Hlavní obsah

Monika (43): Ignorovala jsem kolegu, který odmítal používat moje skutečné jméno.

Foto: Pexels - free to use

Všechno to začalo, když mě přijali do jedné pojišťovny v centru města. Nic extra, prostě obyčejná práce v klientském servisu, ale tu práci jsem potřebovala.

Článek

První den mě nadřízený představil všem kolegům a jasně řekl moje jméno. Jmenuju se Monika.

No, podle jednoho chlápka jménem Libor, který seděl tři kóje ode mě, to tak očividně nebylo. Od prvního dne mi pořád říkal Marika.

Ze začátku jsem ho slušně opravila, protože hele, každý se někdy splete. Jenže pak se to začalo opakovat každý den.

„Dobré ráno, Mariko. Jaký jsi měla víkend?“

„Hele, Mariko, můžeš mi pomoct s touhle tabulkou?“

Jako vážně, kámo, moje jméno je doslova napsané na štítku na mém stole, který máš přímo před sebou. Po dvou týdnech tohohle opruzu mi začaly docházet nervy.

„Libore, jmenuju se Monika, ne Marika.“

On se tomu jen zasmál a odbyl mě slovy: „Jo, jasně, promiň, Mariko.“

Mariko? To si ze mě děláš srandu? Napadlo mě, že má možná nějaký problém s pamětí nebo tak něco, a tak jsem to nechala být. Pak jsem si ale všimla, že jména všech ostatních si pamatuje naprosto bez problémů.

Zná Alenu z účtárny, Petra z IT, dokonce i uklízečku Irynu. Ale moje jméno si nějakým záhadným způsobem prostě nedokáže zapamatovat.

Poslední kapkou byla naše měsíční týmová porada. Šéf obcházel stůl a ptal se nás, jak se nám daří. Když přišla řada na mě, Libor se do toho vložil a před všemi, včetně mého šéfa, prohlásil:

„Myslím, že Marika si s novým velkým klientem vede skvěle.“

Šéf se zatvářil zmateně a zeptal se: „Kdo je sakra Marika?“

Libor ukázal na mě. V celé místnosti zavládlo ticho a šéf musel uvést věci na pravou míru a vysvětlit, že se jmenuju Monika.

Nejradši bych se v tu chvíli propadla pod stůl.

Po poradě jsem si to s Liborem vyřídila přímo.

„Hele, co máš vlastně za problém s mým jménem?“

Jen pokrčil rameny a s úšklebkem prohodil: „Jména mi moc nejdou, Mariko.“

V tu chvíli mi došlo, že tohle není žádná náhoda. Ten chlap to dělal schválně.

Tak jsem se rozhodla přistoupit na jeho hru. Od toho dne jsem ho naprosto ignorovala. A nemyslím tím jen to, že jsem nereagovala na špatné jméno. Chovala jsem se, jako by vůbec neexistoval. Protože nemám páru, kdo je Marika.

Když se mnou chtěl mluvit, dívala jsem se skrz něj, jako by tam nebyl. Když potřeboval pomoct, předstírala jsem, že ho neslyším.

„Hele, Mariko, můžeš mi poslat tu zprávu?“

Ticho.

Pokračovala jsem v psaní na klávesnici, jako by nikdo nic neřekl.

Nejdřív mu to připadalo vtipné. Mával mi rukou před obličejem a volal: „Haló? Země volá Mariku!“

Já se ale prostě zvedla a odešla. Ostatní kolegové si toho začali všímat a ptali se, co se děje.

Nejlepší to bylo ve chvíli, kdy potřeboval mou pomoc s obrovskou prezentací pro jednoho důležitého klienta. Šéf nám zadal, abychom na ní pracovali společně.

Libor ke mně přišel, sebevědomý jako vždycky, a prohlásil: „Tak jo, Mariko, pojďme to společně dodělat.“

Sbalila jsem si věci a zamířila rovnou do kanceláře vedoucího týmu. Řekla jsem mu, že s Liborem nemůžu pracovat, protože si nejsem jistá, s kým se vlastně snaží spolupracovat, když v našem týmu žádná Marika není.

Vedoucí týmu vypadal zmateně, dokud jsem mu nevysvětlila celou situaci.

Ukázalo se, že si už sám všiml, jak mi Libor na poradách říká špatným jménem, a začínalo ho to pěkně štvát.

Zavolal si Libora do kanceláře a já přes dveře slyšela, jak mu pořádně vyčinil.

Když se Libor vrátil ke svému stolu, měl rudý obličej a vypadal pořádně naštvaně.

Pokusil se mi omluvit, ale jen jsem na něj zírala, jako by mluvil cizím jazykem. Což vlastně technicky vzato pořád dělal, protože mi stále říkal Marika.

Celé to vyvrcholilo na velké schůzce s klientem.

Libor zrovna prezentoval a prohlásil: „Marika pro nás připravila tato čísla.“

Klient se upřímně zmateně rozhlédl a zeptal se: „A kdo z vás je Marika?“

Naprosté ticho.

Všichni se dívali na mě a já tam jen seděla a mlčela.

Nakonec musel zasáhnout šéf a vysvětlit, že Libor myslel mě.

Klient se na Libora podíval, jako by to byl úplný idiot, a řekl: „Jestli si nedokážete zapamatovat ani jméno vlastní kolegyně, jak vám mám svěřit správu svého účtu?“

No, pěkný. O klienta jsme přišli.

Libor dostal písemné napomenutí a následující pondělí přišel k mému stolu. Velmi tiše řekl: „Dobré ráno, Moniko. Omlouvám se.“

Vzhlédla jsem k němu a odpověděla: „Děkuju, Libore.“

Pochopil to zatraceně rychle.

Teď už nejenže používá moje správné jméno, ale je tak paranoidní z toho, že by mohl někomu jméno zkomolit, že si ho raději u každého dvakrát ověřuje, než vůbec otevře pusu.

Až mě občas mrzí, že jsem mu to neopepřila víc.

_____

Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky M. W. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz