Jaro 1945: 57 dní krve aneb Jak se bojovalo o Ostravu

Na jaře roku 1945, kdy se v Berlíně už téměř hmatatelně odpočítávaly poslední dny Třetí říše, válka na severovýchodě Moravy a ve Slezsku teprve vstupovala do své nejkrutější fáze.

Zbrojní výroba nacistického Německa dosáhla na počátku roku kritického bodu. Průmyslové srdce v Porýní a Porúří dotlouklo pod neutuchajícím kobercovým bombardováním západních Spojenců a rozpadlo se v trosky. Po ztrátě kontroly nad polskými Katovicemi tak Němcům zůstalo už jen jediné opěrné místo, kde se ještě v dolech těžilo kvalitní černé uhlí, v pecích tavila ocel pro pancíře a v halách montovala technika, jež měla udržet agónii režimu při životě co nejdéle. Tou základnou bylo Ostravsko. Význam regionu nejlépe vystihl velitel místní posádky, generál Becker, svým prohlášením:„Vydáte-li Moravskou Ostravu, vydáte celé Německo.“

Adolf Hitler osobně nařídil, že město musí být bráněno do posledního muže. Německá armádní skupina Střed pod velením generálplukovníka Gottharda Heinriciho proto v oblasti soustředila mimořádné síly: přibližně 150 000 mužů a na 1 500 děl. Do obrany zde byly nasazeny elitní jednotky, včetně zbytků divizí SS a zkušených pancéřových granátníků. Němci si byli vědomi strategického významu regionu a bránili jej s fanatickou urputností.

Také sovětské velení mělo k této oblasti specifický vztah. Na jednu stranu potřebovali eliminovat německý zbrojní potenciál, na stranu druhou se tento pragmatický zájem velmi dobře hodil i do jejich ideologie. Po válce byl význam Ostravska často zdůrazňován jako důkaz „osvobozenecké“ role Sovětského svazu a jeho upřímného zájmu o budoucí prosperitu Československa. Už méně se pak mluvilo o tom, že Sověti spíš sledovali své vlastní ekonomické a mocenské cíle.

Každopádně Stalinův rozkaz zněl jasně: dobýt průmyslový uzel netknutý. To však zároveň znamenalo zásadní omezení pro postupující Rudou armádu. Nemohla zde uplatnit svou osvědčenou taktiku „přeorané země“, pomocí plošného bombardování a dělostřelectva, která by sice rozdrtila obranu, ale zároveň by proměnila doly a továrny v hromadu trosek.

Bojiště na Ostravsku si vynutilo jiný, mnohem tvrdší způsob válčení. Muselo se postupovat kontaktně, dům po domu, ulice po ulici, šachta po šachtě. Každý metr čtvereční bylo nutné vybojovat v bezprostředním střetu.

Cena za toto rozhodnutí byla nevyhnutelně vysoká. Tam, kde by jinde systematicky útočily bitevní Iljušiny a dělostřelectvo by rozvracelo obranné linie, museli nastoupit pěšáci a tankisté a zaplatit postup vlastní krví.

Sovětský plán na dobytí oblasti byl ambiciózní a jak se brzy ukázalo, tragicky podceněný. V únoru 1945 se počítalo s rychlým čelním průlomem přes Těšínsko, který měl během několika dnů rozvrátit německou obranu a otevřít cestu do vnitrozemí Moravy. Velitel 4. ukrajinského frontu Ivan Petrov dostal jasný rozkaz postupovat bez zdržení a celou operaci uzavřít v horizontu pouhých osmi dnů. Jenže realita fronty byla jiná než optimistické plány na papíře. Útočící jednotky narazily na obranu, která byla nejen pevná, ale i promyšleně vybudovaná. Němci dokázali využít každý záhyb kopcovitého terénu Beskyd a opřeli svou linii o něco, s čím sovětské velení téměř nepočítalo – o předmnichovské pohraniční opevnění.

Pevnosti, které měly kdysi Hitlera zastavit, nyní sloužily jeho armádě. Betonové bunkry a pevnůstky poskytly obráncům kryty, jenž vzdorovaly i těžkému ostřelování a proměnily postup Rudé armády v pomalé a krvavé prodírání vpřed.

Po týdnu bojů byl výsledek zdrcující. Místo rychlého průlomu jen několik kilometrů zisku a stovky padlých. Ofenzíva se zadrhla a začala připomínat vyčerpávající masakr známý z bojů o Dukelský průsmyk. Dne 17. března bylo nutné útok zastavit.

V Moskvě to vyvolalo zuřivou reakci. Stalin, frustrovaný pomalým postupem, ztratil trpělivost, Petrova odvolal a velení převzal armádní generál Andrej Ivanovič Jeremenko. Ten si na rozdíl od svého předchůdce rychle uvědomil, že přímá ofenzíva proti takto připravené obraně nemá šanci na úspěch. Společně s náčelníkem štábu generálem Korženěvičem vypracoval zcela nový plán a původní čelní útok byl přehodnocen na obkličovací manévr ve více než stokilometrovém oblouku.

Tento „velký oblouk“, stáčející se od polské Bielsko-Biale přes Ratiboř, Krnov až po severní výběžky Jeseníků, měl za cíl obejít hlavní obranná ohniska a vniknout na Ostravsko ze severozápadu, přes Opavsko a Hlučínsko. Právě zde u obce Sudice, v kraji, kterému se dodnes říká „Prajzská“, začala 15. dubna 1945 finální fáze.

Hlavní tíhu útoku nesly 60. a 38. armáda generálplukovníka Kirilla Moskalenka, podporované 1. československou samostatnou tankovou brigádou pod velením podplukovníka Vladimíra Janka, jejíž složení výstižně charakterizuje historik Jiří Neminář:

Ze severu pak postup doplňovala 1. gardová armáda generálplukovníka Andreje Grečka. Nicméně kolona tanků s československou hvězdou tehdy překročila staré hranice republiky a československá jednotka se tak přímo podílela na osvobozování své země. Ale cena za tuto svobodu byla děsivá. Brigáda, která do finální fáze operace vstupovala s 65 tanky, měla v den osvobození Ostravy v provozu pouhých sedm strojů.

Moskalenkovy jednotky postupovaly směrem na jih a jihovýchod přes menší obce a otevřený terén, často stojící proti silné obraně. Klíčem k otevření brány do Ostravské pánve se stala Opava. Město, které bylo po staletí kulturním a administrativním centrem Slezska, se v dubnu 1945 změnilo v jedno velké spáleniště. Němci město prohlásili za pevnost a odmítali ustoupit. Když 22. dubna padlo do rukou Rudé armády, vypadalo jako po apokalypse. Město bylo rozbombardováno těžkými děly a letectvem, téměř 80 % domů bylo v troskách a historické jádro prakticky přestalo existovat. V ulicích ležely tisíce mrtvých a Opava se stala symbolem totální zkázy.

Pád Opavy však neznamenal konec odporu. Mezi ní a Ostravou ležela nenápadná obec Hrabyně, situovaná na strategickém návrší. Právě zde se odehrála jedna z nejdramatičtějších epizod operace. Celých šest dní, od 21. do 27. dubna se zde urputně bojovalo o každý metr. Kdo totiž držel hrabyňský kopec, ovládal přístupovou silnici k Ostravě i širokému okolí. Německé dělostřelectvo a  tanky Panther zde ze zákopů pálily na sovětské kolony postupující v údolí. Během zběsilých bojů byla Hrabyně téměř smazána z mapy, ale právě jejím dobytím se definitivně zlomila páteř německého odporu před samotným vstupem do Ostravy.

Dnes v Hrabyni stojí památník II. světové války.(Osobně vřele doporučuji navštívit i jeho vnitřní expozici). Jeho dva betonové klíny, orientované směrem na Ostravu, jsou vykládány jako symbol dvou armád společně útočících na poslední německé pozice v regionu. Podle jiné interpretace pak mají připomínat stopy tankových pásů. Na ochozech památníku jsou uvedena jména 13 000 padlých sovětských a československých vojáků i civilních obětí ze severní Moravy a Slezska.

Po prolomení hrabyňské linie se fronta konečně přelila směrem k Ostravě. Útvary Moskalenkovy 38. armády však musely překonávat další a další obranná pásma. Ve dnech 26. dubna až 1. května při postupu na Porubu, svedly sovětské a československé jednotky velmi těžké boje o obce na levém břehu Odry. Jména jako Budišovice, Velká Polom, Krásné Pole tehdy neoznačovala klidné části, ale místa urputných střetů v zahradách, na dvorech a v železničních náspech.

Ani Poruba tehdy nebyla tou velkolepou sídlištní čtvrtí, jak ji známe dnes, ale zemědělskou obcí s několika statky a zámkem. I zde se odehrávaly velmi tvrdé střety, protože Němci zde vybudovali hloubkovou obranu využívající členitý terén a kamenné budovy statků k palbě z pancéřových pěstí. Ve Svinově byla situace ještě kritičtější kvůli důležitému železničnímu uzlu a mostům přes Odru. Sovětští ženisté museli pod neustálou palbou odminovávat mosty, které ustupující wehrmacht připravil k demolici, stejně tak jako kritickou infrastrukturu.

Klíčový taktický úspěch zaznamenaly předsunuté jednotky v noci na 29. dubna. Jihozápadně od Zábřehu, v lokalitě U Korýtka, překonaly řeku Odru a vytvořily malé předmostí. Tento manévr umožnil tankovým jednotkám přejet přes řeku, obejít hlavní německá ohniska odporu a zahájit přímý útok na průmyslové centrum.

Rozhodující fáze osvobození začala 30. dubna v ranních hodinách. Ostrava byla zahalena dýmem z hořících skladů a  prachem z hroutících se zdí. Za neustálé dělostřelecké palby se Československé a sovětské tanky, doprovázené pěchotou draly vpřed průmyslovými čtvrtěmi. Postupovaly přes Vítkovice, kolem dolu Šalomoun, Nádražní ulicí a dnešní ulicí 30. dubna až do samotného centra města k Nové radnici. Prioritou bylo zajištění mostů přes řeku Ostravici, aby bylo možné pokračovat na Slezskou Ostravu. Všude byli vítáni obyvateli města a mnozí z nich se připojili k osvobozujícím vojákům. Spolu s nimi pak postupovali do středu města, ukazovali jim cestu a pomáhali lokalizovat německé vojáky, kteří se nehodlali vzdát. Ostré přestřelky probíhaly ve všech ulicích města. Obzvlášť nebezpečné pak byly palby Němců ukrytých na půdách, ve sklepích, bytech nebo v kanálech.

Jedním z historických momentů, který se později stal základem pro legendu, byl boj o most přes řeku Ostravici. Kolem 19. hodiny dojel k tehdejšímu Říšskému mostu (dnes most Miloše Sýkory) československý tank č. 051. Velitel Nikolaj Ivasjuk riskoval přejezd konstrukce, o které se předpokládalo, že je podminována, stejně jako ostatní mosty přes Ostravici. Němci měli v plánu ho zničit a odříznout tak moravskou stranu Ostravy od slezské.

Zde se rodí příběh Emila (Miloše) Sýkory. Mladý zámečník a odbojář se podle tradované verze s nůžkami na dráty proplazil pod most, přestřihl vedení k náložím a pod palbou z kulometu zaplatil za tento čin životem.

Nicméně historický výzkum po roce 1989 vnesl do této legendy více odstínů. Tankisté jako Bedřich Opočenský nebo řidič Alexander Hroch ve svých pozdějších vzpomínkách uváděli, že Sýkoru přímo v akci neviděli. Existují hypotézy o německém dezertérovi, který nálože deaktivoval, nebo o technické závadě. Nicméně fakta zůstávají: Sýkora byl aktivní odbojář, kterého gestapo dříve krutě mučilo, onoho večera u mostu skutečně byl a zemřel tam. Most nevybuchl, což zachránilo životy tankistů i důležitou spojnici města. Zda to byla ruka Miloše Sýkory, nebo souhra jiných okolností, nic nemění na tom, že Sýkora se stal symbolem dalších tisíců bezejmenných Ostravanů, kteří odmítli jen pasivně čekat na konec války.

U mostu toho večera nezahynul jen on. Na druhé straně mostu dostal tank č. 051 zásah pancéřovou pěstí a v jeho útrobách zemřel radista Ivan Ahepjuk. Spolu s ním padl i desátník Alexander Hroch starší. Byli to jediní dva českoslovenští tankisté, kteří přišli o život přímo při osvobozování Ostravy.

Zatímco 38. armáda postupovala z jihozápadu, Grečkova 1. gardová armáda definovala severovýchodní směr přes Hlučínsko. Postupně osvobozovala obce jako Darkovičky, Hať a Šilheřovice. V den hlavního útoku na centrum města, 30. dubna, se Grečkovi vojáci soustředili na likvidaci německých uskupení v prostoru Bohumína a severních částí Ostravy, čímž zabránili nepříteli v ústupu na východ. Právě tehdy byly osvobozeny Antošovice, Koblov a Hošťálkovice. Gardové divize následně překročily řeku Ostravici a přenesly boje do silně industrializovaného prostředí Heřmanic, Muglinova a Hrušova, kde se musely vypořádat s labyrintem továrních hal a vysokých hald. které dnes tvoří součást Ostravy. Boje pokračovaly i po 30. dubnu. Jako poslední byly 2. května odpoledne dobyty Bartovice. Tím byla vojenská operace v rámci dnešního území města oficiálně dovršena.

Osvobození Ostravy nebylo provázeno jen jásotem, ale i úlevou z konce nepředstavitelného napětí. Cena za svobodu však byla nesmírně vysoká. V bojích o samotné město položilo život 1 407 rudoarmějců a dva příslušníci československé tankové brigády. Naprosto zásadní, ač v minulosti často opomíjenou kapitolou, je oběť 449 místních občanů. Tito civilisté nepadli pouze jako nezúčastněné oběti ostřelování. Velká část z nich zahynula se zbraní v ruce při ochraně svých pracovišť před demolicí, při navigaci osvobozeneckých vojsk nebo v přímých přestřelkách s ustupujícími Němci. Průmyslové závody a hutě ve Vítkovicích a v Kunčicích zůstaly z velké části uchráněny před totální demolicí, což bylo strategickým cílem sovětského velení. Ostrava zůstala „celá“, ale její duše byla zjizvená.

Celá operace pak trvala 57 dní, osvobodila přes 600 měst a obcí a stála životy více než 23 000 sovětských a československých vojáků. Na německé straně byly ztráty ještě vyšší, nepočítaje tisíce civilistů, kteří uvízli v mlýnku na maso mezi dvěma armádami. Tito lidé, jejichž jména jsou zachycena v obecních kronikách, se rozhodli aktivně vystoupit proti okupaci v době, kdy fronta procházela jejich domovy.

Dnes, když člověk projíždí z Ostravy do Opavy, míjí moderní haly a nákupní centra, která zakrývají stará bojiště. Památník v Hrabyni se tyčí nad krajinou jako připomínka, že pod vrstvami asfaltu a ornice stále leží příběhy lidí, kteří zde v dubnu 1945 prožívali své poslední vteřiny. Není v tom žádný velký patos, jen strohá realita války, která se zastavila až v nýtech ostravských mostů. Ostrava se stala symbolem ceny, kterou bylo nutné zaplatit za to, aby se kola průmyslu mohla znovu roztočit, tentokrát už v mírových, byť brzy politicky rozdělených časech. Most Miloše Sýkory tam stojí dál, jako tichý svědek dne, kdy se z ocelového města stalo město krvavé, a kdy se historie lámala v každém přestřiženém drátu a každém výstřelu z tankového děla.

V roce 1946 byl v Komenského sadech v Ostravě odhalen památník, kde je uloženo 668 uren s popelem vojáků Rudé armády, československých tankistů a občanů Ostravy, kteří padli při osvobozování města.

Nikdy nezapomeneme!

Zdroje:

https://cesky.radio.cz/ostravska-operace-nejkrvavejsi-boje-na-ceskem-uzemi-8844184

https://www.historickaostrava.cz/druha-svetova-valka-a-ostrava-pribeh-okupace-odporu-a-osvobozeni/

https://osvobozeni.ostrava.cz/

https://www.patriotmagazin.cz/protichudna-valecna-svedectvi-zachranil-rissky-most-v-ostrave-milos-sykora-nebo-je-to-mytus