Článek
Neznala jsem holky dlouho. Vlastně jen pár týdnů. Potkávaly jsme se ve fitku, občas jsme si popovídaly u strojů, smály se stejným věcem a působilo to přirozeně, jako by to byla parta, do které člověk prostě zapadne. Když jednou přišla řeč na to, že bychom mohly někam vyrazit, nepřišlo mi na tom nic zvláštního. Naopak. Po dlouhé době jsem měla pocit, že bych zase mohla mít normální večer mezi lidmi.
Bylo léto, teplo, město žilo. Vzala jsem si šaty, ve kterých jsem se cítila dobře. Byly krátké, měly výstřih a vzala jsem si k nim podpatky, protože jsem prostě chtěla vypadat hezky. Ne pro někoho konkrétního, ale pro sebe. Chtěla jsem se cítit prostě krásná a sebevědomá.
Ten večer byl ze začátku prostě skvělý – byl přesně takový, jaký má být. Smích, hudba, drinky. Nebyla jsem opilá tak, že bych nevěděla, co dělám, ale byla jsem uvolněná, možná víc, než bych byla normálně. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že jsem nějak víc unavená. Hluk klubu mi začal být nepříjemný a svět kolem mě se trochu rozmazával. Holky říkaly, že si na chvíli sedneme, že si odpočinu.
Pak už si pamatuju jen útržky. Jak jsem se na to místo dostala, nevím, vybavuje se mi nějaký gauč. Hlasy, které už jsem nedokázala úplně rozlišit. Pocit, že bych měla odejít, ale zároveň jsem neměla sílu se zvednout. A pak už jen tma.
Probudila jsem se až ráno.
Nevěděla jsem, kde jsem. Nejdřív jsem vůbec nechápala, co se děje. Cizí strop, cizí místnost, cizí pach. Trvalo několik vteřin, než mi došlo, že neležím doma. A pak přišel ten pocit. Ten nepříjemný pocit tam dole, který ve vás vyvolá hrůzu, protože víte, co znamená.
Měla jsem na sobě jiné oblečení než večer. Tělo mě bolelo. Na stehnech a rukou jsem měla modřiny, ke kterým jsem si nedokázala přiřadit žádnou vzpomínku. V hlavě prázdno a zároveň panika, která se pomalu rozlévala do každé myšlenky.
Nevěděla jsem, co přesně se stalo. Ale věděla jsem, že to nebylo v pořádku.
Domů jsem se dostala nějak automaticky. Jako by tělo fungovalo samo a hlava zaostávala. Seděla jsem pak několik hodin v tichu a snažila se poskládat si večer dohromady. Nešlo to. A čím víc jsem se snažila, tím víc mi docházelo, že některé věci si prostě nepamatuju vůbec.
Nakonec jsem překonala stud a strach a šla na policii.
Myslela jsem si, že mi tam pomůžou. Že někdo pomůže zjistit, kdo mi to udělal, a vysvětlí situaci, kterou já sama nezvládám. Že mě někdo vyslechne jako člověka, kterému se něco stalo.
Šeredně jsem se mýlila.
Seděla jsem tam dlouhé hodiny. Pořád dokola stejné otázky, jen jinak položené. Kde přesně jsi byla, kolik jsi toho vypila, proč jsi měla to, co jsi měla na sobě, proč jsi šla s lidmi, které znáš jen povrchně. Každá odpověď jako by byla špatně. Každá otázka byla konstruovaná tak, aby jakákoliv moje odpověď byla špatná.
Nepřipadala jsem si jako oběť. Připadala jsem si jako podezřelá.
Po několika hodinách jsem byla vyčerpaná tak, že jsem sotva vnímala, co říkám. A přesto to nestačilo. Druhé kolo přišlo později. Jiný přístup, ale stejný pocit. Jako by nešlo o to zjistit, co se stalo, ale kdo jsem já. Jak se chovám. Jak působím. Nasadili na mě kriminalistu, který se mnou flirtoval.
V jednu chvíli jsem si uvědomila, že se vlastně testuje něco úplně jiného, než by mělo. Ne to, co se mi stalo. Ale jestli jsem „ten typ“, kterému se to stát může.
A v tu chvíli mi došlo, že se nikdo – ani policie – nebude rozpakovat se mnou zacházet jako se zločincem, a i když jsem oběť nejen drink spikingu, je jednodušší pro celý systém a společnost přenášet zodpovědnost na mě za něco, co se mi stalo.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli jsem udělala dobře, že jsem to nahlásila. Protože ano, říká se, že když to neuděláš, může ten člověk ublížit další holce, hodit jí do pití nenápadně opiát. Jenže už se moc neříká, jak ponižující proces tě čeká, když to uděláš.
Protože ten systém, který by tě měl chránit, tě donutí znovu a znovu procházet něčím, co se snažíš zapomenout.
A tak si dneska nepokládám otázku, zda jsem měla pít míň, nebo jestli jsem si měla vzít něco jiného na sebe či jestli jsem měla jít domů dřív.
Ale jestli je normální, že v roce 2026 musí člověk obhajovat, že se na něm někdo dopustil něčeho, když byl proti svojí vůli zdrogovaný a někdo se ho zmocnil v bezvědomí.
A jestli je opravdu v pořádku, že víc řešíme chování a oblečení oběti než to, že někdo překročil hranici, která by měla být absolutní.
Tak schválně.
Kdyby se tohle stalo někomu ve vašem okolí —
ptali byste se nejdřív na to, co měla na sobě a kolik vypila…
nebo na to, kdo mu to udělal?
___
Příběh byl zpracován na základě zaslaného vyprávění čtenářky I.S. Některá případná jména a detaily byly změněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
