Článek
S manželem jsme spolu už dlouho. Když jsme spolu začali chodit, jeho pití mi vlastně nikdy nevadilo. Po práci si dal pár piv, občas zkusil něco na chuť, co ho zaujalo. Nic extrémního. Aspoň tehdy mi to upřímně připadalo normální.
Bohužel, v průběhu let se to zhoršovalo. A myslím, že důvod, proč jsem si toho tak dlouho nevšimla, je ten, že to zhoršovalo nenápadně. Neproběhl žádný dramatický moment, kdy by se z něj najednou stal alkoholik. Spíš to bylo tak, že se každý rok množství jen o trochu zvýšilo, až jsem si jednoho dne uvědomila, že šest piv ve všední den se pro něj stalo denním standardem.
Když se narodily naše děti, zhoršilo se to. Když nebyl šťastný ve své staré práci, zhoršilo se to. Pak dostal mnohem jednodušší, méně stresující práci. Ale i přesto se to dál stejně dál zhoršovalo.
Teď máme malé děti, včetně miminka mladšího jednoho roku, a pokaždé, když se doma objeví alkohol, sevře se mi žaludek.
Řekla bych že problém je, že to není ten stereotypní násilnický opilec, což je ještě těžší vysvětlit. Většinou je spíš arogantní, hlučný, nepříjemný a emocionálně vyčerpávající.
Když pije, připadá si neuvěřitelně vtipný. Neustále si ze mě utahuje, předstírá, že mě neslyší, a opakuje „cože?“ a „jakže?“ pořád dokola, dokud už je na mně vidět podráždění.
Taky pošťuchuje děti takovým způsobem, dokud jeden z nich nezačne plakat. Škádlení protahuje dlouho poté, co přestane být zábavné, jen proto, že ho zřejmě baví jen ta reakce.
A jak asi čekáte, když se nějaké z dětí rozruší. Musím to být já, kdo musí řešit tu emocionální katastrofu, zatímco on tam sedí a tváří se nechápavě, proč jsou všichni naštvaní.
Úplně to změní atmosféru doma. V momentě, kdy slyším, jak se otevře plechovka jsem napjatá. Před časem přestal na nějakou dobu pít a upřímně to bylo, jako kdyby se mi vrátil zpátky muž, kterého jsem milovala. Doma byl zase klid. Zase jsem s ním ráda trávila čas. Děti byly klidnější. Nemusela jsem neustále hlídat jeho náladu, tón hlasu ani to, kolik toho vypije.
Pak se z ničeho nic rozhodl, že chce zkusit „pít zodpovědně“ znovu. První pokus nebyl tak špatný a já se opravdu snažila nepřehánět, abych nepůsobila jako semetrika.
Druhý byl hrozný. Tak hrozný, že jsem si potichu začala balit tašky pro sebe a děti, protože moje úzkost byla už příliš silná.
Po tom jsme měli dohodu. Když chce pít, promluví si se mnou předem, místo aby to na mě jen tak „vybalil“.
Dnes večer přišel domů s balením šesti piv. Žádná diskuze, žádné varování. Prostě vešel a řekl: „Nemusím je pít, pokud nechceš.“
A upřímně mi to přišlo manipulativní. Protože co mám na to říct? Když řeknu ne, najednou budu stíhačka, která mu kazí večer. Když řeknu ano, strávím celý večer ve stresu a nepohodě.
Čekala jsem, kdy se zase změní. Řekla jsem mu, že o tom nechci mluvit, protože jsem už byla rozrušená, takže šel rovnou k lednici, jednu otevřel a stejně ji vypil na ex. Pak zbytek.
Během hodiny byl opilý a moje tělo okamžitě zareagovalo. Třásly se mi ruce, sevřelo se mi na hrudi a cítila jsem se uvězněná ve vlastním domě.
Mezitím byly některé děti přetažené a citlivé a místo toho, aby pomohl situaci uklidnit, začal chaos spíš přiživovat – škádlil je, eskaloval to, dělal sarkastické poznámky, zatímco já jsem byla zjevně přetížená.
Takže jsem opět zůstala sama na uklidňování plačících dětí a zároveň jsem musela zvládat vlastní úzkost.
A vím, že si někteří lidé možná řeknou, že přeháním, protože „je to jen pivo“, ale už to není jen pivo. Je to ten pocit, že ve chvíli, kdy pije, ztrácím verzi něj, u které se cítím v bezpečí.
Nenávidím, kým se stává. A upřímně, začínám nenávidět i to, kým se stávám já v jeho přítomnosti – napjatá, tichá, neustále se snažící zabránit konfliktu.
Jsou i další věci, které dělá, když pije, ale záměrně je vynechávám, protože se bojím, že by někdo, koho známe, mohl ten příběh poznat. Ale myslím, že už jen to, že se bojím je říct, o něčem vypovídá.
Už ani nevím, jakou odpověď vlastně hledám. Jen vím, že když pije, přestávám mít pocit, že mám partnera, a začínám mít pocit, že mám v domě další nevyzpytatelnou osobu, kterou musím já řídit.
_____
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky P.S. Případná jména a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
