127 hodin na pokraji smrti. Příběh muže, který musel téměř zemřít, aby mohl znovu žít

Bluejohn Canyon nikdy nepatřil k turisticky vyhledávaným místům plným davů lidí. Možná proto, že leží v poměrně odlehlé části východního Utahu, jen kousek od hranic Národního parku Canyonlands, v krajině, kterou po tisíciletí tvarovaly voda a vítr do podoby spletitých, téměř neprostupných labyrintů. Pískovcové stěny se tu zvedají do výšek desítek metrů a v nejužších místech, takzvaných slot kaňonech je prostor těsný natolik, že se v něm dospělý člověk sotva dokáže otočit.

Místní šerifové a záchranáři tuto izolovanou oblast znali spíše jen z map, možná i proto, že mezi lety 1998 a 2002 zde nebylo potřeba jediné záchranné akce.

Psal se duben 2003, když se sedmadvacetiletý Aron Ralston rozhodl tento kaňon prozkoumat. Sbalil si pár věcí a vyrazil do utažské divočiny daleko od všeho známého. Potřeboval vypadnout ze stereotypu, vyčistit si hlavu a zůstat chvíli sám se sebou. Byl to dobrodruh tělem i duší a jako zkušený horolezec a bývalý strojní inženýr měl pocit, že ho v přírodě nemůže nic moc překvapit. Spoléhal na sílu vlastních svalů, na technické dovednosti a především na ten opojný pocit vlastní nesmrtelnosti, který všichni milovníci adrenalinu důvěrně znají.

Byl v něm neklid a taková ta směs arogantní, přehnané sebedůvěry a mladické nerozvážnosti, která ho nutila neustále posouvat hranice, vyhledávat rizika a  znovu a znovu si dokazovat, že dokáže víc než ostatní. Stejně jako když si umanul, že úplně sám a uprostřed zimy zdolá všech 59 coloradských čtyřtisícovek.

Slaňování do jednoho ze štěrbinových kaňonů uprostřed jarního dne tak pro něj nepředstavoval žádnou výzvu, spíš jen takový malý vzrušující zážitek na jedno odpoledne. Jenže kličky osudu a souhra nešťastných náhod ho nakonec zavedly hluboko do útrob Bluejohn Canyonu, do místa, kde se stěny sevřou natolik, že není kam uhnout. Právě tam se jeho cesta zastavila. Balvan o hmotnosti přes 360 kilogramů mu přimáčkl pravou ruku ke skále a uvěznil ho v kamenné pasti. Bez mobilního telefonu, bez toho, aniž by komukoli řekl, kam míří, a jen s minimální zásobou vody zůstal odkázaný sám na sebe. V tichu úzké štěrbiny se před ním začala rýsovat krutá volba mezi jistou smrtí v kamenném hrobě a nepředstavitelným aktem sebezmrzačení.

Celý příběh se začal odvíjet v sobotu 26. dubna. Aron nechal auto zaparkované u Canyonlands, nasedl na kolo a po zhruba hodině jízdy dorazil na místo. Kolo opřel u vstupu do kaňonu a dál pokračoval pěšky, hlouběji do tichých pískovcových útrob. Nesl si jen malý batoh, čelovku, horolezecké lano, necelý půl litr vody, dvě burrita a levný multifunkční nůž.

Kolem poledne narazil na úsek, kde byl mezi stěnami zaklíněný velký balvan. Aby mohl pokračovat úzkou štěrbinou asi o metr níž, rozhodl se na kámen vystoupat, zavěsit se a sklouznout pod něj. Byl to rutinní pohyb, něco, co už udělal nesčetněkrát. Jenže v tom jediném okamžiku se všechno změnilo.

Pískovcový monolit se uvolnil a dal se do pohybu spolu s ním. Aron instinktivně trhl levačkou pryč, ale pravou už ucuknout nestihl. Kámen jí přimáčkl ke stěně kaňonu s neúprosnou silou a sevřel tak Arona v pasti, ze které nebylo úniku.

„Byl to okamžik, kdy se svět zastavil. Cítil jsem jen tupý náraz a pak ticho,“ vzpomínal později na vteřinu, která rozdělila jeho život na dvě části, na to, co bylo předtím, a na všechno, co přišlo potom.

Jakmile si uvědomil, že je ruka uvězněná napevno a nemá šanci ji jednoduše vyprostit, začal jednat. Prvních zhruba patnáct hodin strávil tím, že nožem zoufale vyrýval skálu kolem sevřeného předloktí v naději, že balvan uvolní. Čepel se však jen rychle otupila o tvrdý kámen a jemný načervenalý prach mu zalézal do očí i do plic. Každý další pokus byl slabší než ten předchozí.

Nakonec se pokusil zapojit chladnou hlavu a technické myšlení. Z lana a karabin začal sestavovat provizorní kladkový systém, který by mu mohl dát alespoň malou mechanickou výhodu. Jenže tření mezi drsným pískovcem a těžkým balvanem bylo neúprosné. Táhnout stovky kilogramů jedinou funkční rukou bylo nad lidské síly. Lano se napínalo, ale kámen se nepohnul ani o píď.

S každou další hodinou mu docházelo, v jak bezvýchodné situaci se ocitl. Od nejbližší civilizace ho dělily hodiny cesty, neměl u sebe mobilní telefon a nikdo netušil, kde ho hledat. Před odjezdem totiž nikomu neřekl, kam přesně míří, což byla chyba, kterou si později v duchu tisíckrát vyčítal. V jeho životě se přitom varovné signály objevovaly už dříve. Jen dva měsíce předtím ho při výstupu na Resolution Peak zasypala lavina. Tehdy vyvázl se svými přáteli jen díky štěstí, ale místo aby zpomalil, jeho touha po riziku ještě vzrostla.

S přibývajícími dny v kaňonu se Aronův fyzický i psychický stav dramaticky horšil. Na audio záznamech, na kterých se snažil průběžně svůj stav zdokumentovat, říká:

Teploty v Utahu se v dubnu pohybují v extrémech. Přes den sálá horko odrážející se od skal, v noci teplota klesá k nule. Ralston měl na sobě jen lehké tričko a šortky. Aby zabránil podchlazení, musel se neustále hýbat v omezeném prostoru, jen o něco málo širším, než byl on sám. Třetí den mu došly poslední zásoby vody. V zoufalství začal pít vlastní moč, uchovanou v prázdné lahvi na vodu, aby z ní tělo dostalo aspoň minimum tekutin. Jeho pravá ruka, zbavená přívodu krve, mezitím začala pomalu odumírat. Později vzpomínal, že do ní mohl bodat nožem, aniž by cokoli cítil. Bylo to, jako by část jeho těla přestala existovat, zatímco zbytek byl nucen ten proces sledovat. Proces pomalého umírání zaživa.

Čtvrtý den v noci dosáhla jeho beznaděj vrcholu. Byl přesvědčen, že se rána nedožije:

Do stěny kaňonu vyryl své jméno, rok narození a předpokládaný den úmrtí. Zapnul kameru a začal nahrávat video pro své rodiče, kde se omlouvá svou lehkomyslnost, vysvětluje, proč udělal to, co udělal a dává instrukce k naložení se svým majetkem. Kompletní video však nebylo nikdy publikováno. Jediná část původního videa, kterou Aron zveřejnil je krátký vzkaz, na kterém zmiňuje, jak se jmenuje, kdo jsou jeho rodiče a prosí, aby se celý záznam dostal k nim. Na tomto videu jde vidět již značně vyčerpaného, dehydratovaného Arona, téměř na pokraji smrti. „Máma s tátou byli poslední věc, na kterou jsem myslel předtím, než jsem upadl do bezvědomí vyvolaného mrazem,“ napsal ve svých pamětech.

Pátého dne ráno ale přišlo něco, co sám nazval „východem slunce v duši.“ Probudil se z deliria a v mysli měl obraz, který se mu zdál. Viděl sám sebe v budoucnosti, v osvětlené místnosti, jak si hraje s malým blonďatým chlapcem. Ten obraz byl tak skutečný, že v něm probudil novou sílu. Uvědomil si, že pokud chce ten okamžik někdy prožít, musí udělat tu jedinou možnou zbývající věc. Amputovat si vlastní ruku.

Po počátečním neúspěchu, kdy zjistil, že nůž je natolik tupý, že není schopen ani pořádně proříznout kůži, zkusil do předloktí začít bodat. Brzy mu ale došlo, že hlavní problém bude jinde. Jak s takovým nožem přetne kosti. Když zjistil, že jediná možnost je kosti zlomit neváhal a s využitím váhy vlastního těla a páky, kterou mu poskytoval zaklíněný balvan, si nakonec vědomě zlomil nejprve vřetenní a poté i loketní kost. Zvuk, který se přitom rozlehl úzkou štěrbinou, později popsal jako „ránu z pistole“.

Následovala část, která je v análech přežití popsána jako nejtěžší, jakou kdy člověk podstoupil dobrovolně. Aron musel tupým nožem usekat svaly, šlachy i tepny. Nejtěžším úkolem však bylo přetnutí hlavního nervu. „Když jsem se ho dotkl, bylo to, jako bych strčil ruku do tekuté lávy. Celé mé tělo se otřáslo v křeči,“ vzpomínal. Přesto pokračoval. Po nekonečné hodině naplněné nepopsatelnou bolestí se mu konečně podařilo oddělit od uvězněné končetiny. Necítil radost, ale jen prázdnotu a potřebu jednat. Vyrobil si provizorní obvaz, použil horolezeckou smyčku jako škrtidlo a vydal se na cestu ven.

Cesta k záchraně však amputací teprve začala. Ralston musel překonat dvacetimetrovou kolmou stěnu, kterou slanil s jednou rukou a krvácejícím pahýlem. Poté ho čekal třinácti kilometrový pochod vyprahlým kaňonem v poledním žáru. Byl na pokraji totálního kolapsu, ztratil téměř dva litry krve a jeho tělo bylo spalováno infekcí z rozkládající se tkáně. Náhodou však narazil na nizozemskou rodinu Meijerových, kteří byli v dané oblasti na výletě. Ti mu poskytli vodu a okamžitě přivolali pomoc. V tu samou chvíli už nad oblastí kroužil záchranný vrtulník, který vyslala utažská dálniční hlídka poté, co Aronova matka nahlásila jeho zmizení a policie našla jeho auto u vstupu do parku.

Rekonvalescence Arona Ralstona byla zázračná, ale jizvy na duši zůstaly. Přestože se vrátil k horolezectví a s pomocí speciální protézy zdolal zbývající vrcholy svého coloradského seznamu, jeho přístup k životu se změnil. „Před nehodou jsem byl hledačem zážitků. Po ní jsem se stal hledačem smyslu,“ uvedl v jednom z mnoha rozhovorů. Jeho příběh, zachycený v knize Between a Rock and a Hard Place, se stal celosvětovým fenoménem. Když režisér Danny Boyle v roce 2010 natáčel film 127 hodin, trval na tom, aby byl děj co nejvěrnější skutečnosti. James Franco, který Arona ztvárnil, měl přístup k oněm soukromým videozáznamům z kaňonu, aby dokázal věrně zachytit proměnu muže čelícího smrti. Aron sám na natáčení dohlížel a zajistil, aby technické detaily amputace odpovídaly realitě.

Dopad jeho příběhu na komunitu outdoorových nadšenců byl rozporuplný. Zatímco pro mnohé je hrdinou, jiní ho kritizují za nezodpovědnost, která stála státní pokladnu tisíce dolarů za záchranné operace. Šerif Kurt Taylor, který oblast Bluejohn Canyonu spravuje, poznamenal, že po uvedení filmu museli řešit desítky případů „turistů-napodobitelů“, kteří se vydávali do nebezpečných úseků bez přípravy, jen aby zažili kousek Aronova dobrodružství. „Příroda neodpouští chyby a Aron měl štěstí, které většina lidí prostě nemá,“ varoval Taylor.

Dnes je Aron Ralston motivačním řečníkem a otcem dvou dětí. Jeho syn Leo, ten chlapec z vize, se narodil v roce 2010, jen několik měsíců před premiérou filmu. Tato shoda okolností pro Arona uzavřela kruh, který začal v temnotě utažského pískovce. Přestože přišel o pravé předloktí, tvrdí, že v Bluejohn Canyonu získal mnohem víc. Jeho příběh tak zůstává trvalým svědectvím o tom, že instinkt přežít a hranice lidské odolnosti leží mnohem dál, než si většina z nás dokáže v pohodlí domova představit.

Zdroje: