Článek
S tímhle chlapem jsem se seznámila na seznamovací aplikaci asi dva týdny předtím, než se to stalo, to o čem vám dneska budu vyprávět. Jeho profil vypadal úplně normálně – slušné fotky, měl normální zaměstnání a psal celé věty, což jsem v té fázi svého života upřímně považovala za dobré znamení.
Chvíli jsme si psali a působil v pohodě. Možná byl trochu intenzivní, ale říkala jsem si, že jsem nejspíš jen zbytečně vybíravá.
Domluvili jsme se, že se v pátek večer sejdeme v jednom ze slušných podniků ve městě.
Dorazila jsem první, zabrala stůl s pěkným výhledem do údolí, a když přišel, vypadal dokonce lépe než na fotkách, což bylo malé příjemné překvapení.
Usadil se a rozhovor začal docela dobře. Byl vtipný, snadno se s ním povídalo a pamatuju si, že jsem si říkala, že jsem možná neměla důvod mít z toho zvláštní pocit.
Možná z toho nakonec bude opravdu příjemný večer.
Pak k nám přišla obsluha a ještě než jsem stihla otevřít pusu, objednal za mě Pornstar Martini.
Okamžitě jsem ho zarazila, že si dám radši sklenku bílého vína.
Chlapíkovi jsem klidně vysvětlila, že koktejly nemám ráda. Na vysoké jsem s nimi měla jednu opravdu špatnou noc, od té doby mi po nich je vyloženě špatně a jednoduše se jim vyhýbám. Nic složitého na pochopení, prostě fakt.
Podíval se na mě, jako bych mu právě řekla, že jsem jehovistka.
Řekl něco ve smyslu, že „jsem jen ještě nezkusila skvělej koktejl“, a mávl nad tím rukou, jako bych byla jen přecitlivělá.
Obsluha i tak přinesla drinky – jak jeho rum s colou, tak i Pornstar Martini.
Koktejl, co mi objednal, jsem posunula stranou a mávla na někoho, aby mi donesl moje víno. Žádná konfrontace, žádné drama.
Ten ubožák ale skleničku zase posunul zpátky přede mě. Znovu jsem ji odsunula, pořád jsem se usmívala a snažila se to celé brát normálně.
Udělal to potřetí, a tentokrát ji vzal a fyzicky mi ji vložil do ruky a řekl: „Jen to zkus, jeden lok, děláš z toho zbytečný drama.“
A já mu to vrátila zpátky. Položila jsem ji zpátky na stůl, podívala se na něj a jasně a klidně řekla: NE.
Naštval se. Ne výbušně, jen takovým tichým dusivým způsobem, který byl možná ještě horší než kdyby začal křičet.
Opřel se v židli, zkřížil ruce a začal se chovat pasivně-agresivně, kdy se mnou mluvil o něčem úplně jiném, ale jeho oči se pořád vracely k té nedotčené sklenici mezi námi, jako kdybych se měla já cítit provinile. Jako kdyby byl problém, že se držím svého „ne“, které už jsem mu jednou jasně řekla.
Snažila jsem se udržet konverzaci v chodu. Ptala jsem se ho, smála se ve správných chvílích, zapojovala jsem se. Ale on se toho dál držel, a tak každých několik minut přicházely poznámky.
„Já prostě nechápu, proč je to taková věc.“
„Moje ex říkala, že taky nechce, a pak to stejně vždycky vypila.“
„Víš, že to stojí skoro tři stovky?“
V jednu chvíli jsem se omluvila a šla na toaletu. Stála jsem tam před zrcadlem a váhala, jestli tam ten koktejl mu nevylít na hlavu, a zároveň jak moc se mi nechce vracet zpátky a zbytek večera strávit tím, že budu obhajovat rozhodnutí, které jsem už udělala a na které mám plné právo.
A pak mě něco napadlo.
Vyšla jsem ven a v chodbě jsem zastavila servírku dřív, než utekla k jinému stolu.
Rychle jsem jí vysvětlila: „Ten chlap mi objednal drink, který jsem nechtěla, pořád mi ho agresivně vnucuje. Potřebuju, aby to skončilo.“
Vytáhla jsem stovku, vtiskla jsem jí ji do ruky a instruovala jsem ji: vzít ten koktejl ze stolu, vylít ho a přinést mi zpátky třeba pomerančový juice, ale ve stejné sklenici, se stejnou ozdobou na okraji. Aby to vypadalo co nejvíc identicky.
Podívala se na mě, usmála se a rázně řekla: „Jo, viděla jsem i horší. Pomůžu vám.“
Vrátila jsem se ke stolu.
On byl mezitím zabranej do telefonu.
O pár minut později servírka nenápadně prošla kolem, elegantním chvatem vyměnila sklenici, aniž by na sebe upozornila, a pokračovala dál.
Počkala jsem si, až ten ubožák zvedne hlavu.
Pak jsem vzala sklenici a zatímco jsem se celou dobu dívala do očí, vypila jsem ji celou na jeden dlouhý, plynulý zátah.
Sledoval to s úšklebkem, který se mu rozléval po tváři – takový ten hluboce spokojený, samolibý výraz, jako by právě něco vyhrál. Jako by právě prokázal pointu, na které pracoval celý večer.
Viděla jsem, jak se doslova ve vteřině uvolnil, ramena povolila z napětí, jako bychom konečně začali rande znovu od nuly.
Položila jsem sklenici a on řekl: „Vidíš? A neříkal jsem ti to? Skvělej koktejl, je skvělej koktejl.“
Podívala jsem se na něj a řekla: „To byl pomerančovej juice.“
Zasmál se, jako by to byl vtip.
Zopakovala jsem: „To byl pomerančovej juice.“
„Poprosila jsem obsluhu, aby to vyměnila, když jsem byla na toaletě. Nepila jsem tvůj koktejl. Nikdy bych ho nepila. A to, že jsi strávil 45 minut tím, že jsi na mě tlačil, i když jsem ti jasně řekla ne, a pak jsi se rozzářil jako vítěz ve chvíli, kdy sis myslel, že jsem to konečně vzdala, mi říká úplně všechno, co o tobě potřebuju vědět.“
Jen na mě zíral.
Vzala jsem kabelku, nechala na stole dost peněz na to, co jsem si skutečně objednala, a odešla jsem, zatímco tam on zůstal sedět jak opařenej.
Už jsem o něm nikdy neslyšela – a to mi naprosto vyhovovalo.
Co byste udělali vy? Respektovali byste vlastní hranice až do konce, nebo byste zase ustoupili, aby byl klid?
_____
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky J.M. Případná jména a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
