Článek
A tak si vymysleli pravidlo, že každej, komu je víc jak 20, bude platit nájem, a ten mi vyměřili na 7 000 korun, což bylo to, co jsem vydělala na částečnej úvazek v kavárně při studiu vejšky. „Nebudeme dělat nikomu charitu,“ řekli.
Popravdě byla jsem poměrně dost naštvaná. Moje domácí povinnosti rozhodně neodpovídaly dělbě práce někoho, koho považujete za nezodpovědnýho.
Skoro každá prvorozená dcera v český rodině to zná. Jakmile to rodiče uznají za vhodné, stáváte se mladším sourozencům třetím rodičem. A na vašem pohledu na věc nesejde. V mém případě jsem se stala plnohodnotnou matkou mých sourozenců v mých dvanácti a v patnácti podruhé.
Krmila jsem je, vstávala k nim v noci a přebalovala je. Taky jsem s nimi chodila po doktorech, vytrhávala jim z ruky nůžky, když je máma nechala po šití na stole, vařila jsem jim, nakupovala, učila se s nimi do školy, dávala prát prádlo, žehlila a veškeré povinnosti. Nehlídala jsem je – jak tomu říkali. Starala se o ně. Od doby, co jsem měla řidičák, jsem je taky vyzvedávala ze školy a vozila po kroužcích.
Mohlo se mi jen zdát o tom, že bych vyrazila s holkama ze školy na plavec nebo do nákupáku. Na střední to bylo podobný. Když jsem jedný z mých spolužaček potřetí řekla, že s nima nemůžu do nákupáku, protože musím makat doma, přestalo je bavit mě někam zvát. Záviděla jsem holkám ze třídy ten volnej čas.
Kolegyně v práci si všimla mojí rozmrzelý nálady a nabídla mi, že její prarodiče mají nedaleko vilku a pokoj se sociálem mi pronajmou za 3 000 a občasnou dovážku nákupu.
Oba staříci byli moc milí a řekli, že když jim sem tam dovezu nákup nebo pomůžu na záhonu, jsou pro.
Na nostalgii nebyl čas. Neuplynulo ani 48 hodin od chvíle, kdy jsem se odstěhovala, a moji dva mladší sourozenci mě začali doslova bombardovat hovory a zprávami. Telefon mi začal vibrovat skoro nepřetržitě.
Nejdřív jsem si myslela, že je to náhoda. Nebyla.
Zprávy přicházely jedna za druhou.
„Kde je máslo?“
„Kdy přijdeš domů? Já mám hlad.“
„Pomůžeš mi s úkolem z češtiny?“
„Co je to mimikra?“
Pak přišla zpráva od mladšího:
„Čekám před školou. Už 40 minut. Prší. Táta nikde. Kdy pro mě přijdeš?“
Zírala jsem na displej a cítila ten starý, známý reflex.
Ten, který jsem si za ty roky vypěstovala.
Vzít si bundu.
Vyrazit ven.
Zařídit to.
Prsty jsem už měla na klávesnici.
„Počkej na mě.“
Smazala jsem to.
Napsala jsem místo toho jen krátké:
„Zeptej se mámy.“
Chvíli jsem na tu větu zírala. Nikdy předtím jsem ji sourozencům neposlala. Za normálních okolností by totiž napsali mámě nebo tátovi rovnou.
Jenže v našem domě to tak nikdy nefungovalo – jako rodič jsem fungovala já.
Na jednu stranu mě hryzalo svědomí. Byla jsem zvyklá řešit každou jejich drobnost – od domácích úkolů po ztracené ponožky.
Na stranu druhou jsem byla zvědavá, jak se rodiče poperou se zodpovědností, kterou léta pohodlně skládali na moje záda.
No… vás čtenáře to možná pobaví. Pro mě je ale výčet následujících událostí spíš hořkosladký.
Netušila jsem, že za první týden bez mého „nezodpovědného hlídání“ se doma stane víc katastrof než za poslední dva roky.
Ája například zvládla vytopit koupelnu, když si pouštěla ve vaně loďku na klíč. Pepču v tu chvíli nenapadlo nic lepšího než na tu vodu vzít vysavač. Ano, přesně ten elektrický.
O dva dny později se Ája rozhodla, že když už jsem pryč, musí někdo zastat i kosmetické služby. A chtěla naší starý perský kočce nalakovat drápky na růžovo. Calliope s tím nesouhlasila natolik důrazně, že se jelo na pohotovost.
Pepča si zase chtěl vyprat svoje oblíbené tričko. V kumbálu našel Savo, tak nalil do pračky půlku lahve. Pro jistotu přidal i pořádnou dávku Jaru. Pěna byla během chvíle úplně všude – doslova po celé koupelně. Nakonec se dostala do obvodů, vyhodila pojistky v celém bloku a když se usadila i v motoru, bylo po pračce.
A pak přišel moment, kdy bylo jasné, že rodiče situaci opravdu nemají pod kontrolou.
Áje se prý stýskalo po babičce. Tak si vzala tátovy klíčky, sedla do auta a do navigace oznámila, že chce jet za babičkou. Výsledek? Sousedův živý plot na odpis a zahradní bouda na nářadí také.
To sladké na sebe nenechalo dlouho čekat, když mi zazvonil mobil cestou do univerzitní knihovny. Volala máma.
Ale nebyla v tom prosba. Neřekla ani „ahoj, jak se máš“ a rovnou diktovala, jak to teď bude, aniž by se obtěžovala čekat na můj souhlas. Jen tak mezi náma vám řeknu, že kdyby mě normálně požádala nebo se chtěla dohodnout, nebyl by problém a ráda bych vyhověla.
Nikdy bych si ale nemyslela, že budu vychovávat vlastní matku. Ale její přístup se o to zasloužil. Řekla jsem jí: „Za měsíc si účtuju 7 000 korun. Nejsem charita.“ Na druhé straně bylo chvíli ticho a pak mi s tím práskla. Přála bych si v tu chvíli vidět její obličej.
To ale rozhodně nebylo všechno. Pak volal děda – obávaný patriarcha rodu. Že si na mě rodiče stěžovali a že tomu moc nerozuměl a že by chtěl znát v neděli u kafe a buchty mojí verzi příběhu. Víte, děda je vysloužilý kriminalista, jsem upřímně ráda, že se mu práce prolíná i s osobností.
Když jsem mu to v neděli vyprávěla, tak se smíchy plácal do kolen a utíral slzy. Nakonec mě pochválil, že jsem necouvla. Usmála jsem se na něj a připomenula mu, že on sám mě učil, že s teroristy se přeci nevyjednává. Uznale zabručel a labužnicky si kousl do buchty.
Nakonec mi zavolal táta. Tentokrát byl tón úplně jiný. Najednou se chtěli „dohodnout“.
Pomáhám sourozencům s úkoly a občas je vyzvednu ze školy. Ale zbytek je už konečně na jejich rodičích.
Když tak o tom přemýšlím, tak vlastní děti asi chtít nebudu. Já si to už odbyla v době, kdy jsem sama měla bejt dítě.
Což je mimochodem funkce, kterou měli celou dobu zastávat oni.
Co si o tom myslíte vy? Byla jsem moc tvrdá? Anebo jim to patřilo? Napište mi to do komentářů.
Na základě skutečného příběhu D.B.
