Architekti strachu: Slovensko. Divoký Východ aneb Krvavá kronika bratrského podsvětí

Slovensko se po rozdělení federace v roce 1993 stalo nejen arénou divokého kapitalismu, ale i experimentálním polem, kde se státní moc, tajná služba a organizovaný zločin slily v jeden neprostupný organismus. Byl to boj o peníze a zároveň i boj o absolutní kontrolu nad zemí. Zemí, kde se tvrdilo, že se „skutek nestal“ i ve chvílích, kdy na bratislavských křižovatkách vybuchovala auta.

Abychom porozuměli mechanice slovenských devadesátek, musíme nejdříve opustit ulice a vstoupit do kanceláří Slovenské informační služby (SIS). Klíčovou postavou totiž nebyl žádný svalnatý boss, ale nenápadný, šedovlasý muž, původem z Moravy, jehož minulost byla úzce spojena s StB. Vystudovaný doktor práv Jaroslav Svěchota. Ve své roli náměstka ředitele SIS Ivana Lexy se stal technologem moci a vizionářem zla, který pochopil, že k ovládnutí země a udržení moci Mečiarova HZDS nestačí jen propaganda, ale i síla, která stojí mimo zákon.

Svěchota v rámci SIS vytvořil Odbor speciálních operací (OŠO), což byl v podstatě útvar, který fakticky fungoval jako tajné policejní komando. S jistou dávkou nadsázky jej lze označit za jakousi „legalizovanou teroristickou buňku“ financovanou z peněz daňových poplatníků. Protože však tito oficiální představitelé hesla „Pomáhať a chrániť“ nebyli vždy vhodní pro brutální pouliční akce, Svěchota si začal pěstovat své architekty strachu i na té opačné straně zákona - v podsvětí. Spojením těchto dvou světů tak vytvořil symbiózu fungující pro všechny zúčastněné strany. Tajná služba dodávala zbraně, zpravodajské informace o obětech a slib beztrestnosti. Mafiánské gangy na oplátku prováděly únosy, zastrašování a vraždy, které stát potřeboval, ale nemohl se k nim přihlásit.

Prvním velkým „architektem“ na straně podsvětí byl Miroslav Sýkora. Jeho postava fascinuje odborníky v oblasti kriminalistiky dodnes. Sýkora nebyl žádný tupý rváč z posilovny. Byl to syn diplomata, vysoce inteligentní muž, který studoval na prestižním Moskevském institutu mezinárodních vztahů (MGIMO). Hovořil několika jazyky, nosil drahé obleky a místo svalů používal kontakty. Právě v Moskvě, v srdci rozkládajícího se Sovětského svazu, viděl zrod ruské mafie a pochopil, že budoucí moc nebude patřit těm, kdo nejvíc křičí, ale těm, kdo ovládají mocenské struktury.

Po návratu do Bratislavy Sýkora založil skupinu, prostřednictvím které zavedl v ulicích jasně danou hierarchii. Do té doby bylo bratislavské podsvětí bandou neorganizovaných veksláků. Sýkora jim dal řád. Rozdělil město na rajóny, zavedl pravidelné odvody do společné pokladny a především navázal kontakt se Svěchotou.

Tato aliance byla klíčová pro nejodvážnější politický zločin dekády. Když totiž bylo potřeba zdiskreditovat tehdejšího prezidenta Michala Kováče, který se postavil Mečiarovi na odpor, Svěchota a Sýkora naplánovali akci, která neměla obdoby: únos prezidentova syna v srpnu 1995. Kováč mladší byl totiž účelově zapleten do kauzy podvodu v Německu. Únos do nedalekého Rakouska, kde na něj byl vydán zatykač, měl zajistit, že bude zatčen německými orgány, což mělo pošpinit jméno jeho otce a donutit jej k rezignaci.

Sýkorovi lidé pod přímým dohledem SIS sledovali mladého Kováče několik týdnů. Ve chvíli útoku pak komando SIS (včetně maskovaných Sýkorek) násilím zastavili jeho vůz, omráčili ho elektrickými paralyzéry, donutili vypít dvě lahve whisky a v kufru auta ho odvezli do rakouského Hainburgu.

Tato akce však měla přímého svědka. Byl jím Oskar Fegyveres, příslušník SIS, který se pod tíhou svědomí rozhodl promluvit. Ze strachu o vlastní život poté uprchl do zahraničí, což odstartovalo řetězec událostí, který vyústil v tragickou smrt Róberta Remiáše. Remiáš byl policista a Fegyveresův blízký přítel. Pomohl mu s útěkem a následně s ním zůstal v kontaktu jako jeho spojka. Tím se však sám dostal do nebezpečné pozice. Svěchota si uvědomoval, že právě on představuje slabý článek, který může ohrozit celé pozadí operace. Rozhodnutí padlo – odstranit ho a vyslat tím jasný vzkaz.

Dne 29. dubna 1996, za bílého dne, otřásl jednou z křižovatek v bratislavské Karlově Vsi výbuch. Remiášův vůz byl zničen nastraženým výbušným zařízením, které podle vyšetřování dodali Sýkorky. Pětadvacetiletý muž neměl šanci přežít. Byl to okamžik, kdy se stát stal oficiálně vrahem. Vladimír Mečiar tehdy celou situaci bagatelizoval pronesením své legendární věty, že „skutek se nestal“ a později udělil na všechny tyto činy amnestie, čímž Svěchotu i Sýkoru definitivně vyvázal ze zákona. Sýkora se tak stal nejmocnějším mužem Bratislavy, ale jeho vlastní ambice ho nakonec pohltily.

Zlom v bratislavském podsvětí nastal po gigantické loupeži 173 milionů korun z nitranské pobočky VÚB v lednu 1996. Miroslav Sýkora tehdy díky tipu od Svěchoty přesně věděl, kde si zloději v osadě Krvavé Šenky dělí kořist, a vyslal tam své muže v čele s Petrem „Duranem“ Križanovičem, aby si vzali povinnou daň z lupu. Následný spor o dělení těchto peněz však udělal z nejbližších spojenců nepřátele na život a na smrt. Sýkora si nárokoval lví podíl, což Duran nehodlal akceptovat, a napětí vyvrcholilo přestřelkou, při níž Sýkorky prostřelili Duranovi nohu tak vážně, že mu ji lékaři museli amputovat. Zmrzačený Duran se v ústraní připravoval na odvetu.

 6.února 1997 vystoupil Sýkora na parkovišti před bratislavským hotelem Holiday Inn. Přijel sám a bez ochranky, což samo o sobě napovídalo, že se chystal sejít s někým, komu důvěřoval. Z modré dodávky zaparkované na parkovišti vyskočili dva muži a spustili palbu z brokovnice a samopalu. Třiatřicetiletý Miroslav Sýkora zemřel na místě, stejně jako jeho řidič. Duran se však z jeho smrti dlouho neradoval. O necelé dva měsíce později ho na bratislavském sídlišti Petržalka roztrhala nastražená nálož umístěná v zaparkovaném autě.

Za tyto vraždy, stejně jako za mnoho jiných v éře mečiarismu, nebyl nikdy nikdo potrestán. Intelektuál podsvětí padl, ale mechanismus spolupráce se státem, který pomáhal budovat, jel dál.

Mikuláš Černák: Vzestup bestie z Nízkých Tater

Zatímco Bratislava se po pádu Sýkory tříštila v bratrovražedném boji, na středním Slovensku už pevně svíral otěže muž, jehož jméno se stalo synonymem pro nejtemnější kapitolu slovenského podsvětí. Mikuláš Černák alias Miki, rodák z podhorského Telgártu a bývalý řidič autobusu, nebyl intelektuálem moskevského střihu. Byl to ryzí predátor s instinktem pro moc. Poté, co si nakrátko vyzkoušel práci dřevorubce v Německu, se vrátil domů s poznáním, že v rodícím se chaosu porevoluční transformace lze získat mnohem víc než jen výplatu za volantem. V posilovnách v Brezně a Banské Bystrici kolem sebe začal formovat jádro budoucí armády. K brutalitě přidal i strategii a vedle věrného Jána Kána a nájemného vraha Alojze Házyho si do skupiny přizval i Miloše Kaštana, muže s ekonomickým myšlením, který měl svalům dodat finanční gramotnost.

Vstupenkou Černákova gangu do světa skutečného zločinu se stala vražda svědka, která předznamenala jejich budoucí rukopis. Když byl Černákův bratr Vladimír zapleten do hospodské rvačky, majitel podniku Miroslav Vlček se rozhodl svědčit proti němu. V srpnu 1993 byl však Vlček vylákán do pasti pod záminkou poruchy auta a následně zlikvidován. Po tragické smrti bratra Vladimíra při autonehodě se Miki Černák definitivně přestal ohlížet na ostatní. Pod záštitou hnutí HZDS a s tichým souhlasem Jaroslava Svěchoty začal budovat impérium, které fungovalo s děsivou metodičností. Černákovci neprováděli jen pouliční výpalné a už vůbec se neobtěžovali s diplomacií. Skrze síť„bílých koní“ a privatizačních podvodů legálně přebírali hotely, pily a podniky v celém regionu. Pokud se majitel vzpíral, skončil zakopán v lese pod horami a jeho majetek byl přepsán na některého z bílých koní.

Právě tady se linka opět vrací k Jaroslavu Svěchotovi. Svěchota v Černákovi našel ideálního vykonavatele pro ty nejbrutálnější úkoly. Černákova skupina byla využívána k odstraňování nepohodlných svědků a k likvidaci konkurence v privatizaci. Symbolem jejich moci se stal případ bývalého policisty Gustáva Slivenského. Jeho useknutou hlavu s  policejní čepicí nechali Černákovci demonstrativně vystavit v Popradu na střeše auta jako groteskní memento mori. Šlo o brutální, ale zcela záměrné gesto, které mělo vyslat jednoznačný vzkaz a to, že ve středním Slovensku už neurčuje pravidla stát, ale „boss všech bossů“.

Jeho pád začal v roce 1997, kdy se pod tlakem veřejnosti i měnící se politické situace rozhodl pro riskantní tah. Sám se přišel udat na policii, přičemž si pozval novináře jako svědky. Po vzoru Sýkory věřil, že ho Svěchota a jeho kontakty v SIS ochrání. Na stanici prý ještě vtipkoval, věříc, že si odsedí pár měsíců a vyjde jako legenda a budoucí legální magnát. Jenže tentokrát se přepočítal. Doba se měnila, Mečiarova moc slábla a veřejnost už byla unavená z každodenních zpráv o náložích.

Černák tak už nebyl pro své chlebodárce užitečným nástrojem, nýbrž nebezpečným svědkem. Z vězení se už nikdy nedostal. V roce 2009 byl pravomocně odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody za organizování a spáchání šesti vražd. Později se přiznal k celkem 16 skutkům, včetně 14 vražd, a uzavřel dohodu o vině a trestu. Dodnes zpoza mříží odkrývá další a další detaily o tom, jak se v 90. letech „vymetaly kouty“ pro státní moc a ukazuje na místa, kde v horách středního Slovenska leží těla těch, kteří se mu postavili do cesty.

Třetím pilířem slovenského Mordoru byl jihozápad země. Dunajská Streda byla v 90. letech v podstatě státem ve státě, kterému vládl klan Pápayovců. Díky Havlově amnestii se na svobodu dostala řádka kriminálních živlů. Mezi nimi i Tibor Pápay, známý jako Papa Joe. Vše začalo nenápadně, v prostředí zápasnických klubů a posiloven, kde se postupně formovala parta mladých mužů s nulovou absencí jakékoliv morálky či svědomí. Tibor Pápay byl bývalý zápasník, který svou autoritu nečerpal z vysoké inteligence, ale z naprosto nepředvídatelné a výbušné povahy.

Pápayovci nebyli první skupinou, která město ovládala. Původně městu vládl klan pod vedením Milana Sipose, jenže devadesátá léta byla dobou rychlých změn a krvavých převratů. Když byl Sipos pod taktovkou Černákovců nemilosrdně odstraněn a jeho pravá ruka Ľudovít Sátor zmizel do Maďarska, uvolněný trůn okamžitě obsadil ambiciózní Pápay. Ten na rozdíl od svých předchůdců vsadil na absolutní teror a okázalou prezentaci moci. Dunajská Streda se pod jeho nadvládou změnila v uzavřené ghetto, kde se bez vědomí gangu nepohnul ani list na stromě. Jeho skupina byla specifická svým „podnikáním“ v oblasti paliv a masivních podvodů s DPH. Odhaduje se, že Pápayovci mají na svědomí přes sto lidí, především tzv. bílých koní, kteří mizeli v okamžiku, kdy splnili svůj účel.

Každodenní život ve městě připomínal scény z nejtemnějších gangsterských filmů. Členové klanu se scházeli v místních barech, kde zabírali nejlepší stoly, zatímco ostatní hosté raději v tichosti odcházeli. Výpalné bylo běžnou součástí podnikání a platit museli všichni, od majitelů velkých firem až po drobné stánkaře na tržnici. Drzost Pápayovců neznala mezí. Zasahovali dokonce i do soukromých životů občanů. Traduje se, že pokud se ve městě konala svatba, gang si vynutil „daň z oslavy“ nebo si rovnou odnesl nejhodnotnější dary. Někdy neváhali uplatňovat i středověké „ius primae noctis"neboli právo první noci. Lidé se báli cokoli nahlásit, protože policie byla buď bezmocná, nebo s mafií přímo spolupracovala.

Pápay se cítil neohrožený i díky svému napojení na tehdejší slovenskou tajnou službu. V chaosu mečiarismu byla hranice mezi státem a podsvětím velmi tenká a Papa Joe věřil, že jeho krytí je neprůstřelné. Tato falešná sebedůvěra však byla počátkem jeho konce. Zatímco si užíval luxusu a postavení neomezeného vládce Žitného ostrova, v  maďarském exilu se formovala opozice. Ľudovít Sátor, který musel před Pápayem utéct, trpělivě plánoval návrat a krvavou odplatu.

25. března 1999 došlo v dunajském baru Fontána k události, která nemá ve slovenské kriminalistice obdoby. Deset nejvýše postavených členů pápayovského klanu v čele s Tiborem Pápayem sedělo v prvním patře u karetního stolu, kde popíjeli a plánovali další obchody. Tři muži v kuklách vtrhli dovnitř, vyběhli po schodech nahoru a během jedné minuty vypálili do přítomných 113 ran ze samopalů. Devět z nich, včetně Pápaye bylo mrtvých na místě, desátý zemřel po převozu do nemocnice. Masakr byl tak precizně provedený, že se léta spekulovalo o zapojení vycvičených agentů nebo zahraničních žoldáků. Ve skutečnosti to byl výsledek brutálního konkurenčního boje, který státní složky tiše tolerovaly tak dlouho, dokud jim nepřerostl přes hlavu.

I když smrt Pápayovců přinesla městu dočasnou úlevu od jejich primitivního teroru, násilí úplně nezmizelo. Sátorovci, kteří převzali moc, byli sice sofistikovanější, ale o to nebezpečnější a krutější. Dunajská Streda se z traumat této éry vzpamatovávala ještě dlouhá léta.

Konec 90. let přinesl Slovensku toužebně očekávaný politický zlom. Éra Vladimíra Mečiara skončila u volebních uren a s ní se začala hroutit i všemocná aura tajné služby SIS. Jaroslav Svěchota, šedá eminence, která roky tahala za nitky osudu, se náhle ocitl v izolaci. Byl několikrát zadržen a obviněn z několika trestných činů, od zosnování únosu prezidentova syna až po podíl na vraždě Róberta Remiáše. Právě v soudních síních se však naplno projevila zvrácená síla Mečiarových amnestií. Právní kličky, původně vykonstruované k ochraně vykonavatelů špinavé práce, posloužily i jejich hlavnímu architektovi.

Svěchota, muž, který zkonstruoval symbiózu státu a podsvětí, nikdy za své nejhorší skutky do vězení nenastoupil. Zemřel na embolii v roce 2004 jako svobodný občan, a s ním odešla do hrobu i mnohá tajemství o tom, kdo všechno z vládních kruhů měl z krve a chaosu 90. let přímý prospěch.

Dnešní Slovensko tyto hluboké rány stále léčí, ačkoliv pod povrchem v mnohém zůstává stejné. I když byly Mečiarovy amnestie po desetiletích zrušeny a probíhají nové soudní procesy, pachuť nespravedlnosti nezmizela. 90. léta na Slovensku nebyla jen kapitolou v učebnici dějepisu. Byl to čas, který ukázal, co se stane, když stát rezignuje na svou roli ochránce a stane se samotným strůjcem zločinu. Čas nelítostných gaunerů, zlodějů a vrahů, kteří věřili, že jejich moc je nekonečná. Dokud je nepohltila stejná tma, kterou sami stvořili.

* Z důvodu obsáhlosti tématu jsou jednotlivé kauzy záměrně prezentovány jen v podobě klíčového shrnutí.