Postel na střídačku a klec za pět tisíc. Jak vypadá bydlení, když si ho nemůžete dovolit

Každý, kdo někdy sledoval české diskuse pod článkem o cenách bytů, to zná. Komentáře plné frustrace a sdílený hněv vůči developerům, politikům i pronajímatelům nemovitostí. Praha patří k nejméně dostupným evropským městům a průměrný Čech si na vlastní byt musí našetřit přes 13 ročních platů. To je skutečně hodně.

Ale pak se podíváte na zbytek světa. A najednou ty české starosti dostanou docela jiný rozměr.

Priyanka, devatenáctiletá studentka z Indie, přijela do Melbourne s tím, s čím většina mladých lidí opouští své rodné hnízdo. Přijela s nadějemi, sny, jedním kufrem a skromným rozpočtem. Co ale nečekala, bylo australské řešení jejího problému s nájmem. Pronájem samostatného pokoje přesahoval její finanční možnosti, a tak přijala nabídku, která by pro většinu z nás byla naprosto nemyslitelná. Svůj pokoj a postel sdílela s mužem, kterého nikdy v životě neviděla.

Nešlo o žádný romantický spolubyt. Muž pracoval jako řidič náklaďáku na noční směně a vracel se domů ráno, když Priyanka odcházela na přednášky. Každý z nich platil polovinu nájmu a postel využívali střídavě. Ona spala v noci, on přes den. Když měla Priyanka volno a muž spal, přestěhovala se na matraci do spíže, která se sotva vešla dovnitř. Celá záležitost měla svůj název: hot-bedding neboli sdílení postele na směny. Analogie k hot-deskingu z korporátního světa, kde zaměstnanci sdílejí jeden pracovní stůl, by byla téměř vtipná. Téměř.

Příběh Priyanky není výjimkou. Studie australské univerzity v Sydney z roku 2024, která mapovala situaci 103 nájemníků sdílejících ložnice s cizími lidmi, odhalila systémový problém. 17 % respondentů sdílelo jeden pokoj se třemi a více lidmi. Mnozí si pokoje rozdělili provizorními příčkami a přespávali za závěsy. V extrémních případech byly zdokumentovány dvoupokojové byty, ve kterých bydlelo až dvacet nájemníků. Když měla přijít požární inspekce, pronajímatelé přechodně posílali nájemníky pryč, sundávali závěsy na patrových postelích, protože zakrývaly stropní sprinklery a montovali zpět kouřové detektory, které v takových bytech bývaly záměrně odstraněny, protože jinak by je přeplněná kuchyně spouštěla opakovaně.

Dvacet dospělých lidí ve dvoupokojovém bytě bez kouřových detektorů. V australském Sydney roku 2024.

Možná kroutíte hlavou, jak je toto vůbec možné, ale faktem zůstává, že volná místa k pronájmu v Sydney prakticky neexistují. Míra neobsazenosti bytů se pohybuje kolem jednotek procent a to i přesto, že nájmy vzrostly za posledních 5 let o padesát procent. Mezinárodní studenti, kteří platí australským univerzitám astronomické školné a jsou výslovně vítáni jako zdroj příjmů, přitom nedostávají od státu žádnou finanční podporu. Nemohou také soutěžit na trhu nájemního bydlení s místními, protože nemají australskou historii nájemce. Končí tak v bytech, kde se nemají, jak pohybovat, pohodlně najíst či vyspat.

Navíc k tomu připočtěme i to, že v Austrálii pro studenty platí omezení počtu hodin, které mohou věnovat práci. Aktuálně lze legálně odpracovat jen 48 hodin za 14 dnů. Při minimální hodinové mzdě (24,10 AUD) si tak studenti mohou vydělat maximálně 1157 dolarů za 14 dnů. Přibližně čtvrtina respondentů si tak odepírala i jídlo a základní energie právě proto, aby zaplatila nájem.

Hongkong. Finanční centrum Asie. Město mrakodrapů, rušných přístavů, naleštěných nákupních center a Michelinských restaurací. Světová metropole s jedním z nejvyšších průměrných příjmů na světě. A zároveň místo, kde přibližně sto tisíc lidí bydlí v kovových klecích. Doslova.

Nejedná se o metaforu ani o novinářský hyperbolismus. Jde o reálné, kovovými mřížkami ohrazené kóje uvnitř přeplněných bytů, které se nacházejí v zchátralých domech. Každá kóje poskytuje prostor o velikosti zhruba metr a půl čtvereční. Stačí pouze na malou matraci a polici na několik věcí. Sociální zařízení je společné pro všechny obyvatele bytu, což znamená například třicet lidí. Výhled z okna je prakticky nulový.

Cena takové klece se pohybuje v rozmezí čtyři až pět tisíc korun měsíčně. Na první pohled se může zdát, že jde o výhodnou nabídku, dokud si člověk neuvědomí, že metr čtvereční klece vychází dráž než metr čtvereční luxusního apartmánu v centru města. Bydlení v kleci je dražší než bydlení v luxusu, pouze v jiném měřítku.

Hongkong patří dlouhodobě k nejobtížněji dostupným místům pro vlastní bydlení na světě. Běžná cena bytu odpovídá více než čtrnácti ročním příjmům průměrné domácnosti. Pro obyvatele klecí je pojem vlastního bydlení však čistě abstraktní. Neřeší, zda si mohou koupit byt za třináct nebo čtrnáct ročních platů, ale řeší, zda mají na dnešní noc místo v kleci.

Ironií je, že Hongkong není městem masové nezaměstnanosti ani chudoby v tradičním smyslu. Mnozí z těchto tisíců lidí mají zaměstnání a stabilní příjem. Pracují jako uklízeči, číšníci, řidiči nebo dělníci. Přesto jejich příjem nestačí na nic jiného než kovovou kóji o rozloze koupelnového koberce. Důvodem je jednoduchá skutečnost. Nabídka dostupného bydlení prakticky neexistuje a stát se chová jako nezainteresovaný divák.

Lagos: kdy vás bydlení sežere celé

Zatímco příběh Priyanky nebo hongkongských klecí šokuje svou konkrétní absurditou, Lagos šokuje jako systém. Město, které každou hodinu přijme desítky nových příchozích z nigerijského venkova, rostlo po desetiletí bez odpovídající infrastruktury. Dvě třetiny jeho obyvatel bydlí v osadách, kde zákony a normy fungují spíš jen jako vzdálená teorie.

Nigérie zavedla v roce 2024 minimální mzdu, která činila v přepočtu zhruba 1500 korun měsíčně. Průměrný malý dvoupokojový dům k pronájmu v Lagosu však stojí mnohonásobně více, a to ještě než připočtete kauci, poplatky realitním kancelářím a právní náklady, které celkovou sumu často zdvojnásobí.

To již není problém hypotéky nebo půjčky. To je problém, kde přes noc složit hlavu. Lagoský nájemník v průměru vydává na bydlení více než polovinu svého příjmu, zatímco ekonomové považují za kritickou hranici 30 % příjmu. V městech jako Londýn, kde jsou nájmy považovány za astronomické a o jejich dostupnosti se vedou parlamentní debaty, nájemníci vydávají v průměru 40 % svého příjmu. Ale Lagos je ve zcela v jiné lize. Takové, kde bydlení lidi jednoduše ekonomicky likviduje a kde po zaplacení nájmu zůstává na jídlo, oblečení a zdravotní péči sotva třetina výplaty, tedy pokud dostávají alespoň průměrný plat.

Ti, kdo vydělávají jen minimální mzdu, si v Lagosu nedovolí téměř nic. Taková mzda nestačí ani na nejlevnější legální nájem. Alternativou jsou pak již zmíněné osady, známé jako slumy, kde kvalita bydlení není tak extrémně stísněná jako v hongkongských klecích, ale kde kanalizace, elektřina a pitná voda fungují spíše náhodně než spolehlivě. Lagos je město, které vás pohltí nejen svou velikostí, ale i cenou střechy nad hlavou.

Pojďme nyní zpátky do střední Evropy. Podle každoročního výzkumu společnosti Deloitte je Praha skutečně třetím nejméně dostupným městem v Evropě. Průměrný byt stojí patnáct ročních platů. Česká republika jako celek je ze všech osmnácti sledovaných evropských zemí na tom nejhůř, co se týče dostupnosti vlastního bydlení. Naopak v Dánsku, které skončilo nejlépe, potřebujete na pořízení bytu necelých pět ročních platů. To je skutečně velký rozdíl a je naprosto legitimní ho pojmenovat a řešit.

Ale teď to podstatné srovnání. Průměrný Čech vydává na bydlení přibližně čtvrtinu svého příjmu. To je více než evropský průměr, ale naprosto jiná planeta než Lagos nebo Hongkong. Žádné klece za pět tisíc. Žádná postel sdílená ve směnách s cizím člověkem. Žádné odstraňování kouřových detektorů proto, aby je přeplněná kuchyně nespouštěla každou hodinu.

Česko má funkční zákonný rámec pro nájemní bydlení, sociální dávky pro ty, kdo si nemohou dovolit tržní nájem a standard bydlení, kde minimální metrážní, světelné a hygienické požadavky nejsou otázkou štěstí. To jsou věci, které v Nigérii nebo Hongkongu pro velkou část obyvatel prostě neplatí.

Česká bytová krize je reálná a zasluhuje si politickou pozornost. Mladá generace má k vlastnímu bydlení dál než generace jejich rodičů. Volných dostupných bytů k pronájmu je žalostně málo a stav obecního a sociálního bydlení je ostudný. To všechno jsou legitimní stížnosti.

Ale jsou to jiné stížnosti než ty, které musí řešit devatenáctiletá Priyanka v Melbourne nebo nájemníci hongkongských klecí. Česká bytová frustrace probíhá v kontextu, kde mít střechu nad hlavou je samozřejmost a kde problém vidíme hlavně v tom, kolik za tu střechu platíme. Na spoustě jiných míst světa problém spočívá jinde: ve střeše samé.

Příčiny nejsou žádné tajemství, jen jejich řešení je notoricky obtížné. Lidé se stěhují do měst rychleji než stačí vznikat dostupné byty. V Hongkongu je problémem již samotná geografie, protože hustota populace je taková, že stavět prostě už není kde. V Lagosu zase chybí kapitál, fungující státní správa a politická vůle. V Austrálii byl problém po desetiletí systémově ignorován, protože rostoucí ceny nemovitostí se líbily těm, kdo je vlastnili a těch bylo politicky dost na to, aby se nic nezměnilo.

Za tím vším je globální trend, který popisuje MMF a to, že dostupnost bydlení je dnes v průměru horší než před finanční krizí v roce 2008. Byt přestal být místem k životu a stal se investičním aktivem. Roste jako akcie a kdo akcie nemá, tomu zbývá pronájem. Nebo klec. Nebo sdílená postel.

OSN odhaduje, že dnes čelí závažným problémům s dostupností bydlení 1,5 miliardy lidí. Přes miliardu žije v podmínkách, které mezinárodní standardy klasifikují jako nevyhovující. A každý den by muselo vzniknout sto tisíc nových dostupných bytů jen proto, aby svět do roku 2030 alespoň zastavil prohlubování propasti. A to se bohužel stále neděje.

Zdroje: