Článek
Až později mi došlo, že v mém případě to nebyla ani tak vlastnost, jako spíš strategie přežití.
Hlavně nikoho nezklamat.
Tohle slovo se u nás používalo docela často. Zklamání. Abyste mi rozuměli – moje ne prostě nebylo možnost. Když dítě udělá něco špatně, dá se mu říct, že udělalo chybu – ale když se něco někdo učí, tak chyby jsou normální součást procesu. Když ale chcete, aby vaše dítě bylo pod absolutní kontrolou a neprojevovalo jiné názory než vy, mnohem účinnější je vysvětlit mu, že nezklamalo jen v jedné konkrétní věci, ale zklamalo vás jako člověk.
A v tom mi to, jak mi rodiče zavařili život, přijde nejodpornější. Když si vzpomenu na všechno citové vydírání, emotivní divadla, jak jsem nevděčná, když si dovolím mít nějakou hranici, jak oni by pro mě udělali všechno, ale já jsem zkažená, když si chci zachovat kus důstojnosti…
Jenže jste dítě a to, že nemáte žádná práva se k čemukoli vyjádřit, je v diktatuře takových rodičů prostě precedent.
Dospělý člověk už pak samozřejmě ví, že to není tak jednoduché. Jenže co si vštípíte jako dítě, bývá rychlejší než rozum a tvrdošíjné jako přesvědčení vytvořené na základě zkušenosti. A tak mi mnoho let komplikovalo život přesvědčení, že odmítnout někoho je skoro totéž jako ublížit mu.
Když mě někdo o něco požádal, moje první reakce nebyla „chci to vůbec udělat?“. Moje první reakce byla „co se stane, když to neudělám?“. Všechny možné katastrofy jsem si velmi rychle dokázala představit.
Od toho, že se bude zlobit, nebo na mě spoléhal a bude (ze mě) zklamaný, až po to, že si pomyslí, že jsem sobecká. Nad zdravým rozumem a sebevědomím převládl pečlivě vštěpovaný strach mými rodiči – člověk, kterému nastavím hranici, nebo řeknu ne, přestane mě mít rád.
Je zvláštní, jak dlouho může člověk fungovat s přesvědčením, že vaše sebehodnota jako člověka závisí na tom, kolik nepohodlí dokážete snést, abyste měli pocit, že vás má někdo rád. Jenže okolí vlastně vůbec nezajímá, kolik jste toho už udělali.
Člověk, který s úsměvem na tváři vylíže všechno špatný, těžký, zdlouhavý nebo otravný, protože přece nechce být ten problémový – není lidská bytost, ale funkce.
A problém je, že okolí si velmi rychle zvykne na věci, které dostává zadarmo.
Nikdo vám většinou neřekne: „Hele, budeme tě využívat.“ Takhle to nefunguje. Začne to nenápadně. Jednou někoho odvezete domů, protože pil. Podruhé někomu pomůžete přestěhovat nábytek. Potřetí vezmete směnu za kolegyni, protože má dítě nebo kocovinu.
Mně třeba dlouho nedocházelo, kolik mě moje neschopnost říct ne vlastně stojí peněz.
Když někdo z kamarádů potřeboval po večírku odvoz, byla jsem v seznamu jako odvoz zdarma. Sedla jsem do auta, projela půl města, vyzvedla opilé lidi z baru a odvezla je domů, protože přece nebudou řídit. To je samozřejmě správně. Jenže faktem taky bylo, že ti samí lidé mě většinou na ten večer ani nepozvali. Když jsem se jednou ozvala, že bych taky někdy ráda někam šla a nefungovala jen jako noční taxi služba, reakce byla skoro překvapení. Vůbec je nenapadlo, že bych s nima taky ráda vyrazila.
Jenže „jen autem“ znamenalo dvacet, třicet, někdy padesát kilometrů. Znamenalo to můj čas, moje peníze a moje rozhodnutí, že místo spánku nebo odpočinku budu řešit cizí problém.
Podobně to fungovalo v práci.
Když někdo potřeboval odejít dřív, protože měl něco důležitého, často jsem zůstala já. Když někdo nestíhal, pomohla jsem. Když někdo udělal chybu, snažila jsem se ji po něm uklidit, protože jsem nechtěla být ta nepříjemná kolegyně, která odmítne pomoct.
A nejhorší na tom bylo, že jsem za to ani nedostala pověst týmového hráče. Dostala jsem pověst člověka, na kterého se dá hodit problém. Protože svět často nerozděluje lidi na hodné a zlé. Mnohem častěji rozděluje lidi na ty, kteří mají hranice, a ty, kteří je nemají.
Musím přiznat, že jsem nad tím dlouho uvažovala a dospěla jsem k tomu, že začít zčistajasna říkat ne je pro mě nemyslitelné. Nejvíc mi pomohlo, když jsem za „ano, udělám to pro tebe“ začala dávat ale.
Ukázalo se celkem rychle, že některým lidem nechyběla moje společnost. Chyběla jim moje dostupnost a to, že jsem si nekladla podmínky.
To je dost nepříjemné zjištění.
Typická situace byla třeba moje rodina.
Mám sestřenici, která měla velmi jednoduchý systém fungování. Každej zná lidi, co se ozvou, jen když něco potřebujou. No, a ani ona se neptala, jestli mám čas. Neřešila, jestli se mi to hodí. Prostě předpokládala, že neřeknu ne a pohlídám jí děcka.
Dlouho jsem to brala jako normální. Vždyť jsme rodina.
Tohle je přesně jedna z vět, které dokážou vyřešit spoustu problémů. Bohužel hlavně tím způsobem, že je přesunou na toho, kdo neklade odpor.
Ale k věci. První velký konflikt přišel ve chvíli, kdy jsem jí řekla, že tentokrát nemůžu. Nebyla to žádná dramatická situace. Neřekla jsem jí nic ošklivého. Jen jsem oznámila, že mám vlastní program a že se mi to nehodí.
Reakce mě popravdě překvapila, i když jsem čekala, že se rozzlobí.
Překvapilo mě, jak rychle se změnila z člověka, který něco potřebuje, na člověka, kterému jsem údajně hrozně ublížila. Najednou jsem byla nespolehlivá a sobecká. Najednou jsem se hrozně změnila. A emoční vydírání větou „dřív jsi taková nebyla“ taky nechybělo.
Dalo mi dost práce necouvnout a neomluvit se. Chvíli jsem se přemáhala, když mě něco napadlo. Vzpomněla jsem si na jednu spolužačku, co se chlubila botama, které si pořídila za peníze za hlídání.
„Fajn,“ řekla jsem sestřence. „Děcka ti pohlídám, ale účtuju si 500 na hodinu.“
„To nemůžeš myslet vážně?!“ křičela na mě, až jsem si musela sluchátka oddálit od ucha. Následoval ještě tvrdší vyděračskej rant.
„No tak teď už je to tisícovka na hodinu,“ řekla jsem jí s klidem, když musela udělat pauzu, aby se nadechla k dalšímu kolu řvaní.
Popravdě musím říct, že jsem byla ráda, že telefon hned potom položila. Z bezpečnostních důvodů jsem nikomu z rodiny nezvedla telefon až do neděle (sestřenka mi chtěla hodit její děcka na krk v sobotu).
Pochybovala jsem o sobě, že to vydržím udržet jako standard – doufala jsem, že se takové šílené kampaně nerozjedou pokaždé.
V práci mě reakce taky překvapily – a docela mile. Kolegyně mi prostě bouchla šanony na stůl a už s „nestíhám, ale ty to doděláš. Dííííííky!“ mířila ke dveřím.
„Počkej moment,“ řekla jsem, prohlížeje si obsah jednoho z šanonů. „Dodělám to za tebe, když místo mě vezmeš sobotu.“
Přiznám se, že by se ve mně krve v tu chvíli nedořezal. Kolegyně na mě ale zůstala čumět jak srnka do reflektorů mysliveckýho trabanta. Když se vzpamatovala, řekla jen: „Tak jo, platí.“ A byla pryč.
Třetí starší kolegyně ani nezvedla oči od počítače a suše prohlásila: „No konečně.“
Narozdíl od této události mě hovor ve tři ráno následujícího víkendu překvapil nepříjemně. Bývalá spolužačka nejspíš chtěla hodit z klubu z dámský jízdy domů ještě s dalšíma. Na akci jsem nebyla pozvaná – samozřejmě.
Zvednout? Nebo nezvednout? Telefon jsem vytípla a otočila se na druhej bok. Když jsme se potkali, tak si samozřejmě nezapomněla postěžovat, kolik je stál taxík. Ani jsem nehla brvou a sebevědomě jsem prohlásila, že já bych si řekla o víc.
Obočí jí vylétlo do takové výšky, až ho měla skoro u linie vlasů – ale nekomentovala to.
Než se lidi odnaučili, že jsem přestala bejt holka pro všechno, ještě to chvilku trvalo, a světe div se – naučila jsem se časem říkat ne – i bez podmínek a vysvětlování.
Umíte říkat ne? Nebo s tím bojujete? Máte nějaké jiné způsoby, jak se nenechat zneužívat?
_____
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky N.W. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
