Článek
Ne všechny dary jsou totiž jednoznačně pozitivní. A když do toho ještě zamícháme bláboly o „morálce“, údajném „sobectví bezdětných“ a „údělu ženy“ — který se mimochodem až podezřele často zaměňuje za úděl dělohy, jako kdyby existence nějakého orgánu automaticky určovala morální povinnost člověka — máme krásně třaskavou kombinaci. Sociální nátlak lidí, kteří svoje hodnoty považují nejen za správné, ale rovnou za ty jediné správné, a kteří mají pocit, že jejich představa o správném životě by měla platit i pro všechny ostatní.
A jo, tyhle ranty jako dobrovolně bezdětná poslouchám pořád.
„Jednou budeš litovat.“
„Žena má mít děti.“
„Je to tvoje povinnost.“
„Dítě je největší dar života.“
OK, říkám si vždycky.
Ale když mi někdo tvrdí, že je společensky nebo morálně špatně nemít děti, protože život je přece dar, mám jednu docela jednoduchou otázku:
Je ten člověk stejně v pohodě s tím, že tím „darem“ můžu svému dítěti předat i docela závažnou genetickou vadu?
Protože jestli si se mnou chcete povídat o morálce, odpovědnosti a údajném „daru života“, tak pojďme.
Vyprávějte mi o tom, jak je sobecké dítě nemít. Já vám pak povím něco o tom, co všechno může být součástí toho daru.
Ne.
Tohle není článek o tom, kdo smí a nesmí mít děti.
Je to článek o tom, proč mě štve, když někdo moje rozhodnutí nemít děti automaticky označí za sobecké.
Často taky slýchám argument:
„A co když tvoje dítě jednou vyléčí rakovinu?“
Tohle je věru fascinující způsob uvažování.
Protože člověk, který mi tohle říká, automaticky předpokládá ten nejkrásnější možný scénář.
Moje hypotetické dítě bude génius. Vymyslí lék na rakovinu. Zachrání svět. Vyřeší klimatickou krizi. Vynalezne něco, co změní lidstvo.
Dobře. Ale když už si máme hrát na hypotetické scénáře, proč připouštíme jenom ty pozitivní? Co když nebude génius? Co když bude celý život bojovat s problémy, které jsem mu předala já?
Co když se ukáže, že jsem mu místo nějakého báječného „daru života“ předala hlavně něco, s čím se bude muset celý život vyrovnávat?
A co když z něj nebude člověk, který zachrání svět, ale člověk, který bude jiným lidem ubližovat?
Neříkám, že je stejně pravděpodobné, že z něj bude druhý Stalin.
To by byla absurdní pointa. Pointa je úplně jinde. Nikdo z nás neví, koho vlastně přivede na svět.
A přesto mi někdo, kdo za moje rozhodnutí neutratí jedinou korunu, nestráví jedinou noc beze spánku ani nepřevezme jedinou minutu odpovědnosti, vysvětluje, že bych dítě mít měla, protože co kdyby náhodou právě ono změnilo svět k lepšímu.
Proč je morálně přijatelné říct:
„Možná jednou zachrání svět.“
Ale už mnohem méně přijatelné říct:
„Možná mu tím naopak předám něco, co mu celý život zkomplikuje.“
A tady podle mě začíná být zajímavější otázka než samotné „mít, nebo nemít děti“.
Je vůbec morální posuzovat existenci hypotetického dítěte podle toho, co by jednou mohlo udělat pro nás ostatní?
Neměli bychom ho chtít proto, že možná jednou vyhraje jackpot pro celé lidstvo.
A stejně tak bychom podle mě neměli automaticky předpokládat, že samotné vytvoření života je morálně správné rozhodnutí jen proto, že jsme schopni ho vytvořit.
A právě tady se dostávám k tomu, co mě na celém tomhle „darování života“ začíná děsit nejvíc.
Takže ano.
Ještě že nemám děti. Díky bohu.
Ale nejsem nihilistka, která si myslí, že život nemá cenu. Právě naopak. Myslím si, že život má cenu tak obrovskou, že si netroufám automaticky předpokládat, že jeho samotné darování je vždycky morálně správná věc.
Možná je dítě největší dar, který člověk může dostat.
Ale co když se na to podíváme z druhé strany?
Co když je někdy největší projev odpovědnosti právě to, že ten „dar“ nikomu nedáme?
A jestli vám tahle myšlenka připadá sobecká, klidně mi napište proč.
Já totiž pořád nevím, kde přesně končí právo člověka chtít dítě a kde začíná jeho odpovědnost za život, který tím rozhodnutím vytvoří.
