Článek
Šlo o muže, který podepsal přes 230 rozsudků smrti, poslal za mříže přes sto tisíc vlastních občanů a svůj odchod ze světa stvrdil posledním přáním skromného dělníka.
Jeho životní příběh je fascinující i děsivý zároveň. Vypovídá o cestě nemanželského dítěte chudé dělnice, které se dokázalo vypracovat až na vrchol politické moci v zemi, a zároveň o tom, jak může samotná moc za podpory alkoholu a strachu, člověka postupně deformovat a nakonec i zničit.
Dítě nikým nechtěné
Klement Gottwald se narodil 23. listopadu 1896, ale kde přesně, to se historikům dodnes nepodařilo s jistotou zjistit. Oficiální verze říkala, že v Dědicích u Vyškova. Skutečnost, ale mohla být jiná a je nakonec možné, že se narodil v Hošticích-Herolticích. Rodný domek v Dědicích byl zřejmě naaranžovaná komunistická smyšlenka a pohodlná propaganda o hrdinném původu „prvního dělnického prezidenta“.
Matka Marie Gottwaldová, dcera obecního bubeníka, pracovala jako chudá zemědělská dělnice. Otec, syn sedláka z nedalekých Heroltic, se k dítěti nikdy nepřihlásil. Malý Klement první roky svého života trávil u příbuzných ve Vyškově, pak žil s matkou a jejím novým manželem, a nakonec byl ve svých 13. letech poslán ke strýci do vídeňského Meidlingu, kde se vyučil truhlářem. Jen těžko si lze představit, jaký otisk v člověku zanechá dětství jako toto - bez otce, přestěhovávaný z místa na místo a nikde pořádně doma.
Gottwald byl ale chytrý a velmi ctižádostivý. Radikální levice pro něj byla víc než politika – byla to rodina, komunita a smysl života. Už od šestnácti let se pohyboval v prostředí sociálně demokratické mládeže a ta ho formovala mnohem silněji než jakákoliv škola. Přes první světovou válku, přes armádu, přes dezertování v létě 1918, přes vznik Československa – vždy zůstal věrný jednomu: revoluční levici.
„Chodíme se do Moskvy učit, jak vám zakroutit krk“
Na počátku 20. let stál u zrodu Komunistické strany Československa. V únoru 1929 byl pak na jejím pátém sjezdu zvolen generálním tajemníkem strany. Do čela se dostal spolu se skupinou mladých radikálů, mezi které patřili i Jan Šverma, Rudolf Slánský a Václav Kopecký. Novináři jim přezdívali „karlínští kluci“. Gottwaldovi bylo tehdy 33 let a byl proslulý svou neústupností. Pod jeho vedením se KSČ postupně proměnila v disciplinovaný a loajální nástroj moskevského vedení.
Tehdejší poslanci Národního shromáždění se mu smáli. On jim 21. září 1929 z řečnického pultíku odpověděl slovy, která zůstanou navždy vyryta do dějin: „My jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry. Přejde vás smích!“
Smích je opravdu přešel, jen ne hned. Tehdy to ještě znělo jen jako bravurní groteska jednoho bezvýznamného agitátora.
Útěk a návrat
V polovině třicátých let vydala KSČ leták s provokativním názvem „Ne Masaryk, ale Lenin“ a to stačilo k zahájení trestního stíhání jejích členů. Gottwald proto uprchl do Moskvy. Po amnestii se sice v roce 1936 vrátil, brzy však odešel znovu do exilu a po Mnichovu 1938 zamířil do Sovětského svazu už definitivně. Tam také setrval po celou dobu druhé světové války.
Léta strávená v Moskvě ho zásadně formovala a bohužel ne k lepšímu. Byl přímým svědkem stalinských čistek a viděl, jak dopadají ti, kdo se znelíbí režimu. Odnesl si z toho jednoduché poučení a to, že přežívá ten, kdo je bezvýhradně poslušný. Gottwald si tuto lekci osvojil natolik důsledně, že ji později uplatňoval téměř bez výjimky.
Z dlouhého pobytu v Moskvě si však přivezl i jeden nepříjemný „suvenýr“ – syfilis. Nemoc se u něj nejspíš objevila už ve dvacátých letech, která trávil na Ostravsku a po dlouhá léta zůstávala chronicky neléčená.
Únor 1948: „Vítězný únor“ a začátek teroru
Po válce se Gottwald vrátil do Československa a stal se poslancem prozatímního Národního shromáždění. Po vítězných volbách v roce 1946 se stal předsedou vlády za KSČ. Ale demokracie mu nebyl po chuti. V následujících měsících se proto intenzivně podílel na přípravách její destrukce, které nakonec dne 25.2.1948 vyústily ve státní převrat, označovaný jako Vítězný únor. Dosavadní vláda podala demisi v naivní naději, že to prezidenta Beneše přinutí k zásahu. Nestalo se. Gottwald měl pod palcem armádu, bezpečnost i lidové milice. Beneš kapituloval. 14. června 1948, po Benešově abdikaci, se Klement Gottwald stal prezidentem republiky. Tím definitivně převzali komunisté moc nad Československem a zahájili vládu teroru.
Během svého prezidentského mandátu podléhal Gottwald dvěma hlavním vlivům. Jednak to byl vliv Moskvy, která jeho prezidentování de facto řídila, a jednak to byl vliv alkoholu, neboť je známo, že Gottwald byl notorickým alkoholikem. K závislosti na alkoholu ho přivedl zejména tlak ze strany Sovětů. Podle řady dokumentů a svědectví byl ochoten za láhev koňaku či vodky podepsat téměř cokoliv. Toho pak využíval především Gottwaldův zeť Alexej Čepička - obávaný ministr národní obrany a jeden z nejtvrdších stalinistů tehdejšího Československa. Čepička Gottwalda hlídal a nepochybně mu v nejednom případě přistrčil dokumenty k podpisu ve „správnou“ chvíli.
Sám Gottwald tak podepsal přes 230 rozsudků smrti. Přes sto tisíc občanů bylo odsouzených k doživotí nebo k mnohaletému vězení. Desetitisíce „protistátních živlů“ prošly vojenskými kárnými jednotkami PTP. A byl to právě Gottwald, který i přes naléhavý telegram Alberta Einsteina, přes petice ze zahraničí i přes volání světové veřejnosti, podepsal rozsudek smrti nad Miladou Horákovou.
Nakonec poslal na šibenici i jedenáct svých nejbližších spolupracovníků, předních komunistických funkcionářů v čele s Rudolfem Slánským. Muži, kteří mu pomáhali budovat moc nakonec skončili na popravišti. V tom byl Gottwald věrným žákem Stalina.
V posledních letech svého prezidentství byl Gottwald už jen stín sebe sama. Žil v paranoidní atmosféře podezírání a strachu – především ze Stalina, jehož příkazům se nikdy neodvážil vzepřít. Byl zcela izolován od veřejnosti a odříznut i od širšího stranického aparátu.
Poslední cesta: letadlo místo vlaku
Moskva, 5. března 1953. Den, kdy svět obletěla zpráva o smrti sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina. Navzdory varování lékařů se Klement Gottwald rozhodl neprodleně odcestovat do Moskvy na pohřeb. Zvažovalo se, zda má cestovat letadlem, či vlakem. Jeho osobní lékař, internista Jindřich Karpíšek, doporučoval vlak, Gottwald však trval na letecké cestě. Chtěl se pohřebního aktu osobně zúčastnit.
Samotný pohřeb byl mimořádně okázalý. Moskva praskala ve švech navzdory mrazivému počasí, které v té době panovalo. Během dlouhého smutečního průvodu Gottwald prochladl a začaly se u něj objevovat otoky dolních končetin. Následně byl převezen do kremelské nemocnice, kde mu byly podány vysoké dávky penicilinu. Lékaři mu zároveň doporučili několikadenní klid na lůžku a návrat do Československa vlakem. Ani tentokrát jejich doporučení nepřijal.
Dne 11. března přistál na letišti v Praze a bezprostředně po návratu si stěžoval předsedovi vlády Antonínu Zápotockému na zhoršený zdravotní stav. Přivolaní lékaři, mezi nimi i profesor Josef Charvát, zpočátku diagnostikovali těžký zápal plic. Neměli však k dispozici jeho úplnou zdravotní dokumentaci, která byla z bezpečnostních důvodů přísně utajována. Teprve po jejím dodatečném předložení Alexejem Čepičkou odhalily rentgenové snímky skutečnou příčinu potíží: syfilitické aneurysma srdeční aorty. Přetlak v kabině letadla běhen přistání pravděpodobně přispěl k prasknutí výdutě. Na účinný zásah už tak nejspíš bylo pozdě.
Druhý den přiletěl do Prahy zvláštním letadlem sovětský lékař, prof. Markov, který trval na okamžité operaci, což ovšem čeští lékaři odmítli. Politbyro mezitím zasedalo ve vedlejší místnosti a schvalovalo jednotlivé lékařské zákroky. Alexej Čepička průběh léčby pečlivě sledoval a vůči lékařům projevoval značnou nedůvěru, neboť je podezíral, že pro záchranu prezidentova života nečiní dostatečné kroky.
Gottwaldův stav se rychle zhoršoval.
14. března 1953 v dopoledních hodinách si prezident vyžádal sklenici piva, vývar a pyré z jablek. Poté mu lékaři aplikovali injekci morfinu a v 11 hodin Klement Gottwald zemřel.
Mumie, která se (ne)rozpadala
Zhruba hodinu po Gottwaldově smrti zasedlo politické vedení KSČ, které nakonec rozhodlo, že jeho tělo bude nabalzamováno a vystaveno po vzoru Leninova mauzolea v Moskvě. Z praktického hlediska to však představovalo značný problém. Při klasické mumifikaci je totiž nutné během prvních hodin po smrti odstranit z těla krev a vnitřní orgány, což se v tomto případě nestihlo. Navíc Gottwald dlouhodobě trpěl syfilidou a alkoholismem, takže jeho tkáně byly výrazně poškozené. Sovětští specialisté přesto úkol přijali.
Balzamování provedl tým biochemika Sergeje Rufoviče Mardaševa – muže, který v té době pracoval zároveň na balzamování Stalina a udržoval těla Lenina a bulharského vůdce Dimitrova. Jeho tým pracoval od dubna do října 1953 v pražském Bubenči za absolutního utajení. Sovětský svaz nechtěl sdílet své know-how s nikým. Mumifikace trvala sedm a půl měsíce.
5. prosince 1953 se mauzoleum na Vítkově slavnostně otevřelo. Gottwald ležel ve skleněném sarkofágu v modré generálské uniformě s rudou hvězdou na hrudi. Každý večer, jakmile skončila návštěvní hodina, sjela rakev na výtahu do podzemí, kde ji čekal sehraný tým lékařů, laborantů a techniků. Na každodenní úpravě se podílelo celkem více než sto stálých pracovníků.
Jenže tělo se začalo rozpadat. Jako první podlehly zkáze dolní končetiny, které byly nahrazeny protézami. Pak ruce a nakonec hrudník, který byl rekonstruován z chirurgické oceli. Náhražky pro poškozené části těla vyráběly filmové ateliéry Barrandov. Ze skutečného Gottwalda tak v sarkofágu nakonec zůstala v podstatě jen hlava.
Po Praze i celém Československu se šuškalo, že mumie se kazí. Historik Luděk Vacín, který se tímto tématem podrobně zabýval, však uvádí, že podle dostupných archivních pramenů bylo nabalzamované tělo až do kremace ve skutečnosti ve výborném stavu. Fáma o jeho rozpadu mohla být záměrně šířena liberálním křídlem KSČ, hledajícím záminku, jak se definitivně zbavit Gottwaldova kultu. Skutečný důvod zpopelnění byl však jiný: měnící se politické klima a značné finanční náklady spojené s celou operací.
12. června 1962 bylo tělo tajně zpopelněno. Urna s popelem byla při neveřejném pietním aktu uložena zpět do Národního památníku na Vítkově. Po sametové revoluci skončily Gottwaldovy ostatky na Olšanských hřbitovech ve společném hrobě komunistických funkcionářů.
Závěr: Tesař, který přitloukal víka rakví jiným
Klement Gottwald se vyučil tesařem. Život ho přivedl k tomu, že místo nábytku vyráběl pro lidi šibenice. Ne sice vlastníma rukama, ale podpisem na papíře, který mu někdo přisunul přes stůl, nejlépe s lahví po boku.
Je obtížné říct, zda byl zlý, nebo jen slabý. Pravděpodobně obojí. Slabost, strach a touha po moci jsou výbušná kombinace. Stalin z něj udělal nástroj, který fungoval spolehlivě, dokud se neopotřeboval.
Pozoruhodné na celém příběhu je možná to, co následovalo po jeho smrti. Komunistický režim strávil roky a vynaložil obrovské prostředky, aby udržel iluzi – tělo v sarkofágu, záplavy rudých karafiátů, pionýrské výpravy do mauzolea. Jako by věděl, že bez kultu osobnosti nebude nic. A měl pravdu.
Dnes leží Gottwald na Olšanech mezi ostatními. Žádné mauzoleum ani skleněná rakev. Pouze urna a jméno vyryté do kamene. Jméno muže, který z nemanželského dítěte bez budoucnosti vybudoval kariéru na kostech druhých.
Zdroje: Biografický slovník českých zemí (Academia/HiÚ AV ČR), Wikipedia CZ/EN, Deník.cz, Novinky.cz, Prague City Line, Muzeum 3000 / Národní muzeum, Securitas Imperii č. 7 (studie Luďka Vacína), Smrt a státní pohřeb Klementa Gottwalda – cs.wikipedia.org
