Článek
Na základce jsem měla samé jedničky. Proto (no spíš proto, že jsem ještě nebyla rozhodnuta, co budu dělat) jsem šla na čtyřleté gymnázium, kde mě (ale to už i na základce) okouzlila biologie. V té době mi bylo patnáct a chtěla jsem dělat něco důležitého.
Během studia na gymnáziu jsem si uvědomila, že je plno lidí chytřejších než jsem já. Nebo spíš mnoho z nich dávali do studia všechno, co mohli. Já byla v pubertě, chtěla jsem studovat, ale zase ne tak, abych vůbec nežila. Z jedničkářky se stala trojkařka. Asi nejhorší na tom bylo, že si myslím, že kdybych chtěla, známky by byly lepší. Ale měla jsem předmět, kde jsem nikdy nedostala jinou známku než jedničku. A to byla biologie.
Biologie mě fascinovala od malička a vždycky jsem byla mile překvapena, co ještě dalšího mi příroda ukáže. Problém byl, že matematika byla nedílnou součástí všech výpočtů a já prostě nebyla schopna udržet v hlavě číslo ani vzorec.
Moje čtyři roky na gymnáziu se rovnaly peklu na zemi. Ne kvůli lidem, skončila jsem ve třídě trýzněných jedničkářů, kteří se všichni chtěli přátelit a jejich životním údělem bylo domů nosit dobré známky. Během těch čtyř let, co jsem s nimi strávila, musím říct, že většina z nich se vyvinula v úžasné lidi a jsem ráda, že jsem je poznala. Ale ten začátek… Ta potlačená osobnost u každého z nich… jen se učit…
Ale spolu jsme dospěli. Většina mé třídy samozřejmě šla na vysokou školu. Někteří ještě nebyli rozhodnuti, co vlastně chtějí dělat, stejně tak jako v deváté třídě na základní škole. Ale ujišťuji vás, že všichni z nich byli nadprůměrně inteligentní, kdyby věděli, co chtějí dělat, mohli to dělat z fleku.
Já šla na přírodovědeckou fakultu s vidinou, že ze mě jednou bude vědkyně, která přichází na další skryté poklady biologie. Přiznám se, jak říkala moje drahá matka, škola pro mě byla „zájmový kroužek.“ Studium mě bavilo, pronikala jsem do věcí, co mě zajímaly, každý den bylo nové poznání. Na druhou stranu měla jsem plno předmětů, co mě týraly, ale prostě jsem se učila a nějak jsem to zvládla. Ono i ty předměty, co mě bavily, nebyly mnohdy jednoduché. Ale i tak rodiče dali plno peněz za to, že jsem studovala v jiném městě a podobně. Nakonec jsem získala slavný titul magistra a myslela jsem, jak se rozletím do světa.
Jen tak mimochodem, původně jsem chtěla studovat dál na PhD. Rodinná situace k tomu ale nebyla nakloněna a dnes jsem popravdě ráda. Protože stejně jako titul magistra by mi to nebylo k ničemu.
Ale tak byla jsem vystudovaná magistra v oboru medicínské biologie, kdo by někoho takového nechtěl. Odpovědí bylo nikdo, kromě vědeckých ústavů, které ve městě, odkud pocházím, nebyly. Nakonec jsem vzala práci laborantky, zaplacenou minimální mzdou, navíc u soukromé společnosti, protože ze zákona to byla práce, kterou jsem prakticky nesměla dělat. Vtipné je, že jsem mohla dělat práci, kdy by laborantky byly pode mnou a já jim dávala rozkazy. Zajímavý systém. Ale tak během půl roku jsem si udělala atestaci do zdravotnictví. Nechci nikoho urazit, ale prostě to, že si zaplatím přes 25K a kurzy, abych nakonec odpovídala na otázky, které mi byly položeny už v prvním ročníku na bakaláři… Mi štvalo. Ale no co.
Moje pozice byla přepsána, najednou jsem byla zdravotník. Vydělávající míň než sanitář bez vzdělání (ale mají kurz, nic proti sanitářům, spíš ten rozdíl). Ačkoliv mě práce svým způsobem bavila, nebyla to práce, kde bych uplatnila své znalosti, a říkala jsem si, že přijde něco lepšího.
A přišlo. Psal se rok 2019 a objevilo se, že hledají vysokoškolského pracovníka pro molekulárně-genetickou laboratoř. Jen tak mimochodem, můj dosavadní zápřah byl imunologie. Ale tak základ jsem znala, během půl roku jsem byla schopná zavádět nové metody a podobně. Práce mě bavila. Ale zapomněla jsem říct, že jsem byla záskok za mateřskou dovolenou. Ale i tak po mně chtěli, abych si udělala specializaci. A že všechno zařídí. A zařídili. Kromě peněz. Vzhledem k tomu, že jsem byla záskok, jsem si musela náklady platit sama. Když to spočítám, dává to nějakých 50k.
A teď si vemte, že to není dokončené. V nemocnici jsem takto strávila víc než čtyři roky. Udělala jsem si všechny potřebné praxe, byla na všech (mnou placených) přednáškách, dokonce jsem chvíli fungovala jako interní auditor v nemocnici. Jenomže pak se paní vrátila z mateřské dovolené. Všechny kecy o tom, jak mi udělají místo, než se vrátí, padly. Nakonec jsem v nemocnici pracovala déle než ona před mateřskou. Ale tak to prostě je.
Já věděla, že se vrátí, tři měsíce předtím než nastoupila. A zběsile jsem si hledala práci. Nemocnice nejdřív měla, že mě někam ukotví. „Přece neztratíme talent!“ Nakonec většina z mých snah nevyšla. Dnes se mi dělá špatně, když mi někdo řekne, že jsem pro jejich firmu „překvalifikovaná.“ Ale to je právě ono. Já chtěla zůstat ve zdravotnictví. I když platili blbě. I když tam byla prakticky skoro šikana.
Nakonec jsem byla tonoucí, co se stébla chytá. Každý slušný člověk musí pracovat, aby měl peníze na život. Už jsem šla na prakticky jakýkoliv pohovor, co se týče laboratoří. Nakonec jsem byla odmítnuta, protože bych „jim utekla, jakmile by bylo lepší místo.“ Nebudu lhát, asi jo, ale to mohlo být rok, dva, deset. Začala jsem přemýšlet nad prodavačkou v Lidlu. Koneckonců měla větší plat než já v nemocnici… Ale najednou se mi ozval náborář z agentury - chtějí obchodníka pro zdravotnické potřeby v laboratoři.
Nikdy jsem si nepřipadala jako obchodník. Lhát umím, ale jinak. Ale tu práci jsem vzala. Musela jsem, svým způsobem. Dělala jsem to skoro rok, musím zase říct, že laboratoř je trochu něco jiného než farmacie a lhát jsem nemusela. A vydělala jsem si 2× tolik, co jsem měla v nemocnici. Úsměvné a smutné.
Momentálně už obchoďáka nedělám. Bylo mi řečeno, že jsem špatný obchodník (ač tržby vzrostly, ale to může být i inflací). Trochu jsem to obrečela, protože jsem měla pocit, že jsem naprosto k ničemu a opět končí moje kariéra… Nakonec mě vyhodit nechtěli. Asi jsem užitečnost dokázala, protože místo výhozu mi byla nabídnuta jiná pozice. Ale ač jsem byla „špatný obchoďák,“ nakonec jsem teď člověk, který pomáhá těm obchodníkům, ale v těch papírových věcech. Z vědkyně se stala papírová krysa.
A tak to je můj příběh. Studovala jsem a chtěla dělat to, co studuji. Snažila jsem se to dělat. Nepřízeň osudu mi nepřála. Já pořád doufám, že nakonec se dostanu zpátky do laboratoří, budu vyhodnocovat vzorky a všechno ostatní. Ale teď ta příležitost není.
A pro všechny, co nadávají na lékaře a zdravotní sestry, na lidi, co by to většinou sakra nedělali, protože ty peníze fakt nejsou tak skvělý, jak si lidé myslí… Co se svým životem děláte vy? Abyste si na konci dne zanadávali, že je málo doktorů, protože utekli do Německa? Já jsem studovala na střední právě s těma doktorama… a oni neutekli pryč… Dostali lepší možnost zajistit rodinu. A pokud je to o tom, komu všemu jste zaplatili vzdělání… Tak si myslím, že lékařská fakulta si zaslouží dotace. I když ona každá. Ale momentálně přes 80% lidí má vyšší než základní vzdělání. A jen tak mimochodem,většina věcí se navíc zaplatí z grantů.
Ale tím chci říct, že pokud voláte po tom, aby si lidi platili za vzdělání - jednak se dostaneme skoro do středověku, protože nebude možné vzdělávat lidi nižších vrstev, jednak bude zpoplatněno i středoškolské vzdělání. Dostaneme se někam, kam nechceme. Nebo aspoň já ne. Mě to doteď dostává, když někdo řekne „ale my jsme mu přece zaplatili vzdělání.“ To je buď člověk, který nepochopil, jak ten systém funguje, nebo nedal víc než základku. Tak třeba znám asi 8 ekonomů s magistrem, co vystudovali stejně jako já. Možná za stejné peníze. Ale na ně nikdo nenadává. Je to vždycky závist (peníze) a nenávist (oni se o nás nepostarají) hozená na lidi, kteří si to vůbec nezaslouží.
Za mě, většina lidí, ale rozhodně ne všichni, co ve zdravotnictví zůstali, to dělá z poslání. Covid z nich udělal hvězdy, a pak je šíleně potopil, když se ozvali, že i s covidovými odměnami dostali míň než normálně… Taky jsou to lidi. Každý z nás potřebuje peníze pro rodinu, i kdyby to bylo naše poslání. A jen tak mimochodem, znám hooodně doktorů… A ti, co odešli ze zdravotnictví neodešli kvůli penězům - odešli kvůli rodině, šikaně (byste se divili, co se v nemocnici děje), a nebo prostě po letech přišli na to, že je ta práce ničí.
Kdo z vás dokáže říct, že „nestudoval za cizí peníze?“ Kdo z nás si chce udělat dobře na tom, že doktoři se válí, zatímco okolo byla pandemie - jen tak mimochodem - my všichni „zdravotníci“ jsme měli zákaz dovolených a tak - doktoři, setry, laboranti… První vlna byla skoro půl roku. Teď už se na ně nekouká jako na hrdiny. Najednou chtějí víc peněz. Sama za sebe mám pocit, že si je sakra zaslouží. Ale očividně jsem jedna z mála…
