Etiketa bez hranic: Průvodce kulturními zvyklostmi aneb Jak se ve světě neztrapnit

Společenská etiketa je prostě věda. Každá kultura si ji upekla po svém, a co je doma běžná věc, může být v zahraničí trapas, urážka nebo rovnou přestupek. Pohodlně se usaďte, pěkně nožku přes nožku a společně se vydejme na malou cestu kolem světa, samozřejmě v rukavičkách.

Začněme tím nejzákladnějším: jak správně pozdravit.

V Česku jsme zvyklí na podání ruky, případně na polibek na tvář, pokud se dobře známe. Ve světě je ale způsob pozdravu mnohem pestřejší — a často také plný kulturních významů.

Například v Japonsku je sice stisk ruky známý, zejména při obchodních schůzkách se zahraničními partnery, tradičním pozdravem je však úklon. Platí přitom jednoduché pravidlo: čím hlubší úklon, tím větší respekt vyjadřujete. Pokud se s někým setkáte poprvé, je slušné úklon opětovat — i kdybyste to dělali trochu neohrabaně.

V Thajsku nebo Kambodži se zdraví gestem zvaným wai. Sepnete ruce před hrudníkem, podobně jako při modlitbě, a lehce skloníte hlavu. Jde o gesto zdvořilosti i pokory zároveň. Jako cizinec byste však neměli wai iniciovat jako první vůči obsluze (například číšníkům či recepčním) nebo mladším lidem; těm stačí odpovědět opětovným wai nebo úsměvem. Toto gesto je vhodné spíše vůči starším nebo společensky výše postaveným osobám.

Naopak fyzický kontakt s cizím člověkem, zejména v oblasti hlavy, je v těchto kulturách považován za vážnou nezdvořilost. V buddhistickém prostředí je hlava chápána jako posvátná část těla a dotýkat se jí bez dovolení by bylo skutečné faux pas. A pozor! Toto pravidlo se vztahuje i na děti. Pokud byste měli chuť pohladit nějakého rošťáka po hlavě, nemusí se to setkat s pochopením.

V arabských zemích je naopak fyzický kontakt mezi přáteli stejného pohlaví zcela běžný. Muži se mohou při chůzi držet za ruce, sedět těsně vedle sebe a při pozdravu si někdy dokonce přiložit nos k nosu. Pro Středoevropana to může působit překvapivě, ve skutečnosti jde však o přirozený projev důvěry a přátelství.

Jiná situace nastává při kontaktu mezi muži a ženami. V konzervativnějších prostředích se očekává, že muž počká, zda žena sama nabídne ruku k pozdravu, nikoli naopak.

Etiketa stolování je často jedno velké minové pole. A přitom si to většina cestovatelů ani neuvědomuje. Vezměme si například příbory. V Japonsku a ve velké části Asie se jí hůlkami, to samozřejmě všichni víme. Méně známé už je, že v Japonsku existují pravidla, která by se s nimi porušovat neměla. Jedním z největších prohřešků je zapíchnout hůlky svisle do misky rýže. Takové gesto se používá výhradně při pohřebních obřadech, kde připomíná kadidlové tyčinky zapíchnuté do popela. Pokud to uděláte u jídelního stolu, může kolem vás zavládnout velmi nepříjemné ticho.

V Číně je známo, že hlasité mlaskání nebo srkání polévky bývá vnímáno jako kompliment kuchaři. Dáváte tím najevo, že vám jídlo opravdu chutná. Zatímco v Česku by na vás za takové chování u nedělního oběda zamračeně pohlížela celá rodina, tam je to bráno jako zdvořilá povinnost. Podobně slušné je tam nechat na talíři malé množství jídla. Je to signál, že hostitel byl štědrý a že vás dokázal nasytit. Dokonale prázdný talíř by mohl naznačovat pravý opak a to, že porce byla příliš malá.

Indie přidává další vrstvu pravidel. V mnoha částech země se jí pouze rukama, konkrétně tedy rukou pravou. Levá ruka je tradičně spojována s hygienou a považuje se za nečistou, proto je velmi nevhodné podávat jí jídlo nebo přijímat dary. Toto pravidlo se navíc netýká jen stolování: peníze, vizitky nebo dárky by se měly podávat pravou rukou, případně oběma rukama současně.

V Etiopii se naopak setkáte s krásným zvykem zvaným gursha. Hostitel vezme sousto a vloží ho hostovi přímo do úst jako projev přátelství, pohostinnosti a péče. Odmítnout takové gesto by bylo považováno za urážku. Naopak jeho přijetí znamená důvěru a vděčnost.

Zajímavý kontrast najdeme například v Chile. Tam na jídlo nesmíte sáhnout rukama a to ani na hranolky nebo sendviče. Jíst se má vždy příborem, bez ohledu na situaci. Chilská stolovací etiketa je v tomto směru tak důsledná, že vám v restauraci často přinesou i lžičku ke zmrzlině v kornoutu.

Naopak v Mexiku může být přílišná „příborová opatrnost“ vnímána jako nepatřičná. Pokud budete jíst příborem pokrmy, které místní běžně jedí rukama, může to působit přezíravě nebo jako snaha dávat najevo nadřazenost. V takovém případě je proto nejlepší řídit se jednoduchým pravidlem: dělejte to, co dělají místní.

Gruzínské stolování, známé jako supra (doslova „ubrus“), je samo o sobě jedinečný zážitek. Nejde jen o jídlo, ale o společenský rituál založený na sdílení pokrmů, přípitků a dlouhých rozhovorů. Jídlo se konzumuje pomalu, často několik hodin, za doprovodu vína a přátelské konverzace. Mnoho turistů však nezná jedno důležité pravidlo a to, že v Gruzii se k přípitku nikdy nepoužívá pivo. Přiťuknout si pivem a pronést zdravici hostitelům by bylo vnímáno jako špatné přání, téměř jako byste jim přáli smůlu. Přípitky se proto pronášejí výhradně s vínem nebo čačou - místním hroznovým destilátem. Celou ceremonii navíc obvykle vede pověřená osoba zvaná tamada. Je to jakýsi mistr ceremonií, který udává rytmus večera a přednáší jednotlivé přípitky.

Jak je vidět, u jednoho stolu mohou mít stejná gesta úplně opačný význam. To, co je někde projevem slušnosti, může být jinde společenským přešlapem. A právě proto se vyplatí znát alespoň základní pravidla. Nejen kvůli dobrému dojmu, ale i proto, aby se z příjemného jídla nestala nečekaná kulturní past.

Vztah k času patří mezi kulturně nejodlišnější aspekty společenské etikety. Tady se Češi a obecně Středoevropané ocitají v dá se říct, neutrální pozici. Jsme poměrně přesní, ale ne tak důslední jako například Japonci nebo Švýcaři a ani tak laxní jako třeba v jižní části polokoule.

V Německu či Švýcarsku platí jednoduché pravidlo: přijít na schůzku o pět minut pozdě už je něco, za co se sluší omluvit. Naopak dorazit o deset minut dříve bývá považováno za zdvořilé. V pracovním prostředí zde přesnost není jen otázkou dobrých mravů, ale je to také jeden ze základních znaků spolehlivosti a důvěryhodnosti.

V Japonsku jde důraz na přesnost ještě dál. Vlaky tam jezdí s přesností na vteřiny a i minutové zpoždění bývá doprovázeno veřejnou omluvou. Přijít pozdě na pracovní schůzku je téměř neomluvitelné. Paradoxně však ani příliš brzký příchod nemusí být ideální, může totiž hostitele zaskočit nepřipravené.

Naopak v mnoha zemích Latinské Ameriky, Afriky nebo Středního východu je čas vnímán mnohem benevolentněji. Pozvání na večeři v sedm hodin večer neznamená, že se hosté skutečně sejdou v sedm; reálný začátek může být klidně o hodinu či dvě později a nikdo v tom nevidí problém. Nejde o nedbalost, ale o odlišný kulturní přístup k času, který je zde chápán spíše jako společenský rámec než přesně měřená veličina.

Napětí pak často vzniká ve chvíli, kdy se tyto různé přístupy setkají, například na mezinárodní schůzce nebo při společném projektu. To, co jeden považuje za samozřejmou flexibilitu, může druhý vnímat jako nezdvořilost nebo nedostatek respektu. Právě proto je dobré si uvědomit, že i čas má v různých kulturách svou vlastní etiketu.

Jedním z nejčastějších omylů cestovatelů je právě otázka spropitného. Zatímco někde je téměř povinností, jinde může působit nepatřičně a někdy dokonce urážlivě.

Typickým příkladem jsou Spojené státy. Američané jsou na systém tippingu natolik zvyklí, že ho považují za samozřejmou součást ceny služby. V pohostinství i službách je spropitné de facto povinné a nedat dýško proto může být vnímáno jako výrazná společenská nezdvořilost.

V Japonsku nebo Jižní Koreji je situace téměř opačná. Pokus dát spropitné v restauraci může hostitele uvést do rozpaků nebo dokonce urazit. Může to působit, jako byste naznačovali: „Tady máš něco navíc, protože to potřebuješ.“ Kvalitní obsluha je zde chápána jako samozřejmá součást profesionální hrdosti, nikoli jako služba, za kterou se očekává dodatečná odměna.

Podobně je tomu i v Číně. V turisticky orientovaných podnicích se spropitné postupně stává běžnějším, ale v tradičnějších restauracích může být odmítnuto nebo alespoň vyvolat zmatek.

V Austrálii nebo na Novém Zélandu spropitné také není standardní povinností. Číšníci zde dostávají relativně vysokou základní mzdu a zákazníci obvykle platí přesně částku uvedenou na účtence. Pokud někdo nechá drobný bonus navíc, je přijat s vděčností, ale nikdo ho neočekává.

A jak je to v Česku? Spropitné je běžné a vítané, ale spíše umírněné. Nejčastěji jde o zaokrouhlení částky nebo přibližně deset procent z ceny. Zároveň však nejde o dané pravidlo a nikdo by vás neměl sledovat přísným pohledem, pokud se rozhodnete účet zaplatit přesně. Na druhou stranu vzhledem k výši platů v gastronomii a pohostinství vůbec, je to pro zaměstnance jistě milý bonus, který dozajista neodmítnou, obzvlášť pokud jste se službami byli spokojeni. Dáváte tím zdvořile najevo, že si jejich servisu vážíte.

Položím vám jednoduchou otázku. Zouváte si boty, když přicházíte domů?

V Japonsku, Koreji, velké části Skandinávie, Rusku, Turecku a vlastně i v mnoha domácnostech ve střední Evropě to ani není otázka. Boty se zouvají automaticky. Pokud hostitel nabídne přezůvky, jednoduše si je obujete. Vstoupit do domu v botách, ve kterých jste přišli zvenčí, je považováno za nezdvořilé. Znamená to totiž vnášet nečistoty do soukromého prostoru domácnosti.

Naopak v mnoha anglicky mluvících zemích, jako jsou Spojené státy, Velká Británie, Irsko nebo Austrálie, není zouvání zdaleka tak samozřejmé. Možná jste si toho všimli i v amerických filmech, že lidé tam doma běžně chodí v botách. Hosté by se proto mohli cítit trochu rozpačitě, kdyby se od nich očekávalo, že se bez předchozího upozornění vyzují.

Obecné pravidlo je tedy poměrně jednoduché: sledujte, co dělají hostitelé. Pokud u dveří uvidíte botník plný bot nebo hostitelé sami chodí v ponožkách či přezůvkách, je velmi pravděpodobné, že se očekává totéž i od vás. Když si nejste jistí, úplně stačí zdvořile zeptat. Většina lidí to ocení, protože v etiketě často nejde o dokonalost, ale o respekt k domácím zvyklostem.

A teď k věcem, které v Česku považujeme za samozřejmost, ale v jiných zemích mohou mít zcela jiný právní nebo společenský status.

Typickým příkladem je Singapur. Žvýkačky tam byly dlouhá léta zcela zakázané a jejich prodej je dodnes výrazně omezen (výjimku tvoří pouze některé terapeutické žvýkačky). Místní pravidla jdou ale mnohem dál. Plivání na ulici, jídlo nebo pití v metru či nespláchnutí veřejné toalety může vést k vysoké pokutě. Singapur sám sebe nazývá „fine city“ s vědomou dvojsmyslností: je to krásné město a zároveň město pokut ("fine" v překladu znamená pěkné, ale i pokuta, pozn. aut). Turisté tam na takovou přísnost často bývají nepřipraveni.

V Thajsku byste si měli dávat pozor na to, co říkáte o královské rodině. Zákon o urážce majestátu tam patří k nejpřísnějším na světě a i komentář na sociálních sítích může mít vážné právní důsledky. Toto není etiketa v běžném slova smyslu, ale jde o příklad, kdy kulturní tabu přechází přímo do právní oblasti.

V mnoha islámských zemích je silně regulována také konzumace alkoholu. V Saúdské Arábii nebo Íránu platí úplný zákaz. V zemích jako Spojené arabské emiráty nebo Katar je alkohol povolen pouze v licencovaných restauracích, barech nebo hotelích. Pít ho na ulici nebo se na veřejnosti objevit zjevně opilý je považováno za přestupek.

Podobně citlivým tématem mohou být i veřejné projevy náklonnosti. V zemích jako Indie, Thajsko, Vietnam, Nigérie nebo Malajsie může být líbání na veřejnosti vnímáno jako nevhodné. V konzervativnějších oblastech může vyvolat nejen pohoršené reakce okolí, ale i zásah policie. Zejména pak v tradičních islámských zemích dokonce hrozí za takové chování i vězení.

Etiketa ale není jen o zákazech a povinnostech. Je to i o těch maličkostech, které dávají tušit, že rozumíte kultuře, v níž se pohybujete.

Ve Francii je naprosto běžné začít každý kontakt pozdravem, i když si jdete jen do malého obchodu koupit rohlík. „Bonjour“ při vstupu a „Au revoir“ při odchodu jsou natolik pevně zakořeněné ve společenském kódu, že jejich vynechání může Francouz vnímat jako aroganci nebo nezdvořilost. Turisté na to narážejí poměrně často. Přijdou, ukážou na zboží, zaplatí a odejdou, aniž by řekli jediné slovo, a pak se diví, proč je obsluha chladná nebo odtažitá. Ve Francii se navíc velmi dbá i na hlasitost při konverzaci. Pokud sedíte například v kavárně, očekává se, že budete mluvit tišším tónem, aby váš rozhovor neslyšeli lidé u okolních stolů.

V Británii mají téměř posvátný status fronty. Předbíhání je považováno za jeden z největších společenských prohřešků. A i když jsou Britové jinak proslulí svou zdrženlivostí a jemnou pasivní agresivitou, v takové situaci se dokážou ozvat poměrně přímo.

Ve skandinávských zemích je naopak ticho vnímáno jako přirozená a příjemná součást rozhovoru. Nejde o trapnou pauzu, kterou je nutné za každou cenu zaplnit. Naopak: neustálé mluvení, skákání druhému do řeči nebo rychlé přeskakování z tématu na téma může působit nervózně nebo nezdvořile. Ticho je zde často znakem důvěry a pohody, nikoli problémem v komunikaci.

A nakonec ještě jedna věc, na kterou často narážejí Středoevropané v USA nebo Velké Británii: takzvaný konverzační optimismus. Otázka „How are you?“ v anglosaském prostředí obvykle není skutečnou otázkou na váš zdravotní či psychický stav. Je to spíše forma pozdravu. Očekávaná odpověď proto zní „Fine, thanks. And you?“ , nikoli podrobný výčet zdravotních potíží, pracovních stresů nebo rodinných starostí. Češi a další Středoevropané mají tendenci odpovídat velmi upřímně, což může druhou stranu někdy docela zaskočit.

Dosud jsme se pohybovali v relativně bezpečném terénu a hodně věcech, jste už možná slyšeli nebo je tušili. Ale svět etikety skrývá i kuriozity, při kterých člověk jen zírá.

V Nikaragui se neukazuje prstem. To zní pochopitelně, ukazovat na lidi je i u nás trošku nezdvořilé. Nikaraguánci však mají svůj vlastní způsob: ukazují rty. Nakřiví ústa směrem, na který chtějí upozornit, a lehce je vystrčí dopředu. Pro návštěvníka z Evropy je to pohled, který se těžko popisuje a ještě hůře napodobuje. Přesto jde o zcela přirozený komunikační nástroj, který tam místní používají zcela nevědomky.

V Jižní Koreji si dejte pozor, čím píšete. Nikdy nepište cizí jméno červeným inkoustem. Červená barva je historicky spojena se záznamy jmen zemřelých a napsat něčí jméno červeně je jako říci, že si přejete jeho smrt.

Mezi kuriozity, které se netýkají každodenní etikety, ale jsou pozoruhodné, patří např. saunování. Ve Finsku je běžné pozvat obchodního partnera nebo nadřízeného do sauny, protože společná sauna je ve firemním prostředí standardní součástí vztahů a neformálního networkingu. Důležité je ale vědět, že v sauně se nesjednávají obchody ani nediskutuje o práci. Sauna slouží pouze k uvolnění formality. Klasicky se sedí bez oblečení, a i když smíšené sauny ve firemním prostředí nejsou běžné, vše nakonec záleží na zvyklostech konkrétní firmy nebo skupiny.

V Mexiku může být dalším kulturním překvapením dobírání se a vtipkování během společné večeře. Pokud se stanete terčem jízlivých poznámek, berte to jako formu místního pohostinství a známku toho, že jste byli přijati do místní komunity. Buďte však opatrní, pokud byste chtěli podobný žertík opětovat; díky rozdílům v komunikaci může být snadno špatně pochopen a hostitele nechtěně urazíte.

A nakonec jedna praktická věc, se kterou se setkávají turisté ve východní a jižní Evropě nebo severní Africe. Toaletní papír se nevhazuje do záchodu, ale do koše vedle něj. Odpadní potrubí je totiž úzké a náchylné k ucpání. Pro turistu jde o jeden z méně příjemných kulturních šoků, ale zároveň o jeden z těch, který se dobře pamatuje.

Etiketa není sbírka nesmyslných pravidel, které vymysleli nudící se lidé s příliš mnoho volným časem. Je to soustava nepsaných dohod, díky nimž společné soužití klape, aniž by bylo třeba vyjednávat každý detail znovu a znovu. A každá kultura si tuto soustavu postavila jinak, podle svých hodnot, historických zkušeností a způsobu, jak chápe respekt, prostor a vztahy.

Nejlepší přístup k etiketě v dané zemi není strach z chyby, ale zvědavost. Pár minut „gůglování“ před příjezdem, pozorování toho, co dělají místní, a ochota se zeptat nebo omluvit, pokud něco pokazíte, to úplně stačí. Lidé po celém světě jsou obecně shovívaví k turistům, kteří se zjevně snaží aspoň trochu respektovat místní zvyklosti. Co ale určitě nefunguje je arogance z přesvědčení, že náš způsob je ten správný a zbytek světa se musí přizpůsobit.

Svět je rozmanitý a etiketa je jedním z nejkrásnějších způsobů, jak tuto rozmanitost zažít.

Tak příjemné cestování!