Článek
Jenže Tereza má jednu vlastnost – myslí si, že každý člověk na téhle planetě touží mít fotky jejích dětí vystavené úplně všude po bytě.
Každé Vánoce, narozeniny, prostě při jakékoli příležitosti, kdy se dávají dárky, dostanu od ní v podstatě to samé. Deka s obličeji jejích dětí, hrnek s jejich obličeji, podložka pod myš, kryt na telefon, magnetka, rámečky na fotky, kalendáře… Prostě cokoliv, co ji napadne. Nechá na to vytisknout obličeje svých dětí, zabalí to do dárkového papíru, převáže mašlí a podá mi to.
A nemluvím o nějakých malých blbostech. Jeden rok mi pořídila obří fotoobraz nebo něco na ten způsob, na kterém byli všichni tři její kluci. Jejich obličeje byly obří a celá ta věc byla snad metr osmdesát vysoká. Řekla mi, že si to můžu pověsit na zeď.
Jen jsem přikývla, usmála se a poděkovala. Co jiného jsem měla dělat?
Ta věc okamžitě skončila ve skříni. Je tam dodnes, založená za několika starými zimními kabáty.
Jindy mi dala polštář. Obrovský čtvercový polštář, na kterém byl přes celou přední stranu roztažený obličej jejího prostředního syna. Kvůli tomu, jak ho vytiskli, byl trochu zdeformovaný, takže vypadal poněkud divně.
Zcela nepřekvapivě šel taky na dno skříně, než jsem mu ušila novej povlak.
Máma se mě pořád ptala, proč žádné svoje dárky nevystavuju. Vždycky jsem jen řekla, že ještě přemýšlím, kam všechno dát.
Ale upřímně… co mám dělat se sedmnácti věcmi, na kterých jsou obličeje mých synovců?
Nemám doma oltář zasvěcený dětem, které nejsou moje, a ani po tom popravdě netoužím. Vidím je na rodinných oslavách. To mi úplně stačí.
Jde o to, že jsem Tereze nikdy nic neřekla. Nechtěla jsem jí ublížit ani kvůli tomu vyvolávat nějaký zbytečný drama. Takže jsem každý rok dárky prostě přijala, poděkovala jí a potichu je uklidila někam do skříně.
Ale letos mi konečně došla trpělivost.
Štědrý večer jsme měli u rodičů, protože samotný Štědrý den jsem měla strávit s rodinou své přítelkyně. Takže jsme si dárky rozdali už večer předem.
Tereza mi podala svůj dárek jako první. Podle tvaru jsem poznala, že je to rámeček na fotku.
Rozbalila jsem ho a… jo. Další zarámovaná fotka jejích dětí.
Tentokrát byli všichni tři oblečení ve stejných vánočních svetrech a seděli před krbem. Profesionálně nafocené. Tipuju, že jen za samotné focení dala s přehledem dva tisíce.
Usmála jsem se a poděkovala, stejně jako vždycky.
Pak jsem ale byla na řadě já, abych jí dala svůj dárek.
Teď bych asi měla zmínit, že mám vskutku impozantního perského kocoura jménem Olie. Jsou mu tři roky a v podstatě je to moje dítě. Pořídila jsem si ho jako malé kotě, vychovala ho, pravidelně ho češu, jezdíme spolu na výstavy a beru ho, kam jen můžu. Spí se mnou v posteli. Kupuje si vlastní narozeninové dárky… teda já mu je kupuju. A má dokonce vlastní Instagram, kde má něco kolem dvou tisíc sledujících.
Je to výstavní kocour a upřímně, věnuju mu asi víc péče než někteří lidé svým dětem.
Takže pár týdnů před Vánocemi jsem dostala nápad.
Olieho jsem pečlivě načesala, dala mu malou červenou mašli pod krk, posadila ho ke stromečku a nafotila asi padesát fotek, než jsem dostala tu perfektní. Na ní se díval přímo do objektivu a jeho obrovské jantarové oči skoro zářily.
Vypadal dokonale.
Nechala jsem fotku vytisknout a dala ji do opravdu pěkného rámečku. Stříbrného, s malými otisky kočičích tlapek po okraji. Pak jsem ho krásně zabalila a navrch uvázala mašli.
A protože jsem zase nechtěla být úplná potvora, koupila jsem jí ještě dárkovou kartu do knihkupectví. Knížky miluje, takže jsem věděla, že ji využije.
Nejdřív tedy rozbalila dárkovou kartu a měla z ní radost. Poděkovala mi. Pak vzala zabalený rámeček.
Strhla papír, podívala se na něj a celý výraz v obličeji se jí změnil. Úsměv jí okamžitě zmizel.
Asi pět vteřin na něj jen zírala.
Nikdo nic neřekl. Máma ji pozorovala. Táta ji pozoroval. Moje přítelkyně se vedle mě s dost velkou námahou snažila zadržet smích.
Pak se Tereza podívala na mě a řekla:
„A co sakra mám dělat s tímhle?“
A přísahám, že to ze mě vyletělo dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.
„Stejně jako já s těmi tvými. Na konferenčním stolku se bude vyjímat.“
Nastalo naprosté ticho.
Máma otevřela pusu dokořán. Táta se najednou začal strašně zajímat o koberec. Moje přítelkyně si musela zakrýt pusu rukama, aby se nezačala smát.
Terezin výraz se během půl vteřiny změnil z nechápavého na naprosto zuřivý.
Postavila se a řekla:
„To myslíš vážně?“
Pokrčila jsem rameny.
„Co? Ty nechceš fotku mého kocoura?“
„Vždyť je to pro mě rodina. Miluju ho jako vlastní dítě. Myslela jsem, že ho budeš chtít vystavit u sebe doma, stejně jako očekáváš, že já budu u sebe vystavovat tvoje děti.“
To ji úplně vytočilo. Začala křičet, že to přece není to samé, že její děti jsou skuteční lidé a že já se chovám neuctivě, sprostě a nevděčně.
Pak se naštvala ještě víc. Řekla mi, že jsem příšerná teta a že je očividné, že mi na rodině vůbec nezáleží.
„Na rodině mi záleží. Jen nepotřebuju deku s obličeji tvých dětí, abych ti to dokazovala.“
To už popadla kabelku, vzala svoje děti a vyrazila pryč. Ani se s rodiči nerozloučila.
________
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky M.K. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
