Orbánova hra o trůny: Rýsuje se konec vlády Viktora Neporazitelného?

Jarní slunce v Budapešti bývá zrádné. Stejně jako klid, který se Viktor Orbán snaží demonstrovat před blížícími se dubnovými volbami. Pro muže, který poslední dvě dekády strávil přetvářením Maďarska v laboratoř neliberálního vládnutí, nejsou tyto volby jen prodloužením jeho šestnáctiletého mandátu. Jsou pro něj bojem o přežití systému, který postavil na loajalitě, propagandě, strachu a miliardách z evropských i východních fondů.

Pohled pod pokličku nejen Orbánova režimu, ale i širší sítě, pevně protkané střední Evropou, odhaluje mnohem víc než jen politický zápas. Jde o hlubokou transformaci státu v soukromou korporaci, kde se hranice mezi veřejným zájmem a rodinným byznysem téměř definitivně rozplynula.

Příběh Viktora Orbána se často vypráví jako tragédie o ztrátě ideálů. Když 16. června 1989 vystoupil na budapešťském Náměstí Hrdinů šestadvacetiletý mladík s rozcuchanými vlasy, Maďarsko ztichlo. Viktor Orbán tehdy před 250 tisíci lidmi neohroženě vyzýval sovětská vojska k odchodu. Byl tváří hnutí Fidesz (Svaz mladých demokratů), které v té době bylo tak liberální, že do něj nesměl vstoupit nikdo nad 35 let. Ironií osudu je, že jeho následné několikaměsíční studium na Oxfordu tehdy financovala nadace George Sorose – muže, ze kterého Orbán o čtvrt století později udělal v maďarské státní propagandě nepřítele státu číslo jedna.

Tento obrat o 180 stupňů nebyl projevem schizofrenie, ale učebnicového politického marketingu. Poté, co ve volbách v roce 2002 nečekaně prohrál, prohlásil, že „vlast nemůže být v opozici“ a od té doby dělal vše pro to, aby se tato věta stala realitou. Jenže vlast v jeho pojetí rovná se Fidesz. A Fidesz rovná se on. Orbán pochopil, že v Maďarsku nevyhraje volby s programem pro budapešťské intelektuály, ale že je potřeba se zaměřit na širší masy, obzvlášť na obyčejný lid z venkova. Naučil se ovládat emoce davu a vytvořil vždy srozumitelného společného nepřítele, ať už šlo o migranty, Brusel, nebo právě liberální elity Sorosova typu.

Ekonomika pod Orbánovou taktovkou vykazuje znaky feudalismu 21. století. Jeho teorie spočívala v tom, že Maďarsko potřebuje silné domácí kapitálové hráče, aby odolalo nadnárodním korporacím. V praxi se však tato teorie zvrhla v největší přesun veřejného majetku do soukromých rukou v moderní historii země. Pokud se podíváte na to, kdo v dnešním Maďarsku ovládá nejdůležitější firmy, hotely, dálnice nebo média, narazíte stále na stejná jména. Od roku 2010 získalo pouhých 13 podnikatelů napojených na premiéra vládní zakázky v hodnotě přes 28 miliard eur a podle zpráv nezávislých analytiků z Transparency International se Maďarsko stalo nejzkorumpovanější zemí EU.

Nejzářnějším příkladem je Orbánův spojenec a přítel z dětství Lőrinc Mészáros. Tento muž, původně obyčejný opravář plynového potrubí, je dnes nejbohatším mužem Maďarska, ovládajícím strategické sektory od stavebnictví přes energetiku až po bankovnictví, jehož majetek je odhadován na stovky miliard korun. Když se ho novináři ptali na tajemství jeho raketového úspěchu, odpověděl se strohou upřímností: „Bůh, štěstí a Viktor Orbán.“

Podobně je na tom premiérův zeť István Tiborcz. Ten se stal jedním z největších hráčů na trhu s nemovitostmi a luxusními hotely, často s využitím státních úvěrů a evropských dotací určených na rozvoj cestovního ruchu. Zatímco běžní Maďaři bojují s vysokou inflací, tento úzký okruh vyvolených kolem Viktora bohatne tempem, které nemá v Evropě obdoby. Spekulace o tom, že tito oligarchové fungují pouze jako správci premiérova soukromého majetku, jsou v Maďarsku veřejným tajemstvím, které však prokuratura pod vedením Orbánova loajálního noshleda Pétera Polta nikdy nezačne vyšetřovat.

Zatímco ekonomická korupce oslabuje Maďarsko vnitřně, jeho vztah k Rusku představuje existenční riziko pro celou Evropu. Ukázalo se totiž, že hackeři z ruské tajné služby GRU měli po léta prakticky volný přístup k citlivým dokumentům a interním počítačovým sítím maďarského ministerstva zahraničí, což fakticky znamená, že tajné informace sdílené partnery z NATO a EU mohly končit přímo na stole v Kremlu. Maďarsko se tak pod Orbánovým vedením stalo „digitálním trojským koněm“. Maďarské tajné služby navíc vykazují značnou pasivitu vůči ruským agentům operujících na jejich území pod diplomatickým krytím, což zemi mění v bezpečný přístav pro špionážní operace namířené proti sousedním státům, včetně Česka a Polska.

Kontroverze kolem Orbána už dávno přesáhly hranice Maďarska. Ve svém tažení proti Bruselu se mu totiž podařilo vytvořit neformální, ale vysoce efektivní „středoevropskou osu“, ve složení Orbán-Fico-Babiš. Vazba mezi těmito muži je hlubší, než se zdá z oficiálních fotografií.

Když v roce 2024 Viktor Orbán a Andrej Babiš spoluzakládali v Evropském parlamentu frakci Patrioti pro Evropu, nešlo o náhlý impuls. Byl to právě Orbán, kdo v zákulisí přesvědčil Babiše k opuštění liberální frakce Renew a k přijetí radikálnější rétoriky. Důvod je prostý. Orbán poskytne politické krytí a zkušenosti s tím, jak pacifikovat nezávislá média, omezit činnost neziskových organizací a jak si udržet moc i za cenu ohýbání demokratických pravidel a Babiš s Ficem na oplátku zablokují v Bruselu jakékoli pokusy EU o odebrání hlasovacích práv Maďarsku.

Tuto „pragmatickou alianci“ veřejně pochválil i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, což je v diplomatických kruzích interpretováno jako potvrzení tiché dohody s Kremlem. Je to spojenectví založené na principu „ruka ruku myje“, které ale drolí jednotu Evropy v době, kdy je to nejméně vhodné.

Aby toho nebylo málo, Orbán otevřel dveře i Pekingu. Zatímco se zbytek Evropy snaží diverzifikovat své dodavatele, Maďarsko se stalo evropskou základnou pro čínské obří továrny na baterie a elektrovozy BYD, což Číně umožňuje obcházet cla EU. Nejkontroverznějším krokem je však povolení pro čínské policisty, aby v uniformách hlídkovali v maďarských ulicích. Oficiálně mají pomáhat turistům, podle bezpečnostních expertů však jde o bezprecedentní narušení suverenity členského státu NATO, které Číně zároveň umožňuje sledovat své disidenty přímo v srdci Evropy. Budapešť se tak v roce 2026 jeví jako operační základna nejen pro ruské špiony, ale i pro čínské sledovací systémy zaměřené na evropské instituce.

Zdálo by se, že Orbánův stroj na moc je nezastavitelný a jeho pozice neochvějitelná. Ale v roce 2024 přišel skandál s milostí pro komplice pedofilního ředitele dětského domova, který otřásl základy Fideszu. Vedl k rezignaci prezidentky Katalin Novák a odchodu ministryně spravedlnosti Judit Varga. A právě z tohoto politického rozvaliniště vyvstal Péter Magyar, Orbánův bývalý spolustraník z Fideszu a jeho vyzyvatel v nadcházejících parlamentních volbách, který je zároveň i bývalým manželem již zmiňované Judit Varga.

Píše se březen 2026 a Magyarova strana Tisza v v průzkumech poprvé stabilně vede nad Fideszem, u rozhodnutých voličů i o více než 5 procentních bodů. Sázkové kanceláře dokonce poprvé favorizují Magyara na post premiéra. Magyar je pro Orbána nebezpečný, protože mluví jazykem, kterému rozumí i voliči na venkově. Neútočí na Orbána jako liberál z Budapešti, ale jako zklamaný vlastenec, který vidí, jak se miliardy z EU vypařují v soukromých fondech premiérových přátel. Sázkové kurzy se poprvé v historii obracejí proti Orbánovi. Ten na to reaguje svou nejtvrdší kampaní, ve které označuje Magyara za „zrádce“ a bruselského agenta, přičemž hlavní mobilizační linkou jeho předvolební kampaně zůstává strach z války.

Dubnové volby v Maďarsku budou bodem zlomu. Pokud Orbán vyhraje, Maďarsko se definitivně stane skanzenem ruského a čínského vlivu v EU. Pokud prohraje, čeká zemi zemětřesení. Budou se rozplétat sítě budované šestnáct let a vyšetřovat majetky, které měly být nedotknutelné.

Viktor Orbán už nehraje o místo v učebnicích dějepisu ani o politické body. Hraje o to, aby v nich nebyl uveden jako muž, který pro vlastní moc prodal suverenitu své země a s ní i stabilitu celého regionu. Hraje o to, aby neskončil před soudem a aby se jeho impérium nezhroutilo jako domeček z karet. Byl by to zároveň i konec jeho snu o „autoritářském bloku“ ve střední Evropě, o který se opírají Fico i Babiš. To z něj dělá nejnepředvídatelnějšího a nejnebezpečnějšího hráče v celém regionu.

Střední Evropa tak v březnu 2026 napjatě čeká, zda se tento model definitivně vyčerpal, nebo zda nás čeká další dekáda pod nadvládou „Patriotů“, kteří v národním zájmu vidí především zájem svůj vlastní.

Zdroje a další čtení: