Článek
V těchhle dvou měsících tak slavíme narozeniny, svátky, do toho přijdou Velikonoce a najednou člověk zjistí, že už je zase na páté rodinné oslavě během jednoho měsíce. Pamatuju si to ještě jako malý děcko a bylo to nejen naprosto vyčerpávající, ale vedlo to nejednou i k naprosto absurdním situacím.
Před více než deseti lety jsme se proto jednoho dne všichni shodli, že takhle to dál nejde.
Děti dorůstaly, někteří už byli na vysokých školách, jiní maturovali, a tak ani mladší ročníky neměly čas být každý víkend někde v trapu s rodinou. Tak jsme udělali kompromis. Přerozdělí se úkoly a společnýma silama se naplánuje jedna veliká akce.
Já (teď už) vařím ráda. Ale nemůžu říct, že bych se to naučila doma. Pro kontext – když mi bylo asi třináct, postavila mě matka prostě ke sporáku, bouchla kuchařkou na kuchyňskou linku a oznámila mi, co chce mít s otčímem k obědu. Nic mi nevysvětlila. Nic mi neukázala. A když jsem to, jak asi čekáte, zkazila, tak jsem dostala seřváno. Pocit, že to bylo navlečený tak, abych selhala, mě nikdy neopustil.
Nebyla to ale jediná věc, co se doma děla, takže jsem se v šestnácti sbalila a odešla od nich. Neměla jsem prakticky žádné peníze. Kapesné, které mi matka dávala, bylo dvě stě korun na týden, přičemž jen cesta busem z intru domů a zpátky mě stála sto osmdesát.
Takže jsem si s dvackou na týden musela vystačit. Když jsem definitivně odešla z domu, neměla jsem už ani tu dvacku. Dopadlo to tak, že jsem chvíli spala po gaučích spolužáků. Jednoho dne jsem šla kolem restaurace a nevím, co mě to napadlo, ale vpadla jsem tam a na servírku vychrlila:
„Nesháníte náhodou někoho, kdo by tady myl nádobí, škrábal brambory a tak?“
Usměvavá bloncka došla pro majitele.
„Potravinářský průkaz máš?“
„Mám.“
„A proč ho máš? Ty seš cukrářka nebo tak něco?“
Vysvětlila jsem mu, co studuju. On si přejel rukou po zpoceným laloku, zamyslel se a řekl:
„Ale prd, k nádobí nepůjdeš. Mazej do kuchyně.“
A tak jsem šla.
Naštěstí jsem měla dobré oko. Ta restaurace, do které jsem tehdy vešla, byla tříhvězdičková. Vítek, majitel a šéfkuchař, byl sice hajzl všech hajzlů futrál, ale měl trpělivost a nechal mě bydlet v jednom maličkým pokoji v budově, kde byla i jeho restaurace. Začala jsem se tam učit všechno od základů. Jak pracovat s masem, jak dělat omáčky, jak správně připravit suroviny, jak dobře ochutit jídlo.
Vaření mě nakonec začalo bavit. Dělala jsem ho dlouhé roky a postupně jsem se v něm vypracovala.
Před pár lety, čerstvě po škole, jsem se na jedný z našich jarních sešlostí chopila přípravy hlavního jídla. A možná právě proto mi přišlo trochu absurdní, že zrovna moje matka má potřebu moje vaření kritizovat – a to na každý, každičký oslavě, na kterou jsem něco připravovala.
Všichni chválili. Krom matky. Pronášela hlavně před ostatními na doslech takové ty věty, které znějí jako kompliment, pokud nejste zrovna jejich terč. Poprvé jsem si toho opravdu všimla asi před pěti lety, když jsem na Velikonoce pekla mazance. Na kynuté těsto si opravdu potrpím. Rozinky si například nakládám do rumu už týden dopředu, aby se pořádně napily. Do těsta dávám mandle a spoustu dalších věcí, které z obyčejného mazance udělají něco, co podle mě stojí za to.
Mazance byly jak obláček a tety se na mě doslova sesypaly s tím, že nutně potřebují recept.
Jen moje matka se tvářila kysele a neodpustila si uštěpačnou poznámku, že ona se to naučila dělat jinak.
Další rok jsme dělali prase. Já jsem sháněla čurdu, připravovala marinádu, nechala ho pořádně naložit a řešila pronájem grilu. Opět se sešlo hodně lidí a opět všichni chválili.
Moje matka samozřejmě opět něco našla. Nic vyloženě urážlivého, ale rozhodně to zaznamenáte, stejně jako další v doslechu. Časem pochopíte, že to není náhoda.
Letos jsme se dohodli na guláši.
Udělala jsem nad ohněm přímo na sešlosti rovnou desetilitrový kotel. Hovězí jsem vybírala opravdu pečlivě (zlatý konexe z gastronomie) a asi půl roku jsem si schraňovala sádlo z kachen – pokaždé, když jsem pekla kachnu, jsem ho zachránila a dala stranou. Základ guláše v naší rodině na kachním sádle je skoro legenda – a milujeme to.
K tomu jsem upekla vlastní domácí chleba. Dala jsem si na tom záležet. Maso bylo měkké, guláš perfektně dochucený a chleba se povedl přesně tak, jak jsem chtěla.
Když bylo hotovo, všichni měli mastné pusy, jedli, přidávali si a chválili. Měla jsem radost. Přesně kvůli těmhle chvílím – kdy mají lidi boule na tvářích – mě vaření baví.
Pak si moje matka vzala vidličku. Chvíli se v tom guláši nimrala, jako kdyby se toho štítila. Nakonec napíchla jeden kousek hovězího, strčila ho do pusy, chvíli žvýkala a řekla:
„No… zdá se mi to takový nějaký nedomrlý. Tenhle rok to teda není nic moc.“
Pak se pustila ještě do chleba. Ten prý taky nebyl dobrý.
Seděla jsem naproti matce, vedle tety a bratránka.
Oba měli plné tváře, cpali se jako nemytí a zároveň sledovali mě a moji matku.
Já jsem pořád žvýkala. Dožvýkala jsem, polkla a napila se piva. Pak jsem se na ni podívala.
„Já vím, co tě žere,“ řekla jsem nahlas. Chtěla mě zase shodit přede všema, a tak jsem si řekla, že jí to publikum dám. Další příbuzní kolem stolu zvedli oči od talířů.
„Tebe žere, že ty nejseš ta, co mě naučila takhle vařit.“
Matka ohromením přestala žvýkat.
„Ty sis totiž myslela, že mě naučíš vařit tím, že mi přikážeš jako psovi, co chcete s otčímem k jídlu, položíš kuchařku na kuchyňskou linku a čekáš, až to zkazím. Nikdy jsi mi nic nevysvětlila. Nikdy jsi mi nic neukázala. Když jsem něco přesolila nebo udělala nějakou začátečnickou chybu, nemohla ses dočkat, až mě za to oba seřvete.“
Matka mlčela.
„Tebe žere, že jsi mě nenaučila takhle vařit ty. Tebe žere, že jsem se to naučila v restauracích, když jsem v šestnácti od vás odešla. A teď si za to nemůžeš připsat body.“
Pokračovala jsem v jídle, jako kdyby se nechumelilo. Moje matka po zbytek oslavy tam seděla jako zařezaná, neschopná už jakéhokoliv komentáře. Později za mnou přišla teta.
„Hele… oni na tebe asi byli doma trochu přísný, co, když jsi byla mladá?“
„Ty si děláš srandu teď ze mě?“
Chvíli jsem na ni koukala a pak jsem jí řekla, že chápu, že nemohla mít úplný vhled do toho, co se tehdy u nás doma dělo. Ale že si mě všímali jen ve chvíli, kdy bylo něco špatně, což bylo vždycky navlečený tak, abych to udělala špatně. To, co jsem řekla o tom vaření, nebylo rozhodně jediný, jak se mě pokoušeli „vychovávat“. Nemám jim oběma bejt moc za co vděčná.
„Víš, co je na tom nejvtipnější?“ řekla jsem tetě. „Oni mě celý dětství strašili, že když nebudu hodná holka a nebudu poslouchat, skončím v děcáku.“
Teta vypadala vyloženě ohromeně.
„Víš, co si myslím, teto? Že v tom děcáku by se ke mně chovali líp než doma.“
Pak řekla, že o tom vůbec nikdo z rodiny neměl tušení. Že si ničeho nevšimli. A že ji to hrozně mrzí. Jen jsem pokrčila rameny.
„Hele, je to minulost. Příští rok budu dělat sekanici, moc by mě potěšilo, kdyby mi s tím tvoje Liduška pomohla.“
Teta se zasmála a přivolala k nám svoji třináctiletou dceru. Atmosféra se trochu uvolnila. Od mojí matky samozřejmě žádnou omluvu ani sebezpyt čekat nemůžu. A vlastně jsem s tím v pohodě. Dvaceti devíti lidem na oslavě chutnalo, třicátýmu ne.
A s tím už nic neudělám.
___
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky V.G. Případná jména, místa a některé detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
