Muž bez nohou, olympijský hrdina i vrah. Jak Oscar Pistorius čtyřmi výstřely ztratil vše co měl

V noci na svatého Valentýna stačily čtyři výstřely skrze zavřené dveře koupelny, aby se jeden z nejoslnivějších vzestupů ve sportovní historii proměnil v ten nejpotupnější pád.

Oscar Pistorius přišel na svět 22. listopadu roku 1986 v Johannesburgu jako prostřední ze tří dětí jihoafrického páru. Už od narození však nesl těžký úděl. Lékaři u něj zjistili vzácnou vrozenou vadu, kvůli níž mu chyběly lýtkové kosti v obou nohách. Jeho dolní končetiny končily tam, kde se u většiny lidí nacházejí kotníky. Byly nevyvinuté, deformované a nefunkční. Verdikt doktorů byl nekompromisní a před rodiči tak stála těžká volba. Buď Oscar podstoupí sérii náročných operací s nejistým výsledkem, nebo mu amputují obě nohy pod koleny a chlapec se naučí žít s protézami. Rozhodli se pro druhou možnost. Oscarovi tehdy bylo pouhých jedenáct měsíců.

Půl roku po zákroku se malý Oscar naučil chodit s klasickými protézami. Rodiče odmítli ze syna dělat nemocné dítě vyžadující zvláštní péči a vychovávali ho v přesvědčení, že handicap není výmluva. „U nás v rodině chybějící nohy nebyly o nic větším důvodem k vynechání tréninku než u jiného bolení břicha“, řekl jednou Pistorius v rozhovoru. Hrál ragby, vodní pólo, tenis a kriket. Na hřišti nosil protézy tak samozřejmě, jako ostatní děti tenisky.

Zlom přišel v roce 2003, kdy si během ragbyového zápasu poranil koleno. Fyzioterapeut mu tehdy doporučil, ať se zkusí zaměřit na atletiku. Tak začala kariéra, která změnila dějiny sportu. Ještě téhož roku si Pistorius pořídil první karbonové protézy tvarované do obráceného písmena J. Tyto čepele, takzvané „blades“, vyrobené z vrstev uhlíkových vláken, byly pružné, lehké a neuvěřitelně funkční. Přezdívku „Blade Runner“ mu poté vytvořili novináři, když hledali výraz pro to, co viděli, tedy muže bez nohou, který běhá rychleji než většina těch, kteří je mají.

V roce 2004, pouhý rok po zahájení atletické kariéry, vyhrál na paralympiádě v Athénách zlatou medaili na 200 metrů a bronz na stovce. V Pekingu roku 2008 si pak odvezl rovnou tři zlaté. Ale Pistoriusovi paralympijské triumfy nestačily. Chtěl závodit s lidmi bez handicapu na olympijských hrách. Netoužil po tom se ukazovat jako kuriozita, chtěl prostě jen stát na startovní čáře se zdravými běžci jako jejich rovnocenný soupeř.

Mezinárodní atletická federace (IAAF) to odmítla s tím, že karbonové protézy poskytují Pistoriusovi neférovou výhodu, protože s jejich pomocí prý spotřebovává méně energie než atleti s biologickými lýtky. Pistorius podal odvolání k Mezinárodní sportovní arbitráži v Lausanne a vyhrál. V roce 2012 nastoupil na olympijských hrách v Londýně na trati 400 metrů, kde se probojoval až do semifinále. Svět ho miloval. Byl názorným příkladem toho, co lze dokázat, pokud odmítneme přijmout omezení, která nám nadělí osud. Následovaly reklamy, charitativní akce, obálky časopisů, talk show u Oprah Winfrey i konference TED. Státníci a celebrity se s ním fotili, citovali jeho výroky a doma v Jihoafrické republice byl doslova národním hrdinou.

A pak potkal Reevu…

Reeva Steenkamp se narodila v Kapském Městě, o tři roky dříve než muž, jenž zpečetil její osud. Dětství prožila v Port Elizabeth po boku rodičů Barryho a June a dvou starších sourozenců. Její rodina nepatřila mezi nejbohatší, ale nabízela zázemí, jehož hodnotu docení jen ten, kdo v něm vyrůstal - domov prostoupený láskou ke zvířatům, čerstvým vzduchem a přiměřeným důrazem na vzdělání.

Reeva byla výrazná mladá žena. Ne povrchní krásou, která se vytrácí při prvním vážnějším rozhovoru, ale tím zvláštním typem energie, jenž dokáže zaplnit místnost, aniž by musela být za každou cenu vidět. Ve čtyřiadvaceti letech úspěšně absolvovala práva na Univerzitě Nelsona Mandely se třinácti vyznamenáními. Za celé ty roky přitom nevynechala ani jediný den přednášek.

Po studiu pracovala jako koncipientka v advokátní kanceláři a zároveň se věnovala modelingu, který ji přivedl do Johannesburgu, kde se brzy stala pevnou součástí jihoafrické VIP scény. Fotila pro titulní strany módních časopisů, stala se historicky první tváří značky Avon v Jihoafrické republice a účinkovala v reklamách pro známé značky jako Toyota či Clover Industries. Čtenáři magazínu FHM ji v roce 2011 zařadili na 40. místo v žebříčku nejpůvabnějších žen světa.

Svět modelingu však Reeva nikdy nevnímala jako svůj cíl. Byla to pro ni práce, která sice platila účty, ale nijak zvlášť ji nenaplňovala. Její skutečné sny ležely jinde. Chtěla složit advokátní zkoušky a vybudovat útočiště pro oběti domácího násilí. V roce 2012 spojila své jméno s kampaní Spirit Day zaměřenou proti šikaně. V lednu roku 2013 s ní hluboce otřásla zpráva o znásilnění a vraždě teprve sedmnáctileté Anene Booysen. Když tehdy rozrušená zavolala matce, řekla jí: „Maminko, musím s tím něco udělat.“ Na jedné ze středních škol v Johannesburgu proto začala plánovat přednášku o toxických vztazích pro dospívající dívky. Konat se měla 14. února roku 2013. Bohužel už k ní nikdy nedošlo.

Koncem října roku 2012 se cesty Reevy Steenkamp a Oscara Pistoria zkřížily na automobilové show, kde je seznámil společný přítel. Pistorius byl oslnivý společník s magnetickým charismatem, nepřehlédnutelnou energií a světovým věhlasem. Reeva sice byla na pozornost slavných mužů zvyklá (před Pistoriem krátce randila s ragbyovým reprezentantem Françoisem Hougardem), ale atlet bez nohou, který posouval hranice fyzických možností, představoval úplně jiný svět. Spojil je krátký, sotva tříměsíční vztah, prožitý s intenzitou, která obvykle věští buď osudovou lásku, nebo toxickou nestabilitu. V soudní síni se později ukázalo, že v jejich případě nejspíš platilo obojí.

Oscar Pistorius totiž představoval hluboce rozporuplnou postavu. Nablýskaný mediální obraz hrdiny v sobě skrýval temný stín formovaný životem v zemi s vysokou kriminalitou a domovem, kde jeho matka Sheila běžně spávala s pistolí pod polštářem. Neustálý strach z přepadení patřil ke každodennímu životu na jihoafrických předměstích, plných vysokých plotů, alarmů a bezpečnostních závor. Pistorius legálně vlastnil několik zbraní a netajil se pocitem, že bez nohou je snadným terčem. Jakmile odložil protézy a ocitl se odkázaný na pohyb na pahýlech, byl fyzicky limitovaný a zranitelný.

V jejich vztahu se objevovaly signály, které, viděno dnešní optikou, nešlo ignorovat. Textové zprávy, které mu Reeva posílala přibližně tři týdny před tragédií, hovořily jasně: „Někdy se tě bojím a také toho, jak na mě vždycky vybouchneš.“ Jiná zpráva zněla: „Dělám vše, abys byl šťastný, a ty děláš akorát vše, abys dával průchod svým náladám.“

Přátelé Reevy potvrdili, že Pistorius byl impulsivní, výbušný, s neustálou potřebou kontroly. Pod nablýskanou maskou sportovního hrdiny se skrývala vznětlivá a agresivní povaha, o níž svědčila řada incidentů už před osudnou nocí. Atlet měl vážné problémy se zvládáním hněvu, které často vedly k výhrůžkám násilím. Mezi nejznámější případy patřilo jeho zatčení v roce 2009 po fyzickém napadení ženy na večírku v jeho domě nebo incident, kdy vyhrožoval zlomením nohou muži, kterého podezíral z poměru se svou tehdejší přítelkyní. Pistoriův život tak doprovázela nejen paranoidní posedlost zbraněmi a vlastní bezpečností, ale také výbušné chování, které opakovaně vyžadovalo zásah policie.

Noc z 13. na 14. února 2013

V předvečer svatého Valentýna roku 2013 se za zdmi luxusního domu v Pretorii schylovalo k tragédii. Oscar a Reeva trávili večer v jeho sídle v uzavřeném komplexu Silver Woods Country Estate. Byl to moderní, prostorný dům s bazénem, obehnaný zdí, poskytující iluzi absolutního bezpečí. Podle soudních spisů Pistorius popsal začátek noci takto:

„Během časných ranních hodin 14. února jsem se probudil, šel na balkon, abych přinesl ventilátor, a zavřel posuvné dveře, žaluzie a závěsy,“ uvedl atlet. Pistorius, pohybující se pouze po svých pahýlech, otevřel balkonové dveře a přinesl ventilátor, když vtom uslyšel zvuky z koupelny.

„Slyšel jsem hluk v koupelně a uvědomil si, že tam někdo je. Věřil jsem, že se někdo vloupal do mého domu. Byl jsem však příliš vyděšený, než abych rozsvítil světlo. Zpod postele jsem popadl svou pistoli. Na cestě do koupelny jsem křičel něco v tom smyslu, aby vypadl z mého domu, a aby Reeva zavolala policii. V ložnici byla černočerná tma a myslel jsem si, že Reeva je v posteli. Pak jsem si uvědomil, že vetřelec je na toaletě, protože dveře tam byly zavřené a v koupelně jsem nikoho neviděl. Slyšel jsem odtamtud pohyb. Toaleta je uvnitř koupelny a má samostatné dveře. Přestože jsem neměl nasazené protézy a cítil se extrémně zranitelný, věděl jsem, že musím Reevu i sebe chránit. Věřil jsem, že až vetřelec vyjde z toalety, budeme ve vážném nebezpečí. Vystřelil jsem čtyři rány na dveře toalety a křičel na Reevu, aby zavolala policii. Neodpovídala a já se pohyboval pozpátku ven z koupelny, přičemž jsem nespouštěl oči z vchodu do koupelny. V ložnici byla tma a já se stále příliš bál rozsvítit světlo. Když jsem došel k posteli, uvědomil jsem si, že Reeva v posteli není. V tu chvíli mi svitlo, že to mohla být ona, kdo byl na toaletě. Vrátil si jsem do koupelny a volal její jméno. Pokusil jsem se otevřít dveře na toaletu, ale byly zamčené. Spěchal jsem zpět do ložnice, otevřel posuvné dveře vedoucí na balkon a křičel o pomoc.“

Následně se Pistorius vrátil zpět, nasadil si protézy a pokusil se dveře toalety vykopnout. Když to nefungovalo, popadl kriketovou pálku, kterou panely dveří rozbil. Otvorem prostrčil ruku, otočil klíčem a uvnitř našel Reevu zborcenou nad toaletní mísou. Tři rány zasáhly Reevu do boku, paže a hlavy. Snesl ji po schodech dolů a volal záchranku. Prvním, kdo dorazil, byl soused, radiolog Johan Stipp, kterého probudily výstřely a ženský křik. Stipp u soudu dosvědčil, že našel Pistoriuse, jak se nad tělem Reevy zoufale modlí, a první věc, kterou atlet řekl, byla: „Já ji zastřelil. Myslel jsem, že je to zloděj. Já ji zastřelil.“ Stipp se ještě pokusil o resuscitaci, ale již bylo pozdě. Reeva Steenkamp zemřela na místě v Pistoriusově náručí. Bylo jí 29 let.

Při pitvě bylo v jejím žaludku nalezeno nestrávené jídlo, což se stalo jedním z nejdůležitějších sporných bodů celého procesu, během něhož byl Pistorius podroben ostrému pětidennímu křížovému výslechu. Nestrávené jídlo naznačovalo, že zemřela krátce poté, co naposledy jedla, tedy pravděpodobně pozdě v noci, možná po hádce, o níž Pistorius odmítal přiznat, že k ní došlo. Sousedé navíc vypověděli, že slyšeli ženský křik následovaný výstřely. Obhajoba zpochybňovala, zda šlo o křik oběti, nebo o mužské výkřiky hrůzy v afektu, které mohly znít jako ženský hlas.

Proces s Oscarem Pistoriem, který odstartoval 3. března roku 2014 se stal globální televizní senzací srovnávanou s kauzou O. J. Simpsona. V Jihoafrické republice navíc zasáhl mimořádně citlivé téma endemického násilí na ženách. Zatímco neúprosný státní žalobce Gerrie Nel doháněl atleta na svědecké lavici k hysterickému pláči, obhájce Barry Roux trpělivě rozebíral detaily. Pistoriusovo hroucení se při čtení pitevních zpráv rozdělovalo veřejnost na ty, kteří viděli ryzí žal, a na ty, pro něž to bylo jen dobře zahraný herecký výkon či rovnou urážlivé divadlo. Rodina Reevy seděla v síni tiše a sledovala muže, jehož emoce jim připadaly jako urážka památky jejich dcery.

Soudní bitva se táhla několik let a byla plná zvratů. V září roku 2014 soudkyně Thokozile Masipa nejprve vynesla trest v délce pěti let za zabití z nedbalosti, což vyvolalo vlnu odporu. Žaloba se okamžitě odvolala a v prosinci roku 2015 Nejvyšší odvolací soud změnil kvalifikaci na vraždu. Právním klíčem byla doktrína nepřímého úmyslu, podle níž Pistorius střílel s vědomím, že za dveřmi je živý člověk, přičemž nezáleželo na tom, zda šlo o zloděje, nebo o jeho vlastní přítelkyni. Střílel na člověka, a to je vražda. V červenci roku 2016 mu Masipa vynesla nový trest šesti let, ale žaloba se odvolala znovu. V listopadu roku 2017 byl výsledný trest odvolacím soudem definitivně zvýšen na 13 let a pět měsíců.

Klíčovou roli v procesu hrály forenzní důkazy a svědectví. Analýza ukázala, že Pistorius střílel bez protéz z nízké pozice svých pahýlů, zatímco Reeva Steenkamp se krčila v rohu toalety, kam směřovaly výstřely. Sousedka Michelle Burgerová a její manžel vypověděli, že slyšeli zoufalý ženský křik přerušený výstřely. Soudkyně Masipa vzala výpovědi v úvahu, ale nedospěla k přesvědčení, že šlo o předem promyšlenou vraždu.

Reevyina matka June tiše protrpěla každé soudní slyšení. Mlčela, neusmívala se, jen seděla a sledovala. Po vynesení prvního rozsudku řekla, že ji verdikt zklamal a že Pistorius nikdy neprojevil skutečnou lítost. Reeva podle ní měla v tu chvíli budovat kariéru nebo rodinu, místo toho byla jen popelem v urně. Otec Barry utrpěl ze žalu několik mozkových příhod, a přestože v roce 2022 navštívil Pistoriuse ve vězení v rámci programu dialogu mezi obětí a pachatelem, atlet se k vědomé vraždě nikdy nepřiznal. Barry Steenkamp nakonec zemřel v roce 2023, pouhé čtyři měsíce před Pistoriusovým propuštěním.

June Steenkamp v odkazu své dcery pokračuje dodnes. V roce 2015 založila Nadaci Reevy Rebeccy Steenkamp, která pomáhá obětem domácího násilí. June symbolicky dokončila přednášku, kterou měla Reeva v den své smrti přednést, a od té doby ji opakuje po celém světě, přičemž prohlašuje: „Dokud budu žít, bude můj život o tom, pokusit se zachránit jiné ženy před tím, čím prošla Reeva.“

Po odpykání devíti let opustil sedmatřicetiletý Pistorius v lednu roku 2024 brány věznice Atteridgeville. Až do roku 2029 pro něj platí přísné podmínky zahrnující zákaz alkoholu, zbraní, opuštění Pretorie a jakéhokoli kontaktu s rodinou Steenkampových. V současnosti žije v uzavřeném bytovém komplexu u svého zámožného strýce Arnolda, dobrovolně uklízí v kostele, ale práci kvůli toxickému jménu shání jen stěží. Přesto média na konci roku 2024 šokovala zprávou, že si našel novou přítelkyni, konzultantku Ritu Greylingovou, která je zavražděné Reevě fyzicky nápadně podobná. June Steenkampová k tomu poznamenala, že ji vztah netrápí kvůli sobě, ale má strach o tu ženu, a dodala: „Vím, jaký je, když se rozzlobí.“

Případ Pistorius nakonec strhl masku nedotknutelnosti z globální sportovní celebrity. Pistorius roky budoval obraz vlastní zranitelnosti a bezmoci, který u soudu zpočátku fungoval, až odvolací soud připomněl, že fyzický handicap nevylučuje vražedný úmysl. Reeva Steenkamp chtěla být hlasem pro ty, které nikdo neslyší. Ve své smrti se stala názornou ukázkou toho, že největší nebezpečí často nečíhá v temných uličkách od cizích lidí, ale za zavřenými dveřmi domovů od mužů, které milují a se kterými na veřejnosti vytvářejí dojem spokojené dvojice. Přednáška o rozpoznání toxických vztahů, kterou Reeva připravovala celé týdny, nakonec zazněla sice pozdě a z úst její matky, ale s ozvěnou, kterou dodnes rezonuje celou společností.