Článek
Byla jsem na rodinném grilování, když jsem slyšela Patrika tu větu říct. Jeho bratranec David se ho zeptal, kdy bude svatba, a Patrik se rozesmál a řekl přesně tohle. Jeho strýc Stáňa ho poplácal po zádech, táta se smál, a dokonce i jeho máma se zasmála. Všem to připadalo strašně vtipné.
Dělala jsem, že jsem to neslyšela, ale udělalo se mi zle.
Čtyři roky spolu. Sdíleli jsme účet, psa jménem Frisbee, a dokonce jsme spořili na byt. Ale zjevně jsem byla jen mléko zdarma.
Tu noc mi nešlo usnout. Pořád jsem myslela na všechny chvíle, kdy jsem nadhodila téma svatby a on změnil téma nebo to obrátil ve vtip. Jak mi jeho máma dávala lítostivé pohledy při rodinných večeřích, když se ostatní příbuzní ptali na naše plány.
Druhý den ráno jsem se rozhodla.
Jestli si Patrik myslí, že rozdávám mléko zdarma, možná je čas zavřít mlékárnu.
Začala jsem nenápadně. Přestala jsem mu prát prádlo. Patrik byl zvyklý, že se čisté a zašité pracovní oblečení zázračně objevuje samo ve skříni. Když se ptal, kde má monterky, řekla jsem:
„Nevím. Kam sis je dal? Vždyť si pereš sám.“
Zmateně se na mě podíval. Já s knihou v ruce a kávou na stole dodala:
„Proč bych prala tvoje prádlo? Nejsme manželé.“
Pak jsem mu přestala vařit. Patrik miloval moje domácí večeře, hlavně nedělní svíčkovou nebo kachnu, která zabrala několik hodin práce. Tu neděli jsem si udělala pro sebe těstovinový salát a sedla k seriálu.
„A co večeře?“ zeptal se upřímně zmateně.
„Já večeři mám,“ řekla jsem a ukázala na svoji misku.
„Nic jsi neudělala pro mě?“
„Manželé vaří jeden pro druhého. Spolubydlící si vaří sami.“ Patrik jen protáhl obličej.
Tak dva týdny jedl k večeři rohlíky s vlašákem, a když si to nestihl koupit, večeřel kukuřičné lupínky a chodil do práce v mizerně vypraných a roztrhaných montérkách. Kolegové se ho začali ptát, co se děje. Dokonce mi volala jeho máma, proč chodí jak bezdomovec.
Ale já rozhodně ještě neskončila.
Přestalo mě bavit platit účty napůl, proč taky. Když už jsme nebyli manželé, rozhodla jsem se, že budeme platit podle skutečné spotřeby. Patrik hrál na PC čtyři hodiny denně, takže jsem mu spočítala podíl elektřiny. Sprchoval se dlouho, zatímco já byla hotová za pět minut, takže dostal vyšší částku za vodu. Začala jsem mu účtovat i toaletní papír, mýdlo a kapsle do kávovaru.
Na konci měsíce jsem mu předložila účet podle záznamů, které jsem si měsíc pečlivě vedla.
Na kuchyňský stůl jsem mu položila vyúčtování na 2 780 Kč.
„To je nesmysl,“ vyjel, když jsem mu ho podala.
„Proč?“ zeptala jsem se klidně. „Nejsme manželé. Jsme jen spolubydlící, kteří spolu občas spí. Spolubydlící si přece dělí náklady spravedlivě.“
„Ty ses zbláznila.“
„Zbláznila? Já jsem praktická. Proč bych měla dotovat tvůj život, když nejsme manželé?“
Tehdy Patrik začal panikařit.
Koupil mi drahé květiny místo těch ze supermarketu. Vzal mě do dobré restaurace. Dokonce navrhl, že bychom se mohli podívat na zásnubní prsteny.
Jenže já už mezitím měla lepší plán.
Zatímco se Patrik najednou snažil získat si mě zpátky, já si začala víc povídat s jeho bratrancem Davidem, a dozvěděla jsem se něco zajímavého.
Patrik už několik měsíců tajně hledal zásnubní prsteny. Měl našetřeno přes patnáct tisíc a dokonce požádal Davida, aby mu pomohl naplánovat žádost o ruku na moje narozeniny příští měsíc. Patrik si myslel, že si jen sedneme a podíváme se spolu online na prstýnky. Jenže já už měla lepší plán.
Takže Patrik mě celou dobu chtěl požádat o ruku. A přesto přede všemi vypustil ten vtip, jen aby frajeřil před rodinou. Nešlo o to, že by se nechtěl zavázat. Šlo o to, že mě byl ochotný veřejně ponížit kvůli lacinému smíchu ostatních – a tohle by se časem jen zhoršovalo, pokud bych na to přistoupila.
Přišly moje narozeniny. Patrik mě vzal do naší oblíbené restaurace, kde jsme měli první rande. Celý večer byl nervózní a jídla se sotva dotkl.
Když přinesli dezert, klekl si přímo uprostřed restaurace na jedno koleno a vytáhl nádherný prsten.
„Dany, jsi láska mého života. Vezmeš si mě?“ řekl a třásly se mu ruce.
Celá restaurace nás sledovala. Obsluha se zastavila, dokonce i kuchaři vykoukli z kuchyně.
Podívala jsem se na prsten. Byl krásný. Přesně takový, jaký bych si vybrala.
Pak jsem se podívala na Patrikovu tvář plnou naděje. A potom na všechny ty cizí lidi čekající na moji odpověď.
Usmála jsem se širokým úsměvem a nahlas, aby to slyšeli všichni, jsem řekla:
„Patriku, proč bych kupovala krávu, když můžu mít mléko zdarma?“
V restauraci nastalo absolutní ticho.
Patrikova tvář zrudla. Nějaká žena šokovaně zalapala po dechu.
Vstala jsem, vzala si kabelku a odešla, zatímco Patrik tam zůstal klečet s prstenem v ruce a vypadal, jako by ho někdo právě dostal ránu do břicha.
Jsem ta zlá, když jsem mu při žádosti o ruku vrátila větu „proč bych kupovala krávu, když dostávám mléko zdarma“, kterou o mně předtím můj partner vtipkoval před rodinou, i když jsem pak zjistila, že mě chtěl celou dobu požádat o ruku? Co si o tom myslíte? Jak byste situaci řešili vy?
___
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky D.O. Případná jména a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
