Čarodějův učeň z Matamoros: Vzestup a pád El Padrina a jeho vražedného kultu smrti

V dubnu 1989 se do dějin mexické kriminalistiky zapsal případ, který ještě dlouho budil ze spánku i ty nejotrlejší policisty. Nikdo nedokázal racionálně vysvětlit to, co se stalo Marku Kilroyovi a dalším čtrnácti obětem na ranči Santa Elena. Celý případ byl od počátku děsivou směsicí černé magie, drog, mexických pověr, náhod a rituálního sadismu.

V centru tohoto temného víru však nestála náhoda, ale jediný muž – Adolfo de Jesús Constanzo. Pro své následovníky byl zosobněním božstva, pro zbytek světa zrůdou bez špetky svědomí a pro forenzní experty, jako byl Antonio Zavaleta, důvodem k nejvyšší opatrnosti. Zavaleta, antropolog konfrontovaný s nevysvětlitelným, prohlásil:

„Podívejte, jsem vědec. Mám doktorát z antropologie z Texaské univerzity. Ale když jsem tam šel, dal jsem si kolem krku kříž.“

Příběh tohoto monstra nezačal v prachu mexické hranice, ale o tisíce kilometrů dál, v Miami na Floridě. Adolfo Constanzo se narodil v listopadu 1962 patnáctileté kubánské imigrantce Delii González. Jeho dětství definovala chudoba, nestabilita a všudypřítomná víra v nadpřirozeno. Vyrůstal v prostředí, kde magie nebyla okrajovým zájmem, ale přirozenou součástí života. Křesťanské modlitby se zde prolínaly s rituály Santería, afrokaribským náboženstvím opředeného mystikou a zvířecími obětmi.

Jeho nejranější vzpomínky nepatřily hračkám, ale zvuku řezaného kohoutího hrdla a pohledu na krev stékající k nohám starých bohů. Matka ho v krutosti podporovala a za mučení zvířat ho odměňovala. Investigativní novinář Edward Humes ve své knize Buried Secrets uvádí, že Constanzo nebyl produktem náhlého šílenství, ale výsledkem metodické, celoživotní deformace osobnosti.

Ve čtrnácti letech se stal „čarodějovým učněm“ haitského šamana, který profitoval z pověrčivosti drogových dealerů a právě on byl tím, kdo Constanza zasvětil do Palo Mayombe - ortodoxní a temnější odnože afrokubánské spirituality Santéria.

Zatímco Santería se soustředí na přírodní síly a zvířecí krev, Palo Mayombe je zaměřeno na komunikaci s duchy mrtvých předků, k čemuž jsou často využívány i lidské kosti. Praktikanti věří, že v rituálním kotli zvaném nganga (posvátna nádoba naplněná hřbitovní hlínou, kostmi a bylinami) sídlí duch, který svému pánovi slouží výměnou za oběti.

Pod jeho vedením Constanzo dospěl v pohledného charismatického a mimořádně přesvědčivého muže, který přirozeným umem spojoval šarm s chladným kalkulem. Byla v něm až „Mansonovská“ intenzita - aura z části hraná, z části instinktivní a zcela a úplně zlá.

V roce 1983 se jako jednadvacetiletý začínající model s hezkou tvářičkou usadil v Mexico City, kde si v luxusní módní čtvrti Zona Rosa, začal pečlivě budovat zázemí pro svůj kult a způsob života. V nočních gay barech rekrutoval své první učedníky a postupně si vytvořil pověst mocného šamana, na kterého se obraceli lidé hledající duchovní ochranu a moc.

Mexiko mu k tomu poskytlo ideální půdu, protože magie je v této zemi součástí každodenního života už od pradávna. Na trzích se běžně prodávají léčivé byliny, amulety i lektvary, čarodějové, léčitelé a šamani praktikují své umění ve vesnicích i ve velkoměstech a hranice mezi světem viditelným a neviditelným je v mexické kultuře propojená způsobem, jenž pro Evropana může být zarážející. Adolfo tuto tradici znal, rozuměl jí a uměl ji velice dobře využít ve svůj prospěch.

Jeho klientela byla široká. Od běžných turistů a místních obyvatel, kteří si nechávali věštit budoucnost z tarotových karet až po bohaté majitele obchodů, mocné šéfy drogových kartelů a vlivné policejní úředníky, kterým sliboval neomezenou moc a ochranu jejich domovů. Jako mistr manipulace si své obřady i ceník upravoval za pochodu, podle nálady a momentální potřeby. Mixoval prvky Santería, Palo Mayombe a teatrálních praktik voodoo do vražedného koktejlu, který nazýval vírou, ale který byl ve skutečnosti dokonalým nástrojem psychologické a mocenské kontroly. I zde byla ústředním artefaktem již výše zmiňovaná nganga- velký litinový kotel naplněný hnijící směsí krve, bylin a zvířecích ostatků. Za své obřady si účtoval v sazbách, které by vzbudily závist i u pražských psychoterapeutů a nezřídka se stávalo, že mu prominentní dealeři platili třeba i 40.000 dolarů za duchovní ochranu. Jeho ceník byl precizní ve své jednoduchosti: od šesti dolarů za obětování kohouta až po 3000 dolarů za lvíče. Bohové prostě mají různé tarify.

Constanzova metodika byla založena na postupné eskalaci násilí. Aby si udržel své následovníky i náročnou klientelu, potřeboval předvádět stále děsivější a působivější rituály. Jeho stoupenci už nějakou dobu vykrádali hřbitovy a opatřovali mu skutečné lidské kosti, jenže časem i to přestalo stačit. Duchové prý vyžadují čerstvou energii a ta se uvolňuje pouze v agónii živého člověka.

Constanzovými prvními oběťmi byli drobní zločinci, transvestité ze Zona Rosa i lidé z jeho vlastního okruhu, kteří se mu odvážili vzepřít. Jeho stoupenci ho uctívali jako boha. Neváhali proto pro něj vyhledávat nové oběti a bez mrknutí oka zohavit i jednoho z vlastních. Protože většina obětí pocházela ze samotného dna společnosti, vraždy dlouho unikaly pozornosti úřadů a jejich skutečný počet možná nikdy nebude znám.

Pro Constanza však vražda nebyla jen odstraněním překážky, byl to náboženský akt, který posiloval ducha v kotli. Věřil, že čím více oběť trpí, tím silnější bude magie. Oběti byly často mučeny, rituálně mrzačeny a nakonec popraveny ranou mačetou, nebo zastřeleny. „Většinou byly oběti nejprve zabity a poté znetvořeny, i když ne vždy,“ vypověděli později svědci. Mozky, srdce a plíce byly vařeny v kotli, aby členové kultu mohli „přijmout“ sílu mrtvého. Tato zvrácená forma oddanosti mezi nimi vytvořila pouto, které bylo silnější než strach z vězení.

Do roku 1987 se Constanzo vypracoval natolik, že mu jeho příjmy zajistily nový luxusní byt i garáž plnou drahých aut. Adolfo navíc využil svých kontaktů u policie a v kartelu a sám se pustil do obchodu s drogami, aby si zajistil další nelegální příjmy.

Jeho nejdůležitějšími klienty byla rodina Calzadových, šéfové jednoho z největších kartelů v zemi. Jejich vztah začal tak, jak tomu bývalo obvykle - Constanzo jim za vysoké částky poskytoval ochranu prostřednictvím kouzel a  okultních rituálů. Jak čas plynul a moc Calzadových rostla, Adolfo nabyl přesvědčení, že jejich úspěch je výsledkem jeho černé magie, a začal požadovat významnější postavení v kartelu. Když Calzado jeho požadavek odmítl, on i dalších šest členů rodiny náhle zmizeli. Když po několika dnech mexická policie objevila jejich zohavená těla, zůstali v šoku nad tím co viděli. Constanzo ze svých bývalých partnerů odstranil prsty, palce u nohou, srdce, varlata, páteře i mozky a všechny tyto ostatky přidal do své ngangy v naději, že tím posílí své temné síly.

Když se Constanzova cesta zkřížila s rodinou Hernandezových, našel ideální materiál pro své experimenty s lidskou duší. Bratři Hernandezovi nebyli partou nevzdělaných rolníků. Představovali novou generaci pašeráků marihuany, kteří vyrostli v luxusu, nosili designové džíny a jezdili v drahých amerických autech. Přesto v sobě nesli hluboce zakořeněnou mexickou úctu k magii. Po smrti svého zakladatele Saula v roce 1987 byl klan v krizi, rozštěpený vnitřními spory a ohrožován konkurencí.

Stejně jako Calzadovým, jim Constanzo nabídl oboustranně výhodný obchod. Výměnou za podíl ze zisku jim slíbil nejen lepší logistiku pašování, ale hlavně nadpřirozenou ochranu. Tvrdil, že díky jeho rituálům budou neviditelní pro policii a neprůstřelní pro kulky nepřátel. „Tento akt nesvatého přijímání učiní jeho členy neporazitelnými,“ hlásal svým následovníkům. Elio Hernandez Rivera, nejmladší z bratrů, mu zcela propadl a Constanzo se stal duchovním mozkem jejich operací. Pod jeho vedením začal klan prosperovat, což Hernandezovi vnímali jako jasný důkaz moci jeho magie.

Symbolem této moci byl ranč Santa Elena, ležící několik kilometrů od mexického městečka Matamoros, těsně za hranicí s Texasem. Tento nenápadný statek s několika budovami sloužil Hernandezům jako překladiště marihuany, odkud se pak pašovala za hranice Mexika. Zde, v nenápadné kůlně s červenými zdmi a plechovou střechou, Constanzo vybudoval svou „ďáblovu katedrálu“. Uvnitř na betonové podlaze stál malý oltář, obklopený černými svícemi. Všude se válely nedopalky doutníků, láhve levné pálenky a mezi tím vším trůnila nganga zavěšená nad malým ohništěm.

Stejně jako si Charles Manson vykládal píseň Helter Skelter od The Beatles jako proroctví o rasové válce, kterou měli rozpoutat jeho stoupenci, i Constanzo sáhl po vlastní zbrani manipulace, tentokrát do Hollywoodu. Nové učedníky nutil opakovaně sledovat americký horor The Believers o kultu praktikujícím lidské oběti, aby v nich upevnil přesvědčení, že cesta k moci, strachu a nadvládě vede přes mrtvoly.

Někdy v této době se do Constanzovy blízkosti dostala Sara Aldrete, mladá Mexičanka z Matamoros, studující na univerzitě Brownsville v Texasu. Pro své okolí byla pilnou studentkou tělesné výchovy, pro Constanza byla jeho pravou rukou - La Madrinou (Kmotrou). Tato vysoká dívka s atletickou postavou byla fascinována černou magií a pod Adolfovým vlivem se proměnila v chladnou vykonavatelku jeho vůle. Byla mostem mezi dvěma světy; její šarm a inteligence pomáhaly lákat oběti a zároveň maskovat brutální realitu ranče, kde se pod nánosy zeminy vršily lidské kosti. Společně s dalšími učedníky vytvořili mikrokosmos, kde neplatily lidské zákony, pouze pravidla psané krví černé magie a absolutní loajalitou k El Padrinovi.

Na jaře 1989 se Constanzo rozhodl, že jeho rituály potřebují novou úroveň síly. Nařídil svým lidem, aby našli „gringo“ oběť - mladého bělocha, ideálně nějakého vysokoškolského studenta. Věřil, že mozek někoho se vzděláním a čistým původem dodá jeho kotli nevídanou moc. Mark Kilroy byl vybrán naprosto náhodně. Byl to prostě jen mladý muž, který se ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě.

V březnu se na texaský ostrov South Padre Island sjelo přes čtvrt milionu amerických studentů na jarní prázdniny a město Matamoros, vzdálené jen přes most na druhé straně hranice bylo jejich přirozeným cílem -levný alkohol, hlučné bary a bujaré noční veselí bez dohledu rodičů. Mark Kilroy, jednadvacetiletý student medicíny z Texaské univerzity byl jedním z nich. V noci na 14.března vyrazil se svými kumpány na noční tah. Během ranních hodin se však svým přátelům ztratil z  dohledu a od té doby se po něm slehla zem. Jeho zdravé vzezření typického Američana střední třídy, zřejmě zaujaly jednoho z bratrů Hernandezových natolik, že ho sledoval a ve chvíli, kdy Kilroy na okamžik zaostal za kamarády, ho se třemi společníky vtáhl do auta a odvezl pryč.

Kilroy strávil zbytek noci spoutaný v dodávce na ranči. Ráno mu pak hlídač přinesl vejce, chléb a vodu, než o chvíli později přišel Constanzo se svými lidmi. Přelepili mu oči páskou, odvedli ho přes pole a prostrčili dveřmi kůlny, kde vzduch páchl rozkládajícím se masem. Tam byl podroben hodinám trýznivého mučení, než ho nakonec Constanzo zabil mačetou do týla.

Poté mu sťal horní část lebky, vyjmul mozek a přidal ho do svého rituálního odvaru. Vrahové pak Kilroyovo tělo pohřbili na dvoře za ohradou pro dobytek. Markův hrob označili drátem připevněným k jeho páteři, aby z něj později, až tělo zetlí, mohli vytáhnout obratle pro výrobu ochranných amuletů.

Osudovou chybou Adolfa Constanza byla jeho vlastní arogance. V prvé řadě podcenil, že zmizení amerického studenta z dobré rodiny vyšumí do prázdna, stejně jako jeho předešlé bezejmenné oběti. Poté co se Markova rodina obrátila na texaskou policii, která si vyžádala spolupráci i z mexické strany, rozjelo se důkladné pátrání, jehož nitky začaly postupně ukazovat směrem k branám Santa Eleny. Druhou jeho chybou bylo to, že dokázal své učedníky přesvědčit o jejich neporazitelnosti tak dokonale, až ztratili pud sebezáchovy. Serafin Hernandez, jeden z únosců Marka Kilroye totiž začátkem dubna 1989  projel policejním zátarasem s pocitem naprosté beztrestnosti. Věřil, že kouzla jeho El Padrina ho učinila neviditelným. Namísto toho byl zatčen a po několikahodinovém výslechu dovedl federální agenty přímo k místu, kde se odehrály nepředstavitelné hrůzy. Do kůlny Santa Eleny.

Když se později, Serafin Hernandez, zpovídal z toho, proč Kilroyovi uřízli nohy, odpověděl s chladnou lhostejností: „Ne, to nebyla součást rituálu. Jen se tak lépe pohřbíval.“ Tato věta dokonale vystihovala atmosféru na ranči – naprostou degradaci lidské bytosti na pouhý materiál pro rituál nebo překážku, kterou je třeba odstranit.

Následné odhalení šokovalo celou zemi. Mexičtí policisté, kteří byli zvyklí na brutalitu drogových válek, zůstali stát v hrůze bizarní podívanou - velkým kotlem, z něhož vyčuhovalo torzo želvy, lidský mozek a krvavá směs vlasů, kostí a rohaté kozí hlavy. Vyšetřování se dokonce muselo na čas zastavit, dokud velitel Juan Benitez nepovolal bílého mága, aby místo očistil. „Pátrání nemohlo pokračovat, dokud nebyla černá magie neutralizována,“ uvedl později velitel. Tato reakce moderní policie jen potvrzuje, jak hluboko magie v mexické kultuře zakořenila. Na rozsáhlých pozemcích ranče bylo postupně nalezeny ostatky 15 pohřešovaných, včetně znetvořeného těla Marka Kilroye.

Členové gangu, kteří byli zatčeni, vykazovali známky hlubokého vymývání mozků. Působili „podivně bez emocí, bez výčitek – nepochopitelně bez vášně.“ Elio Hernandez dokonce v cele matamoroské věznice vyzýval vězeňské dozorce: „Jen do toho, zastřelte mě. Vaše kulky se ode mě jen odrazí.“ Tato slepá víra v Constanzovu moc přetrvala i v momentě, kdy jejich impérium leželo v troskách.

Adolfo Constanzo nebyl na ranči, když tam policie vtrhla. Spolu se Sarou Aldrete a dalšími věrnými uprchl do Mexico City. Jeho konec byl však stejně dramatický a krvavý jako jeho život. Když policie v květnu 1989 obklíčila jejich úkryt v činžovním domě, Constanzo se odmítl vzdát. Namísto toho začal z okna vyhazovat svazky dolarů a střílet po policistech.

V momentě, kdy pochopil, že není úniku, nařídil jednomu ze svých stoupenců, aby ho a jeho milence Martína Quintanu zastřelil. „Zabij mě,“ křičel prý na něj. Když policie vnikla do bytu, našla těla Padrina i Quintany v šatníku, prostřílené kulkami ze samopalu. Tím skončil teror muže, který věřil, že může ovládnout osud prostřednictvím krve ostatních.

Sara Aldete se ukryla ve vedlejší místnosti, kde ji policisté našli a následně obvinili z únosu, několikanásobné vraždy a jejich napomáhaní. U soudu tvrdila, že jednala ze strachu a že Constanzo ovládal každý její pohyb. Trvala na tom, že nikdy nepraktikovala nic jiného než čistou Santeríu a že ji televizní zprávy o vraždách na ranči Santa Elena naprosto šokovaly. Porota jí neuvěřila. Nakonec byla v roce 1994 odsouzena k 62 letům za mřížemi.

James Kilroy, Markův otec, na tiskové konferenci po nálezu synova těla prohlásil: „Abych byl upřímný, necítím vůbec žádný hněv.“ Dodal, že doufá, že až se vrahové dostanou do nebe, jeho syna najdou a omluví se mu. Tato neuvěřitelná schopnost milosrdenství byla pro novináře, kteří se pásli na detailech kanibalismu a řezničiny, naprosto nepochopitelná.

Příběh Adolfa Constanza zanechal v americkém i mexickém vědomí nesmazatelnou jizvu. Ukázal světu, čeho všeho jsou schopné moderní zločinecké organizace poháněny archaickým rituálním násilím a také rozdíl mezi lidskostí a barbarstvím, kdy na jedné straně stál Adolfo Constanzo – narcistický psychopat, který zneužil víru lidí k vytvoření vražedného kultu a na straně druhé stála rodina Marka Kilroye, která tváří v tvář nepředstavitelnému zlu dokázala najít sílu k odpuštění.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Adolfo_Constanzo

https://en.wikipedia.org/wiki/Murder_of_Mark_Kilroy

https://allthatsinteresting.com/adolfo-constanzo

https://www.texasmonthly.com/true-crime/the-work-of-the-devil/

https://www.serialkillercalendar.com/Sara%20Maria%20ALDRETE.php