Článek
Musím na začátku říct, že mi to nevadilo. Fílovi byly čtyři roky, když to začalo. Byl to roztomilý a chytrý kluk a snadno se s ním vycházelo. Vzala jsem si ho jednou na odpoledne, přivezla ho zpátky kolem šesté nebo sedmé večer a tím to končilo.
Jenže postupem času se z toho stal každý víkend. Nejdřív jen soboty, které se protáhly do neděle podvečer. Nikdy nebylo jasné, kdy si ho vyzvednou, žádné předchozí upozornění – švagrová mi prostě večer předem napsala zprávu, že mají nějaké plány. Pokaždé, když jsem se zeptala, jaké plány to jsou, dostala jsem dost vyhýbavé odpovědi. Vyřizování pochůzek, wellness, nějaká akce s přáteli.
Jednou brácha řekl, že jdou na koncert, a já mu na to řekla: „Dobře, to je v pořádku, ale nemohli jste se o tom zmínit před dvěma týdny, když jste kupovali vstupenky?“ Jednou jsem se o tom jemně zmínila. Řekla jsem bráchovi, že potřebuji vědět dopředu s větším předstihem. Podíval se na mě, jako bych po něm chtěla, aby na místě vytvořil patent na výrobu temné hmoty. A pak řekl: „Nemáš děti, tak máš čas.“
Na tuhle větu jsem už nezapomněla.
Ale nechala jsem to být, protože Fílu mám opravdu ráda a nechtěla jsem to zbytečně komplikovat. Pak se to ale zhoršilo.
Začali ho vozit už v pátek večer. Brácha mi klepal na dveře třeba v sedm večer s Filípkem, batůžkem na zádech, už sbaleným, s pyžamem uvnitř, a prostě mi ho tak nějak „předal“. Nikdy jsem nesouhlasila s takhle dlouhou dobou hlídání. Prostě se to stalo realitou.
Tehdy jsem musela do práce výjimečně v sobotu. Odcházela jsem z bytu v šest ráno s pětiletým dítětem, které nespalo, protože chtělo zůstat vzhůru a koukat na pohádky. Bylo to opravdu hrozný, a tak jsem začala říkat, že mám plány. Někdy jsem je měla, někdy ne. Každopádně bratrovi se to nelíbilo. Říkal: „Nemůžeš to prostě přesunout?“ nebo „Je to jen pár hodin.“ nebo „Filda s tebou rád tráví čas.“ Jako kdyby tohle měl bejt důvod, proč nemám nárok mít svůj osobní život.
Důležitá věc, co jsem zatím nezmínila, je, že mi ani jednou nepoděkovali, natož aby se nějak revanšovali. Žádný dárkový poukaz, žádný kafe, dokonce ani zpráva ve stylu: „Hej, moc si toho vážíme.“ Jen zaklepání na dveře pozdě večer nebo zpráva den předem.
Tohle se změnilo až na narozeninách naší mámy. Co vám budu povídat – velká rodinná akce. Moji rodiče, já a můj manžel, brácha se švagrovou, moje teta a celá její rodina. Sedíme u stolu a švagrová začala mluvit o tom, jak si k výročí nadělí čtrnáct dní v Thajsku. O tom jsem vůbec neslyšela a sedím tam a počítám si to v hlavě, protože logicky dva týdny nejsou odpoledne.
Nedalo mi to, a říkám: „Tak to se musí Filda na tu cestu určitě těšit.“ Švagrová se na mě nechápavě podívala a klidně prohlásila, že Filda s nima nejede.
Do toho ihned vstoupil brácha, zasmál se a řekl: „Jo, máme to všechno zařízené. Máme přece tady naši neplacenou chůvu.“ Ukázal na mě. Ani se na mě nepodíval, když to říkal. Prostě to řekl s mávnutím ruky, jak kdyby odháněl mouchu.
U stolu nastalo trochu ticho. Moje teta se na mě podívala. Můj manžel odložil vidličku. Řekla jsem: „Můžeš zopakovat, jak jsi mi právě řekl?“
Brácha zvedl oči. Usmíval se, jako bych špatně pochopila vtip. „Však víš, co myslím. Hlídáš Fildu.“
„Házíte mi Fildu na krk každý víkend už dva roky bez jedinýho děkuju,“ opravila jsem ho. „A teď se o vaší dvoutýdenní dovolené, kdy mi ho bez zeptání chcete hodit na krk, dozvídám na narozeninové večeři tvojí mámy?“
Švagrová se vložila do hovoru. Řekla, že mi to chtěli pořádně vysvětlit, jen se k tomu ještě nedostali. A že jsou to jen dva týdny a Filda bude většinu času stejně ve škole.
Řekla jsem: „Já hlídat nebudu, nejsem placená.“
Brácha se znovu zasmál, tentokrát nervózněji.
„Cože?“
Asi mi nerozuměl, tak jsem zopakovala: „Nebudu ho hlídat dva týdny. A už ho nebudu hlídat ani každý víkend.“
Naši se jen po sobě nechápavě podívali a bratrovi ztuhla tvář. Švagrová se po něm podívala, jako by měl situaci vyřešit.
Řekl: „Vždyť přece nemáš děti. Nic moc se u tebe neděje. Jaký je vlastně problém?“
Řekla jsem: „Skutečný problém je, že jsi mě na narozeninové večeři tvojí mámy označil za svou neplacenou chůvu a ani jsi u toho nemrkl.“
Na chvíli nikdo nic neřekl.
Pak řekl, že přeháním. Že je to jen slovo. Že z toho dělám velkou věc z ničeho.
Řekla jsem: „Skvělé, účtuju pět set na hodinu. Pokud s tím máš problém, tak si snadno najdeš někoho jiného.“
Z večeře jsem dramaticky neodešla, i když jsem měla milion chutí sebrat svého muže a odejít. Večeři jsme chvíli jedli v tichosti a ve velice nepříjemném napětí.
Moje teta se zeptala mého manžela na práci. Máma mluvila se švagrovou o něčem jiném. Bratr už se se mnou po zbytek večera nebavil.
Druhý den mi napsal slohovou práci po WhatsAppu o tom, jak jsem ho zaskočila, jak bude Filda zmatený a jak zjevně nechápu, jak těžké je být rodičem. Psal, že si myslel, že ráda trávím čas s Fildou.
Odpověděla jsem, že s ním ráda trávím čas, právě proto mi vadilo, když mě nazval neplacenou chůvou. A že pokud jim jejich dítě překáží v zábavě, neměli si ho pořizovat. Na to už neodpověděl.
Švagrová mi zavolala o dva dny později. Byla klidnější, než jsem čekala. Řekla, že mě chápe, a přiznala, že na mě příliš spoléhali. Zeptala se, jestli bychom to mohli nějak nastavit jinak, třeba jednou nebo dvakrát měsíčně, dopředu domluvené termíny.
Řekla jsem, že jsem tomu otevřená, pokud to bude placený.
Zatím jsme ale nic konkrétního nedomluvili. Cesta do Thajska se blíží.
Zajímá mě váš názor. Nechali byste si platit za hlídání, kdyby vás příbuzní brali jako samozřejmost a ani vám nepoděkovali? Nebo jsem to přehnala, a měla to řešit jinak?
____
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky D.D. Případná jména a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
