Dobrovolník z Osvětimi č. 4859 - Příběh Witolda Pileckeho

Witold Pilecki (1901–1948) je právem považován za jednoho z největších polských hrdinů 2. světové války. Jeho příběh zní spíše jako neuvěřitelný filmový scénář než jako život jednoho obyčejného člověka, jehož čest, hrdost a odvaha bojovat proti zlu z něj navždy udělaly symbol morálních hodnot.

Narodil se 13. května 1901 v Olonci v Ruské říši, kam byla jeho rodina deportována po potlačení lednového povstání v roce 1864. V roce 1910 se i s rodinou přestěhoval do Vilniusu, kde už jako malý kluk vstoupil do tajného skautského spolku ZHP.

Během 1. světové války narukoval do polské armády a zúčastnil se bojů v polsko-sovětské válce (1919–1920). Po válce zůstal sloužit u armády v hodnosti důstojníka.

Když v září 1939 napadla Polsko německá armáda, Pilecki se se svou jednotkou zapojil do obrany země. Jejich odvaha byla mimořádná: zničili sedm německých tanků, sestřelili letoun a další dva zničili na zemi. Dne 17. září Sovětský svaz začal obsazovat východní Polsko v souladu s tajným německo-sovětským paktem Molotov–Ribbentrop. Pileckého divize, která se tak musela zapojit do těžkých bojů na obou frontách, byla nakonec 22. září rozpuštěna. Pilecki se společně se svým velitelem majorem Włodarkiewiczem vrátil do Varšavy, kde pak společně založili jednu z prvních odbojových skupin v Polsku – TAP (Tajna armia polska), která se později stala součástí Zemské armády (AK – Armia krajowa).

V roce 1940 se polský odboj snažil zjistit, co se děje v novém pracovním táboře u města Osvětim (Auschwitz). Zprávy, které se dostávaly ven, byly znepokojivé. Pilecki se proto rozhodl pro nemyslitelné: dobrovolně se nechat zatknout a do tábora se infiltrovat.

Ráno 19. září 1940 probíhala ve Varšavě další razie. Lidé stáli u zdí domů, dívali se do země a čekali. Vojáci vytahovali muže z bytů, natlačili je na korby aut a odváželi pryč. Většina tušila, že se možná nikdy nevrátí. Pilecki se do země nedíval. S falešnými doklady na jméno Tomasz Serafiński stál a čekal, až ho nacisté zatknou. Po dvou dnech výslechů a bití byl poté transportován do Osvětimi. Označen jako vězeň číslo 4859.

Od první chvíle sdílel osud ostatních: hlad, bití, ponižování a nelidskou práci. Přežil tyfus i zápal plic. Pokud by byl odhalen, čekala ho smrt. Přesto začal jednat. Navazoval kontakty s ostatními vězni, dělil se o jídlo, pomáhal při práci. Postupně vybudoval tajnou síť, tzv. Svaz vojenské organizace (Związek Organizacji Wojskowej -ZOW). Fungovala v malých skupinkách po pěti lidech, které si navzájem pomáhaly s příděly jídel, léků a podporou morálky vězňů, ale hlavně sbíraly důkazy: počty mrtvých, metody zabíjení, plynové komory, lékařské experimenty.

Vše poctivě zapisoval a zprávy pašoval ven přes uprchlíky nebo podplacené dozorce. Popisoval hladomor, popravy, příjezdy transportů Židů a jejich likvidaci v plynových komorách, krematoria. Když svět ještě pochyboval, on už věděl. Nebylo to kruté vězení, byla to továrna na smrt. Zprávy putovaly do Varšavy, pak do Londýna ke Spojencům. Byly prvním detailním svědectvím o průmyslové genocidě. Pilecki doufal v útok AK nebo spojenecký zásah – plány však byly shledány neproveditelnými.

Pilecki se proto rozhodl uprchnout z tábora a osobně přesvědčit velitele Zemské armády, že existuje možnost podniknout záchrannou operaci. Když byl v dubnu 1943 přidělen na noční směnu mimo tábor, přemohl společně s dvěma dalšími vězni strážce, přeřízl dráty a uprchl s dokumenty, které sebrali strážnému. Na útěku byl postřelen a pronásledován vojáky se psy, ale nakonec se mu podařilo dostat do bezpečí.

Po návratu do Varšavy sepsal podrobnou zprávu o fungování Osvětimi a předal ji Spojencům. Tato zpráva je dnes známá pod názvem Witoldův raport (Raport W). Západ tak byl nucen čelit nepředstavitelné realitě toho, co se odehrávalo v srdci Evropy. Jeho svědectví z první ruky bylo budíčkem pro svět. Navzdory jeho snahám však byla reakce Spojenců tragicky pomalá. Mnozí jeho zprávy zpochybňovali a zásah, který mohl genocidu zastavit, nepřišel včas. Britské úřady zamítly leteckou podporu pro operaci Zemské armády, která měla osvobodit vězně z tábora, a ta v reakci na to zhodnotila, že nedisponuje dostatečnou silou, aby tábor napadla sama. Ani sovětská Rudá armáda, která byla v roce 1944 v útočné vzdálenosti od tábora, neprojevila žádný zájem zúčastnit se společné akce. Masové vraždění v Osvětimi tak pokračovalo dál.

Během Varšavského povstání v srpnu 1944 se Pilecki ujal vedení obrany severní části centra města, kde spolu s ostatními statečně odolávali útokům německých jednotek, marně čekajíce na pomoc Rudé armády. Nakonec byl zajat a zbytek války strávil v německém táboře pro válečné zajatce.

Po osvobození tábora Američany v květnu 1945 se Witold Pilecki přesunul do Itálie, kde se znovu přidal k polským jednotkám. Po válce mohl zůstat na Západě, ale rozhodl se vrátit domů a v říjnu 1945 tak učinil. Jenže Polsko už v té době bylo pod kontrolou Sovětů. Místo klidu tak začala nová, tichá válka proti domácímu totalitnímu režimu. Pilecki zase začal dělat to, co uměl nejlépe: dívat se, poslouchat a zapisovat. Začal budovat zpravodajskou síť a sbírat informace o tom, co nová, Sověty dosazená moc dělá s lidmi, kteří bojovali za svobodné Polsko.

Začátkem roku 1946 přišel rozkaz z exilu: odpor nemá šanci, odbojáři a partyzáni se mají rozejít domů nebo odejít na Západ. Pilecki mohl odejít. Dokonce dostal varování, že jeho krytí bylo prozrazeno. Přesto zůstal. Věřil, že mlčet a utéct by byla zrada.

V roce 1947 začal systematicky shromažďovat důkazy o komunistických zločinech – o zatýkání, mučení, popravách i deportacích do gulagů. Než je však stačil předat dál, byl 8. května 1947 zatčen agenty Ministerstva veřejné bezpečnosti (obdoba československé StB).

Následovalo peklo. Před vlastním soudním procesem byl opakovaně brutálně mučen (trhání nehtů, lámání kostí, drcení varlat). Chtěli jména, sítě, spojky. Pilecki mlčel. Neřekl nic, co by ohrozilo druhé. V březnu 1948 proběhl vykonstruovaný proces. Obvinili ho ze špionáže, zrady i přípravy atentátů. Část obvinění odmítl, část přijal – věděl, že rozsudek je již dávno napsán. Dne 15. května byl odsouzen k smrti. O deset dní později, 25. května 1948, byl v Mokotovské věznici ve Varšavě popraven střelou do týla. Během posledního rozhovoru s manželkou Marií jí řekl: „Už nemohu žít. Vyřídili mě. Osvětim proti tomu byla hračka.“ Jeho poslední slova před popravou zněla: „Ať žije svobodné Polsko!“

Tělo bylo pohřbeno do neoznačeného hrobu a jeho jméno zmizelo z historie na dlouhé desítky let. Až teprve po pádu komunismu jeho příběh znovu ožil. V roce 1995 byl in memoriam vyznamenán řádem Polonia Restituta a v roce 2006 získal in memoriam nejvyšší polské vyznamenání – Řád bílé orlice. Na hřbitově Ostrowa Mazowiecka byl pak k uctění jeho památky vztyčen symbolický náhrobek.

Dnes je Witold Pilecki symbolem nezlomné odvahy. Jeho život dokazuje, že i v nejtemnějších časech lze zůstat věrným svým zásadám a čelit zlu s odvahou. Připomíná nám jednu prostou, ale nepopiratelnou pravdu: zlo přežívá nejen díky těm, kdo ho páchají, ale i díky těm, kdo zůstanou mlčet. Witold Pilecki mlčet odmítl – a proto se na něj nezapomíná.

Zdroje: