„Já tady s těma gumovejma ksichtama nebudu!“ Kdo byla Marika Fárová z  filmu Requiem pro panenku?

Příběh Evy Kováčové, jenž se stal předlohou slavného filmu režiséra Filipa Renče z roku 1991, Requiem pro panenku, (ve kterém její postavu Mariky Fárové ztvárnila tehdy patnáctiletá herečka Aňa Geislerová ) je názornou ukázkou systémového selhání, které v sobě soustředilo tolik vrstev křivdy najednou, že se tragédie zdála být téměř nevyhnutelná.

Eva Kováčová se narodila 21. března 1968 jako druhá nejstarší, do prostředí, které k řádnému životu nenabídlo ani základ. Její rodiče, Pavel a Margita Kováčovi, se přistěhovali ze Slovenska do obce Okounov na Chomutovsku. Od tehdejšího MNV získali čtyři zchátralé místnosti u perštejnského nádraží, avšak o další údržbu domova či budoucnost svých potomků se příliš nestarali. Sociální pracovnice během kontrol opakovaně zaznamenávaly kupy neumytého nádobí, rozházené postele a byt nacházející se v trvalém nepořádku, zimě a špíně.

Otec zpočátku pracoval jako pomocný dělník na dráze a matka Margita, pokud zrovna nebyla na mateřské dovolené nebo nerodila, předstírala práci v papírnách. Většina z jejich sedmi dětí byla navíc mentálně či zdravotně postižená. Přestože byla finanční situace rodiny kritická, negramotným Kováčovým to bylo vcelku lhostejné. Otec si dokonce nechal napsat dopis přímo do kanceláře prezidenta Gustáva Husáka, kde si stěžoval na nedostatek financí pro obživu rodiny.

Na základě otcova dopisu byla z Prahy do Chomutova vyslána kontrola, která měla prověřit neutěšené poměry v rodině. Výsledky šetření však odhalily, že za nedostatkem financí nestojí nedostatek příležitostí, ale pouhá neochota Kováčových pracovat. I přes tato zjištění jim sociálka nakonec vyplatila příspěvek tisíc korun, (zřejmě aby měla klid od nadřízených) a dospělým přikázala začít pracovat. To se však zcela minulo účinkem. Úřady tak posléze nad snahou o nápravu nefunkční rodiny definitivně zlomily hůl s konstatováním, že jde o rodinu primitivní, na kterou žádné výchovné metody nepůsobí.

Evin vstup do světa byl poznamenán doslova od prvních hodin. Matka ji po narození odložila do sklepa, kde ji posléze našla sousedka. Úřady rodině malou Evu odebraly a poslaly do kojeneckého ústavu, odkud pak putovala rovnou do dětského domova, kde ji „tety“ vypiplaly a v šesti letech pak vrátily zpátky do „rodiny“, která ji původně odmítla. Už tady se zřejmě všechno nevratně pokazilo.

Eva byla již od útlého věku hašteřivá a vznětlivá dívka, která se často po večerech toulala a z nehostinného domova opakovaně utíkala. K tomu ji vedly i neutěšené domácí poměry, neboť Kováč byl alkoholik a tyran, který nešel pro ránu daleko. Její útěky proto velmi často končily v diagnostických ústavech. Odtud ji úřady zpravidla vracely zpět k rodině, přestože otec o ni nejevil zájem a se sociálkou opakovaně řešil, že dívku doma nechce a nezvládá ji. Sama Eva v pozdějších výpovědích uváděla: „Máma s tátou mě hodně kopali do hlavy, žhavou kukuřici mi dávali do podpaží. Když přijela návštěva, tak mi zavázali oči, já musela každému políbit zadek a poznat, jak se kdo jmenuje. Všichni se smáli.“  

Bylo jí dvanáct, když se jí otec pokusil znásilnit. Dívce se naštěstí podařilo vytrhnout a utéct. Proti otci bylo nakonec zahájeno trestní stíhání za pohlavní zneužívání jiné z jeho dcer, za které si nakonec odseděl pouhé tři měsíce i s vazbou. Poté se vrátil domů, kde dál páchal zlo všude kolem, hlavně však na své rodině.

Na vlastní žádost byla Eva nakonec rodině odebrána. Po složitém byrokratickém kolečku pak v roce 1981 skončila v Ústavu sociální péče v Měděnci v Krušných horách, kde se začala psát tragédie, na jejímž konci vyhaslo 26 nevinných životů .

Ústav v Měděnci sloužil mentálně postiženým dívkám a ženám, které nezvládaly základní každodenní úkony a mnohé z nich nebyly schopné komunikace ani pohybu. Eva Kováčová však mentálním postižením netrpěla. Bohužel ale nebyla ani bezproblémová a protože jako dítě byla zbavena povinné školní docházky neměla nárok na umístění v běžném dětském domově. Odborníci ji vyšetřili a výsledek shrnuli stručně:„Výchovně těžce zanedbaná a rozumově podprůměrná.“ Označili ji jako velmi agresivní a nezvladatelnou dívku s prudkými reakcemi a sklony k záchvatům vzteku. Ve skutečnosti však v ústavu skončila jen proto, že pro ni v tehdejším sociálním systému jednoduše neexistovala správná kolonka.

řekla při nástupu vychovatelce Marii Plevkové. Z ústavu opakovaně utíkala, paradoxně většinou domů, do prostředí, které bylo ještě horší.

„Podrážela nohy děvčatům po mozkové obrně, ničila jim oblíbené panenky… Narušovala jejich psychiku a vlastně celý chod ústavu.“ Personál ji za to trestal způsoby, které jsou ze zpětného pohledu jen stěží obhajitelné. Připoutávali ji k topení, zavírali ji do márnice, nebo na ni stříkali střídavě studenou a horkou vodu. Dostávala silné dávky sedativ. „Padala jsem na hubu a těžko se zvedala, slintala jsem a brečela,“ popisovala v jednom rozhovoru.

Vychovatelka Plevková to vysvětlovala jako zoufalou reakci na vzniklé situace, ne jako sadismus. Tresty prý nařizoval vedoucí. Jiná vychovatelka zase popisovala, jak Eva surově strčila do ochrnuté spolubydlící na vozíku tak, že spadla na zem, nebo že po ošetřovatelích házela kovové židle. Ústavní lékař, psychiatr Josef Jonáš, tlumil záchvaty agrese léky a injekcemi. „Buď zničí ona nás, nebo my ji,“ nechal se prý slyšet při neformálních rozhovorech s personálem. Kováčovou pak popsal jako „velmi prolhanou a rafinovanou osobu, které to však (vzhledem ke své nevzdělanosti) překvapivě logicky myslelo.“

Během pobytu v Měděnci se Eva Kováčová upnula k ošetřovatelce Boženě Vašutové, jelikož zjistila, že tato zdravotnice si již dříve osvojila jednu z chovanek a doufala, že by se do její rodiny mohla dostat také. Její naděje se však ukázaly jako liché. I když si některé kolegyně šuškaly o jejich možná až příliš blízkém vztahu, Vašutová toto tvrzení výrazně popřela: „Eva byla náladová a trpěla záchvaty vzteku. Opakovala jsem jí, že osvojení není možné a že ať je trpělivá, spousta věcí se vyřeší v den jejích osmnáctin, kdy nabude zletilosti,“ řekla do policejních protokolů. Těsně před osudnou nocí jí sdělila, že si ji domů nevezme ani na Vánoce. Manžel to prý zakázal.

Podle dalších svědectví Kováčová ošetřovatelce často nadávala a vyhrožovala, že vše rozmlátí nebo vyskočí z okna. Spekulace o údajném intimním vztahu odmítli vyšetřovatelé i psychiatři, přičemž lékaři ve zprávě uvedli, že Eva projevovala zájem výhradně o opačné pohlaví. Samotná Kováčová však tvrdila, že spolu lesbický poměr měly: „Začalo to, když bylo jí šestatřicet a mně třináct let, byl to hodně sexuální vztah. Spala s dítětem, byla trošku úchylná. Nemilovala jsem ji. Spíš jsem jakoby utíkala k matce.“

Eva Kováčová popisovala ráno toho dne jako vnitřně rozhoupaný čas. Byla velmi nervózní a nakonec se jedné z chovanek svěřila se svým nutkáním „něco udělat.“ Ta ji neprodleně nahlásila ošetřovatelkám. Dívka však od nich dostala pouze silnější injekci na uklidnění a byla poslána spát.

To, co se dělo poté, bylo sérií neštěstí bez jediného záchranného bodu. Z výpovědi Evy Kováčové vyplynulo, že než tlumící injekce začala naplno působit, odešla do prvního patra, kde zapálila sirkami skříně plné starých novin. Dřevěná budova, která byla původně postavena jako továrna na výrobu nití, chytila velmi rychle. Samotnou ji překvapila rychlost a intenzita, s jakou se požár začal šířit:

“ Skříně začaly rychle hořet, říkám si, kruci, tady blízko leží postižení, to smrdí průserem, takže jsem se na všechno vykašlala a běžela dolů k personálu. Volala jsem o pomoc, že hoří, ale ony mi nechtěly věřit, říkaly, ať jdu do postele, že mi píchnou druhou. Prosila jsem, ať se jde aspoň někdo podívat, jedna mě poslechla, a prej, cože?! Řekla jsem, že jsem to udělala já, že chci, aby se o nás vědělo… “

Jako zásadní chyba se ukázal fakt, že telefony v ústavu měly zamčené číselníky, a to zejména proto, aby je ošetřovatelky nepoužívaly k soukromým hovorům. Přivolat pomoc bylo nutné až z hospody na vzdálenějším místě. Telefonát navíc nesměřoval na okresní ohlašovnu požáru, ale na jednu z okolních dobrovolných jednotek, což způsobilo další časovou prodlevu v době, kdy se již požár rozšířil a kdy záleželo doslova na každé vteřině. Situaci na místě komplikovala i nefunkční technika. Hasicí přístroje nefungovaly, respektive ošetřovatelky s nimi vůbec neuměly zacházet.Na oknech visely mříže a některé chovanky byly uzamčené ve svých klecových lůžkách. Většina ostatních pacientek, které nebyly schopné samostatného pohybu ani úsudku, vůbec nerozuměla tomu, co se děje, a ze strachu odmítala ložnice opustit.

Eva se ještě pokusila pomáhat: “Pomalu začala působit injekce, ale chytla jsem ještě Johanku, to byl úplnej ležák, jenže jsem na schodech zakopla, spadla jsem na ni a ona zůstala mrtvá, asi si zlomila vaz. Odtáhli mě ven a položili na deku, protože jsem už spala. Dlouho mě pak ani nemohli vyslýchat, až třetí den jsem se vzpamatovala, teprve potom na mě uvalili vazbu. Nevěděla jsem, že to zajde takhle daleko. “

V plamenech nakonec zahynulo 26 chovanek. Přežilo jich čtyřicet devět.

Tehdejší tisk o neštěstí napsal dvanáct řádků v Rudém právu: stručnou noticku v rubrice Z černé kroniky ze 7. listopadu 1984. Příčiny požáru se prý dále vyšetřují. Tak se v normalizačním Československu mlčelo o věcech, které by zpochybnily stát.

Soud Evě Kováčové vyměřil pět let. Spolu s ní dostaly tresty tři vychovatelky: dvě z nich jeden rok nepodmíněně, ta zbývající pak devítiměsíční podmínku. Největší odpovědnost, která ležela na státu, jenž dívku nesprávně umístil a ústav nikterak nezabezpečil proti požáru, zůstala nepojmenovaná. Bylo to z povahy tehdejšího režimu logické, neboť přiznat pochybení systému nebylo možné.

Z vězení Eva nakonec vyšla až po devíti letech. V litoměřické věznici totiž vyprovokovávala rvačky a jednou v cele znovu založila požár, když zapálila ústavní oblečení a molitan. Dvakrát se pokusila přizabít dozorce. Na svobodu ji dostala až prezidentská amnestie Václava Havla v roce 1993. Nový život nenabízel moc možností. Málokdo byl ochotný pomoci divoké Romce s problematickou minulostí. Jeden člověk se ale nakonec našel.

Jezuitský páter František Lízna byl kněz vyděděných, jak mu říkali. Eva byla dle páterových slov velmi problematická osobnost, nervózní a psychopatická. Vděk a pokoru necítila. Časem se začala chovat velmi majetnicky, dožadovala se páterovy pozornosti a žárlila na něj. Pokud se cítila ukřivděná, postihl ji záchvat hysterie. O měděnecké tragédii spolu příliš nemluvili. „Mívala záchvaty těžké agrese, hlavně vůči sobě. Takový člověk se na vás přisaje a vy nemáte chvilinku času, pořád musíte řešit jeho problémy,“ vzpomínal páter v jednom rozhovoru.

 Eva u pátera Lízny přebývala necelé dva roky. Její azyl přerušil příjezd Františkova bratra a jeho ženy z Kanady. Páterova švagrová Alena mu tenkrát od břemene jménem Eva Kováčová pomohla a nakonec s Evou navázala milostný vztah. 

V průběhu tohoto vztahu se Eva rozhodla pro změnu pohlaví. Své ženské tělo nenáviděla už odmala. Ve druhé polovině 90. let pak podstoupila operativní změnu pohlaví, kterou provedla sexuoložka Hana Fifková. Z Evy se tak stal René. Příjmení Lízna si zvolil zřejmě z vděčnosti k páterovi, pravděpodobně jedinému dobrému člověku, kterého v životě potkal.

Alena a René spolu prožili přes deset let. Vztah to byl těžký a složitý. René se nevzdal ani impulzivity, ani záchvatů vzteku, ani temných myšlenek. Alena čím dál víc problematický život s ním dále neunesla. Vztah ukončila, odletěla do Kanady a přerušila s ním veškeré kontakty. Zhrzený René vzápětí udělal totéž, co v roce 1984 a zapálil jejich společný byt. Chtěl se prý udusit v kouři. Tentokrát psychiatři rozhodli, že jako vážně duševně nemocný nenese za svůj čin plnou zodpovědnost. Místo vězení nastoupil na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny v Brně, kde strávil devět let.

Film Requiem pro panenku, který Filip Renč natočil na motivy příběhu měděnecké tragédie, René viděl několikrát. „Byl jsem překvapený, že mě hrála Geislerová. Kdyby tam dali nějakou cikánku, dobře. Ale tohle mi připadá jako diskriminace,“ komentoval obsazení. O tom, co jako Eva Kováčová způsobil, mluvil střízlivě: „Nemůžu se nikomu podívat pořádně do očí, mám na svědomí hodně lidí.“

Na jaře roku 2014, třicet let po požáru, René navštívil Měděnec. Vzal ho tam publicista Petr Podroužek, který ho čas od času v léčebně navštěvoval. „Návštěvu prožíval emotivně. Věděl, co způsobil. Kladl si to za vinu, pamatoval si hodně podrobností. Myslím, že mi nelhal. Líčil události skoro tak do detailů, jak stálo v policejních protokolech,“ řekl Podroužek.

Na začátku června soud zvažoval, že Reného propustí na ambulantní léčení. René u soudu řekl otevřeně: „Nejsem připravený žít mimo ústav. Necítím se na to, abych byl propuštěný, protože nevím, kdy ukončím svůj život. Nedokážu říct, zda spáchám sebevraždu za týden, nebo za měsíc. Už jsem přemýšlel dříve, že bych skočil pod vlak.“

Bylo to přiznání, ne výhrůžka. Soud byl nakonec odročen na srpen. Toho už se však René nedožil.

V pátek 25. července 2014 odešel z brněnské léčebny po obědě na vycházku, ze které se už nevrátil. Pravděpodobně ještě téhož dne, jen tři kilometry od psychiatrické léčebny, spáchal sebevraždu skokem pod vlak. Jeho tělo se našlo až 1. listopadu 2014. Na den přesně třicet let poté, kdy po jeho škrtnutí sirkou v Měděnci zahynulo šestadvacet chovanek ústavu.

Případ Evy Kováčové alias Reného Lízny je souhrnem selháních, která na sebe navazují jako články řetězu. Začíná to rodinou, která dítě odvrhla, a pokračuje státem, který dívku umístil na nevhodné místo, ačkoliv o tom věděl. Důležitou roli sehrál také ústav, který ji trestal způsoby, jež by v dnešní době vedly k trestnímu stíhání, a soud, který potrestal pouze jednotlivce a přitom zcela přehlédl selhání celého systému. V neposlední řadě selhala i psychiatrická péče, která nedokázala včas rozpoznat volání o pomoc člověka, jenž otevřeně říkal, že hodlá zemřít.

Zdroje:

Deník.cz / Příběhy zla Jiřího Nováčka: Žhářce Evě Kováčové rozdal osud nejhorší možné karty (Jiří Nováček, 2025)

Týden.cz / Instinkt: Requiem pro rebelku. Skutečný příběh slavné žhářky (Honza Dědek, 2014)

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/100938/120311172.pdf?sequence=1&isAllowed=y