Článek
V současném světě se svoboda často prezentuje jako schopnost vybírat si z co největšího množství možností. Nekonečné řady produktů v obchodech, desítky filmů na streamovacích platformách, stovky potenciálních partnerů na online seznamkách - to všechno má symbolizovat vrchol osobní autonomie.
Nabízí se však otázka: je větší počet možností skutečně synonymem svobody? Jak ukazuje historický, filozofický i psychologický výzkum, odpověď je složitější, než by se na první pohled zdálo.
Historie volby: od odívání po emancipaci
Tato zdánlivá hojnost je poměrně nedávný historický „vynález“, jehož kořeny však sahají hlouběji, než by se mohlo zdát. Ještě v 17. a 18. století měli lidé jen velmi omezený prostor rozhodovat o podobě vlastního života a volba byla spíše výjimkou než samozřejmostí. Postupně se však začala prosazovat možnost výběru – nejprve v oblasti odívání podle osobního vkusu, později pak v náboženství, kde lidé získali možnost svobodně si zvolit svůj duchovní směr.
19. století přineslo další posun a možnost volby se pevněji usadila jak například v soukromém životě tak třeba i v politice. Zavedení tajného hlasování proměnilo politickou účast v osobní akt rozhodování, manželství se postupně vyvazovala z čistě rodinných dohod a práce se začala chápat jako individuální životní volba. Ve 20. století pak tento trend ještě zesílil. Ženy získaly volební právo, kontrolu nad vlastním tělem i širší přístup k profesní seberealizaci. Heslo „moje tělo, moje volba“ se stalo jedním z nejsilnějších symbolů emancipace a moderní svobody, a feministky začaly otevřeně volaly po tom, aby ženy přestaly být definovány především rolí manželky a matky a mohly si samy utvářet svou identitu.
V této rovině se dnes ale objevuje zásadní rozpor. Možností volby sice přibývá, ale chybí systémová podpora, která by pak, zejména ženám, umožnila svá rozhodnutí skutečně realizovat. V debatách o reprodukčních právech se často mluví o právu volby, mnohem méně však už o podmínkách, které tuto volbu činí reálnou – dostupném bydlení, finančním zabezpečení či podpůrných sítích zajištění péče. Svoboda volby se tak snadno mění v individuální břemeno: pokud se něco nepovede, odpovědnost nese jednotlivec, protože „měl na výběr“. Kolektivní zodpovědnost a podpora se přitom vytrácejí.
Méně možností, více spokojenosti
Klíčový zlom v uvažování o volbě přináší psycholog Barry Schwartz, který svůj koncept shrnul v knize Paradox volby (2004). Základní myšlenka je na první pohled prostá: čím více možností máme, tím vyšší jsou naše očekávání – a tím větší je zároveň riziko následné lítosti a nespokojenosti, které může vést až k tzv. rozhodovací paralýze. Tento mechanismus lze snadno pozorovat v každodenním životě. Vybrat si v supermarketu z regálu s dvaceti druhy jogurtů je často náročnější než v malém obchodě, který nabízí jen tři. Na Netflixu strávíme desítky minut hledáním toho pravého filmu či seriálu, až jsme nakonec natolik vyčerpaní, že si pustíme něco, co už dobře známe. V politice pak nadbytek stran, kandidátů a volebních programů nezřídka vede k apatii a voliči raději zůstanou doma, než aby se museli rozhodovali mezi desítkami jmen.
Podle Schwartze se lidé v přístupu k rozhodování přirozeně dělí na dva typy. Maximalisté usilují o absolutně nejlepší možnou variantu za každou cenu – a právě proto často končí zklamaní, protože vždy existuje možnost, že někde byla ještě lepší volba. Spokojenci se naopak dokážou rozhodnout pro řešení, které je, třeba jen „dostatečně dobré“, ale v dlouhodobém horizontu právě tito lidé dosahují vyšší míry životní spokojenosti.
Nejviditelněji se paradox volby projevuje v online seznamování. Aplikace jako Tinder nebo Badoo vytvářejí iluzi nekonečného přísunu potenciálních partnerů. Teoreticky jde o vrchol svobody, protože si člověk může vybrat kohokoli, kdykoli a odkudkoli. Ve skutečnosti však často dochází k takzvanému choice overload - přehlcení. Studie ukázala, že lidé, kteří vybírali z většího počtu profilů, hodnotili svou konečnou volbu hůře než ti, kteří měli k dispozici jen omezený počet možností.
Důvod je především psychologický. Mozek se rychle přepíná do maximalistického režimu a každý další „swipe“ posiluje pocit, že určitě přijde někdo lepší. To vede k povrchním soudům, rychlému odmítání a trvalé nespokojenosti. Výsledkem je buď nekonečné scrollování bez skutečného setkání, nebo série krátkodobých vztahů, které se rozpadají ve chvíli, kdy realita nenaplní idealizovaný obraz vytvořený aplikací.
Samotný design seznamovacích platforem tento paradox ještě prohlubuje. Dlouhodobý a funkční vztah znamená odchod dvou aktivních uživatelů, a tedy i ztrátu zisku. Algoritmy jsou proto nastaveny tak, aby udržovaly pozornost: nekonečné notifikace, iluze hojnosti, neustálé „ještě jeden swipe“. Důsledkem je emoční únava, zesílené sociální porovnávání a rostoucí strach z osamělosti. Mnozí lidé se tak ocitají v situaci, kdy sice mají partnery, ale přesto mají pocit, že by mohli mít někoho „lepšího“.
Tento mechanismus však zasahuje daleko za hranice osobních vztahů. Hojnost volby často posiluje extrémní individualismus na úkor společného dobra. Během pandemie covidu-19 se heslo „moje tělo, moje volba“ obrátilo proti nošení roušek a očkování, a osobní svoboda se tak ocitla v přímém konfliktu s kolektivním zdravím. Podobně některé současné krajně pravicové proudy prosazují představu, že dravý trh a individuální volba mohou nahradit regulovanou demokracii. Čistý vzduch, stabilní klima nebo fungující veřejné zdravotnictví však nejsou položky v menu, z něhož si lze vybírat – jsou výsledkem kolektivního úsilí, které individuální maximalismus snadno narušuje.
Kvalita a vědomé rozhodnutí jako skutečná svoboda
Psychologové se shodují v jednom zásadním bodě a to, že skutečná svoboda nespočívá v množství možností, ale v kvalitě rozhodování. V prostoru osvobozeném od tlaku, v možnosti kreativního sebevyjádření a v rozhodnutích, která zohledňují nejen vlastní prospěch, ale i blaho druhých. Paradoxně se jedním z nejúčinnějších řešení ukazuje vědomé omezení voleb, což znamená stanovit si priority, přestat honit dokonalost a naučit se být spokojenec.
V praxi to může znamenat třeba přestat na seznamkách donekonečna scrollovat a místo toho věnovat pozornost jen několika málo lidem. V běžném životě pak stačí zvolit „dostatečně dobrou“ variantu a jít dál, aniž bychom se neustále trápili zpětným litováním. Přijmout „dost dobré“ neznamená slevit ze svých hodnot, ale uznat, že dokonalost – zejména ve vztazích – neexistuje a ani být cílem nemá. Právě lidská nedokonalost totiž činí vztahy skutečnými a opravdovými.
Všímavost nám umožňuje opravdu být tady a teď, místo abychom se ztráceli v nekonečných scénářích „co kdyby“. Díky ní vnímáme hlubší spojení s ostatními i drobné varovné signály, a to vše bez idealizování a tíhy minulých zkušeností.
A stejně jako v randění nám i v dalších oblastech života mohou vědomá rozhodnutí pomoci přistupovat k volbám klidněji a s větší prozřetelností. Přestaneme se cítit zahlceni a otevřeme se možnostem, které skutečně dávají smysl. V době, kdy nás algoritmy neúnavně tlačí k dalším a dalším variantám, může být toto jednoduché uvědomění překvapivě osvobozující: někdy méně opravdu znamená více.
A co vy? Jste maximalista, který hledá tu nejlepší možnost, nebo spokojenec, který umí ocenit, co má?
Zdroje:
