.
Všichni se obraceli na mě, protože žena je přece ta, která má děti.
Tak nějak to pořád v hlavách lidí funguje – i v dnešní době.
Jednou jsme byli na rodinném obědě a jeho teta se mě před všemi zeptala, jestli už „s tím něco děláme“.
Pamatuju si, že jsem sevřela vidličku v ruce a chtěla ji tý důře s fialovou trvalou zarazit do tý její nevymáchaný papuly.
František seděl vedle mě, koukal se na mě vyčítavě, ale mlčel. A já jsem tehdy poprvé pocítila něco, co se později opakovalo mnohokrát. Pocit, že jsem v tom vztahu sama, i když vedle mě někdo sedí.
IVF nebylo jen o injekcích
Když doktorka pak navrhla IVF, měla jsem v hlavě úplný chaos.
Na jednu stranu jsem hrozně moc chtěla dítě. Na druhou stranu jsem začínala být vyčerpaná. Stal se ze mě někdo, na koho je jak svalovaná veškerá odpovědnost, ale i vyvíjenej neskutečnej nátlak. Nicméně František byl pro IVF až překvapivě rychle.
„Tak vidíš, konečně se ten tvůj problém začne řešit.“
Pamatuju si tu větu. Dost mě nadzvedla, jako kdybych do té doby vůbec nic nedělala. Jako kdyby všechny ty návštěvy, odběry a hormony nebyly řešení.
IVF pro mě nebyl jen lékařský zákrok.
Bylo to další peklo, do kterého jsem vstupovala s pocitem, že pokud to nevyjde, zklamu všechny. A tak jsem si i přes všechna upozornění na zdravotní komplikace začala píchat hormony.
První dny jsem to zvládala dobře. Říkala jsem si, že to prostě vydržím. Jenže pak přišly změny, které jsem nedokázala úplně ovládat. Byla jsem příšerně unavená.
Byla jsem podrážděná. Někdy jsem brečela kvůli věcem, které bych jindy normálně přešla. Tak samozřejmě jsem věděla, že hormony v tom hrají roli. Jenže vědět něco rozumem a prožívat to v těle jsou dvě různé věci.
Jednou jsem večer seděla v kuchyni a říkala jsem mu, že už mám pocit, že toho je moc. Jen jsem mu řekla, že potřebuju, aby v tom byl se mnou – a aby se taky nechal otestovat.
Abych neměla pocit, že celé tohle absolvuju jen já sama – i když on tvrdí, že chce taky dítě.
Jeho reakce mě tehdy úplně zaskočila.
„Zatracený ženský! Tak co po mně vlastně chceš?“ zavrčel nerudně.
„Chci, aby ses taky zapojil.“
„Já se zapojuju. Já chodím po doktorech s tebou, to je ti snad málo?“
I když to byla pravda, tak se účastnil jen pasivně. Bylo to jako když píchnete pneumatiku a partner místo toho, aby vám s tím pomohl, vás sleduje a říká: „Hrozně ti fandím,“ ale nehne prstem.
Nikdy si nepíchl injekci s hormonama. Nikdy neležel na koze v ponižující poloze a nedíval se mu do rozkroku dav mediků.
Nikdy nezažil ten pocit, že každý další neúspěch je další potvrzení, že možná není dost dobrý.
„Takže teď jsem zase já ten špatný?“ zeptal se.
A já už tehdy věděla, že jsme se dostali do bodu, kdy se nedá normálně mluvit. Protože všechno, co jsem po něm chtěla, se změnilo v útok na něj.
První velká hádka přišla po druhém neúspěšném pokusu.
Nechtěla jsem nikoho vidět a nebyla jsem ani trochu zvědavá poslouchat rady. Nechtěla jsem slyšet věty typu „hlavně mysli pozitivně“. Byla jsem jen hrozně unavená.
František přišel domů a místo toho, aby se mě zeptal, jak mi je, řekl:
„Tak co teda budeš dělat dál?“
Žádná starost o mě – protože moje tělo bylo projekt.
A já jsem začala být unavená z toho, že jsem ten projekt já.
„Možná bychom se měli oba nechat vyšetřit,“ řekla jsem.
Tentokrát už jsem se ani nesnažila být diplomatická a nesnažila jsem se předem zjemnit každé slovo, aby náhodou neměl pocit, že ho obviňuju.
A přesně tehdy se něco změnilo.
„Pořád s tím začínáš.“
„S čím?“
„S tím, že je problém ve mně.“
„Já neříkám, že je problém v tobě. Říkám, že je normální, aby se vyšetřili oba.“
„Mně přijde, že ty už máš jasno.“
Byla jsem z toho zoufalá. Přece jsem po něm nechtěla přiznání viny. Neměla jsem ani ten nejmenší zájem ho z něčeho vinit. Chtěla jsem jen, aby si připustil možnost, že může mít problém on. Ale pro něj byla samotná možnost nepřijatelná.
Nejhorší nebyla neplodnost
Časem jsem začala chápat, že největší problém nebyla ani tak jeho hrdost. Byl to strach. Jenže místo aby přiznal strach, proměnil každý návrh v útok proti němu.
Bylo jednodušší říct, že já něco dělám špatně, než připustit, že možná ani on nemá všechno pod kontrolou. Jenže za jeho strach jsem nesla následky já.
A jeho odmítání řešit věc se stalo mojí další povinností. Nakonec jsem na vyšetření šla znovu sama. Tehdy jsem ještě pořád doufala, že se něco změní. Že až doktor vysvětlí, že vyšetření obou partnerů je standardní postup, pochopí to. Že až to uslyší od někoho jiného než ode mě, nebude mít pocit, že ho napadám. Jenže některé věci člověk nemůže vysvětlit dostatečně dobře, pokud je druhá strana nechce slyšet.
Rozchod na sebe nenechal dlouho čekat. Když jsem odcházela s poslední krabicí, stál ve dveřích a ještě na mě stihl zavolat, že žádnej jinej chlap stejně nebude chtít ženskou, co mu nedokáže dát rodinu.
Neodpověděla jsem. Byla jsem unavená. Ne z něj. Z toho, že jsem několik let dokazovala něco, co jsem dokazovat nikdy nikomu neměla a nemusela.
O necelý dva roky později jsme s mým současným mužem seděli na zemi v koupelně a brečeli nad dvěma čárkami na těhotenským testu.
Chvíli jsem měla strach jim věřit, protože po tom všem mi vlastní tělo připadalo jako někdo cizí. Gynekoložka se jen usmála nad ultrazvukem a zeptala se, proč jsem jí při první návštěvě tak urputně tvrdila, že budu mít s otěhotněním určitě problém.
Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že se mi někdo omluvil, aniž by vyslovil jediné slovo.
Františka jsem už nikdy neviděla. Jen občas ke mně přes společné známé doputovaly drby, že má novou partnerku a starý problémy se svým egem.
Tentokrát ale prý narazil na ženskou, která se nenechala měsíce vláčet po vyšetřeních sama a hned na začátku trvala na tom, že půjdou oba.
Když se ukázalo, že problém je v jeho neplodnosti, neselhalo jen jeho tělo, ale v mým případě selhal jako chlap morálně.
A tehdy mi došlo, že největší zadostiučinění nebylo moje těhotenství.
Myslíte si, že je u nás pořád běžné, že žena podstupuje vyšetření jako první, zatímco muž se testování vyhýbá? Nebo máte opačnou zkušenost?
________
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky D. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
