Článek
Střelec nebyl nikdy dopaden. Objednavatel vraždy nebyl nikdy souzen. A v lednu 2026, přesně dvě dekády po činu, se nad celým případem definitivně zavřela voda promlčení. Mrázek byl však pouze jedním z mnoha, kdo chaos porevolučních let přetavil ve svůj prospěch, bez ohledu na cenu a způsoby. Způsoby často bezohledné, nelítostné a brutální. Skutečná sága kmotrů přitom začala již mnohem dříve, v šedivých kulisách pozdní normalizace, kde budoucí vládci stínů ostruhami teprve začínali cinkat.
Univerzita šmeliny: Invalidní lakýrník s kontakty v zádech
František Mrázek byl vyučený lakýrník z Českého Brodu. Obyčejná práce mu však nevoněla a tak, aby získal prostor pro své vedlejší aktivity, zařídil si invalidní důchod, který mu rozvázal ruce. A ruce potřeboval. Obchodoval totiž se vším, co se dalo dovézt ze Západu a co se ne zrovna snadno vysvětlovalo na hranici. Digitální hodinky, walkmany, přehrávače i valuty. Opačným směrem pak vyvážel starožitnosti, často pochybného původu a leckdy kradené. A protože ambice mu nikdy nechyběly, začal záhy spolupracovat i s kriminální policií. Informace, které jim dodával mu sloužily jako zbraň k likvidaci konkurence a zametání vlastních stop.
Po listopadu 1989 začal Mrázek exponenciálně růst. Heslo, které razil a o kterém svědčily odposlechy z pozdějších let, znělo jednoduše: ‚Ne vlastnit, ale ovládat.‘ Zatímco v oficiálních strukturách firem jeho jméno postupně mizelo, v zákulisí byl architektem každé větší transakce. Firma Dionex, která figurovala v jeho raném portfoliu, se brzy stala ústředním nástrojem miliardového tunelování bank. Schéma, elegantní ve své jednoduchosti, fungovalo na principu nadhodnocených odhadů nemovitostí, síti bílých koní ochotných vzít si úvěry a jejich následné zpronevěření dřív, než banky stačily reagovat. Škody se vyšplhaly na více než miliardu korun. Obžaloba padla dvakrát a pražský městský soud ji dvakrát vrátil k přepracování. František Mrázek na lavici obžalovaných nikdy neusedl.
Veksl, vily a Slavík
V téže šedé zóně se pohyboval i Miroslav Provod, muž blízký Karlu Gottovi. Provod, jenž v 80. letech ovládal černý trh s elektronikou ze Západu, se vždy bránil označení „vekslák“. V rozhovoru pro Seznam Zprávy v roce 2019 tvrdil, že neprodal jediný bon, ale pouze zboží, po kterém tehdejší společnost dychtila.
Jeho vztah se slavným Slavíkem měl i obchodní pozadí. Gott mu tajně prodal vilu v Jevanech, přičemž Provod tvrdil, že zpěvákova benevolence k původu jeho příjmů pramenila z jeho pragmatismu. „Karlova tolerance mohla být ovlivněna jeho častým působením na Západě. Z morálního hlediska nespatřoval přílišný rozdíl mezi prodejem desek a prodejem hodinek.“ Provod sám vysvětloval, že dům formálně zůstal napsán na Gotta, ale jen z důvodu, aby obchod nevzbudil pozornost u tehdejších orgánů. Po Provodově zatčení v roce 1986 dům pod svou správu převzal Provodův otec. Přátelství však ochladlo poté, co Gott dům bez Provodova vědomí prodal dál a definitivně skončilo po kontroverzích kolem nadace Interpo.
Zmiňovaná nadace, oficiálně pomáhající rodinám policistů zabitých při výkonu služby, se totiž stala průsečíkem zájmů podsvětí a celebrit. Zatímco Provod ji prezentoval jako svou iniciativu, investigativní novináři ji vnímali jako Mrázkův nástroj pro budování vlivu v policejních složkách. Pravda pak byla pravděpodobně kombinací obojího. Provod jako organizátor, Mrázek jako strategický sponzor a Gottovo jméno pak záštitou, kterou by nikoho nenapadlo veřejně zpochybňovat.
Antonín Běla: Krvavý pád prvního monarchy
Zkraje devadesátých let to však nebyl Mrázek, kdo seděl na pomyslném trůnu pražského podsvětí. Skutečným vládcem, před kterým se třásla celá Praha, byl Antonín Běla.
Běla nebyl jen obyčejný kriminálník; byl to patriarcha, který budoval své impérium hrubou silou a s brutální systematičností. S kontakty na nebezpečnou arménskou mafii v zádech vytvořil neprostupnou síť „ochrany“. Restaurace, vyhlášené noční podniky, obchod se zbraněmi i špinavý byznys s bílým masem – tam všude Běla vybíral své krvavé daně. Termín „výpalné“ byl v jeho světě jen eufemismem pro totální kontrolu nad životem a majetkem druhých.
V té době byl Běla predátorem na vrcholu potravního řetězce. Disponoval armádou loajálních lidí a zdroji, o kterých se Mrázkovi mohlo jen zdát. Oba muži vedle sebe zpočátku existovali v křehké symbióze, každý na svém vlastním hřišti. Jenže v divokých devadesátých letech se hřiště rychle zmenšovala.
Jakmile se jejich zájmy začaly překrývat a Mrázek začal sahat po skutečné moci, zákulisní napětí zhoustlo a bylo jen otázkou času, kdy jeden z králů bude muset padnout, aby ten druhý mohl ovládnout celou šachovnici. Konec Bělovy éry nastal v neděli 14. dubna 1996. Ráno toho dne přivezla ochranka Bělu k jeho vile v Úvalech u Prahy. Na schodišti domu na něj čekalo komando nájemných vrahů. Scénář byl rychlý a nekompromisní. Útočníci ze samopalů vypálili přes čtyři desítky ran, z nichž dvaadvacet bylo smrtelných. Šéf podsvětí zemřel na místě, ještě před příjezdem záchranné služby.
Pachatele se policii nikdy nepodařilo vypátrat. Bělova smrt uvolnila cestu na samotný vrchol a František Mrázek se stal novým neoficiálním vládcem podsvětí. Ačkoli se Mrázkova účast na Bělově odstranění nikdy neprokázala, vyšetřovatelé s touto verzí pracovali jako s jednou z nejpravděpodobnějších. Kriminalista Karel Tichý, který Mrázkův spis léta vedl, v pozdějších rozhovorech podotkl, že krevní msta ze strany Bělova syna Jaroslava patřila mezi tři nejvíce prověřované verze Mrázkovy vraždy. Pokud by tomu tak bylo, příběh obou mužů by se uzavřel v ironickém kruhu.
Krakatice: Archiv, který musel zmizet
Onen spis na Františka Mrázka, založen v roce 1999 nesl kódové označením Krakatice. Název nebyl náhodný. Krakatice měla symbolizovat chapadla organizovaného zločinu, která prorostla až do nejvyšších pater státní správy.
Na začátku nového tisíciletí se centrem Mrázkova impéria stal ústecký potravinářský kolos Setuza. Ten nesloužil jen k byznysu, ale i jako mocná politická páka. Po Mrázkově boku stál Martin Hejl, který bez nadsázky figuroval jako jedno z nejdelších chapadel krakatice. Muž s minulostí v BIS a pozdější bezpečnostní ředitel NBÚ, totiž disponoval něčím, co mělo pro Mrázka cenu zlata: informacemi a prověrkami. Odposlechy v té době zachytily jejich debaty o tom, jak manipulovat s politiky a jak krýt záda těm, kteří se ocitli v hledáčku policie. Nutno dodat, že Mrázek se svými kontakty v poslaneckých lavicích rád chlubil a s oblibou říkal, že jim „stačí dát pokyn a povalí židličku a poběží“.
Vyšetřování Mrázka tak naráželo na neviditelnou zeď. Policisté pracující na spisu byli pod nátlakem nuceni odejít a z klíčové dokumentace se podle dostupných informací vypařilo na 1600 stran odposlechů. Tichý později potvrdil, že spis obsahoval jména vlivných hráčů napříč tehdejší politickou scénou.
Když se policie přiblížila k průlomu, systém se ukázal jako bezzubý. Chyběla legislativa i politická vůle s vládcem zákulisí skoncovat. Výsledek byl pro spravedlnost zdrcující, protože jediným proviněním, za které byl František Mrázek kdy obviněn, bylo falšování kostarického pasu. V roce 2006 tak z pohledu zákona zemřel jako bezúhonný podnikatel.
Podle Karla Tichého policie identitu Mrázkova vraha znala. Mělo se jednat o bývalého elitního policistu ze Slovenska. Seznam těch, kteří chtěli vidět vládce zákulisí mrtvého, byl však příliš dlouhý. Vyšetřování se systematicky soustředilo na tři hlavní scénáře, které mohly stát za Mrázkovým koncem. První verze pracovala s obavami politických špiček z ČSSD a ODS, které děsil Mrázkův archiv plný kompromitujících materiálů; druhá, nejčastěji skloňovaná, mířila na ostré obchodní spory o miliardovou Setuzu a s nimi spojené Mrázkovy obchodní společníky Radovana Krejčíře a Tomáše Pitra; a třetí verze sledovala stopu krevní msty, která se jako stín táhla z devadesátých let od rodiny zavražděného Antonína Běly.
I přes veškeré indicie skončil příběh krále českého podsvětí v naprostém tichu. Letos v lednu byla vražda oficiálně promlčena a symbol éry, která definovala srůst politiky a zločinu, tak odchází do historie bez viníků, bez trestu a bez odpovědí.
Hrob Františka Mrázka
Berdychův gang: Když zákon slouží zločinu
Chcete-li pochopit, jak hluboko dokázal organizovaný zločin v devadesátých letech prorůst do státního aparátu, případ Davida Berdycha slouží jako učebnicový příklad. Berdychova cesta nezačala v temných uličkách, ale pod neony Discolandu Sylvie, kde pracoval jako vyhazovač v onom legendárním podniku Ivana Jonáka. Právě tam se v té době přirozeně mísily světy, které by se za bílého dne s největší pravděpodobností míjely velkými oblouky. Politici, celebrity a podnikatelé popíjeli u stejných stolů jako postavy z podsvětí. Publicista Jaroslav Kmenta Jonáka trefně označil za „mafiána bez vojska“, ale byl to právě Jonák, kdo vytvořil podhoubí, v němž Berdych získal své klíčové kontakty a později svého mentora vlivy i brutalitou výrazně přerostl.
Berdychův gang, čítající zhruba osmdesát lidí, se specializoval na výnosné přepady bohatých podnikatelů, únosy a krádeže luxusních vozů. Jejich metoda byla stejně efektivní jako znepokojivá. Oběti často ani nekladly odpor - proti nim totiž stáli muži v pravých policejních uniformách a s pravými průkazy v rukou.
Nešlo však o pouhou maškarádu. Součástí skupiny byli skuteční policisté z elitního útvaru pro boj s organizovaným zločinem. Ti, za podíl na kořisti, plnili roli vyděračů i informačního servisu. Vynášeli údaje ze spisů, varovali před zátahy a v případě potřeby inscenovali zatčení „obětních beránků“, aby odvedli pozornost od skutečných pachatelů. Vznikla tak absurdní smyčka, kdy policie v podstatě vyšetřovala samu sebe a každá stopa skončila dřív, než stačila někam vést.
Tento nebezpečný stroj na peníze a násilí se podařilo zastavit až díky odvaze dvou detektivů – Heleny Kahnové a Tomáše Gregora. Jejich práce rozkryla síť, která sahala do nejvyšších pater policejních struktur. Přestože za svůj výkon obdrželi ocenění od prezidenta republiky i povýšení, realita českého systému jim brzy připravila studenou sprchu v podobě legislativních změn, které jim nabyté hodnosti opět odebraly.
Kahnová později situaci lapidárně shrnula: „Tehdy byl špatným ten, kdo na korupci ukázal, ne ten, kdo ji páchal.“ A ačkoliv Berdychův gang nakonec skončil za mřížemi, rozsudky pro zapletené policisty byly pro veřejnost i vyšetřovatele zklamáním. Tresty byly citelně mírnější, než se u tak závažného zneužití pravomoci očekávalo. Případ Berdychova gangu tak dodnes zůstává symbolem doby, kdy hranice mezi strážcem zákona a zločincem téměř přestala existovat.
Orlické stíny: Továrna na smrt v srdci Čech
Zatímco v nejvyšších patrech rodícího se kapitalismu se odehrávaly miliardové manévry Františka Mrázka, v posilovně s příznačným názvem Tyran v pražském Podolí se psal příběh jiného ražení. Na začátku devadesátých let se zde u činek pravidelně scházela trojice mužů: Karel „Karlos“ Kopáč, Vladimír Kuna a Ludvík Černý, kterému nikdo ze skupiny neřekl jinak než Pacient.
Kopáč nebyl žádný amatér. Jako bývalý vyhazovač a mistr bojových umění krátce zkusil štěstí u elitní jednotky URNA, ale disciplína státní složky mu byla těsná a plat pro jeho životní styl příliš nízký. Po odchodu od policie našel svůj skutečný „talent“ – stal se mozkem gangu, jehož činy měly brzy otřást celou zemí.
Po jeho boku stál muž dvou tváří. Ludvík Černý, přezdívaný pro svůj nevinný vzhled Mimísek, byl v civilu klidný, sympatický člověk, příkladný manžel a otec. Nikdo by v něm na první pohled nehledal monstrum. Pod touto maskou se však skrýval mistr nelegálních směn valut a především chladnokrevný popravčí, který neměl s mačkáním spouště absolutně žádný problém.
Trojici uzavíral Vladimír Kuna. Pokud byl Kopáč mozkem a Černý rukou, Kuna byl mechanikem smrti. Právě on vlastnil sklepní prostory a garáž, kde se odehrávala ta nejtemnější část jejich „podnikání“. Kuna nebyl tím, kdo by vymýšlel strategie, ale byl to on, kdo zajišťoval sudy, louh a technické zázemí pro likvidaci těl. Působil jako chladnokrevný „uklízeč“, který se nebál krve ani odporné práce s rozkládajícími se ostatky. Navíc byl tím, kdo se neštítil pro majetek nechat zavraždit vlastní matku.
Jejich první společný plán cílil na podnikatele Aleše Katovského. Kopáč, využívající svou auru profesionála, si získal jeho naprostou důvěru a stal se jeho osobním bodyguardem. Past sklapla jedné dubnové noci roku 1991 v Rudné u Prahy. Černý bez váhání přiložil pistoli k hlavě oběti a stiskl spoušť. Tělo, zabalené do drátěného pletiva, skončilo na dně Orlické přehrady a lup 800 tisíc korun si vrazi bratrsky rozdělili.
To byl však jen krvavý začátek. Seznam obětí se začal rychle rozrůstat:
- Leorent Lipoveci: Kosovský přistěhovalec.
- Vlastimil Hodr: Starožitník.
- Anna Medková: Matka Vladimíra Kuny.
- Jaroslav Meier: Podnikatel a Kopáčův švagr.
Motiv byl pokaždé stejný – peníze a majetek. Způsob likvidace těl se stal synonymem pro bezcitnost. Kunově matce doručili balíček s výbušninou, ostatní oběti skončily v sudech s louhem a ty, které se do nádob nevešly celé, byly bez milosti rozřezány. Orlická přehrada se pod jejich rukama změnila v tichý hřbitov.
Vyšetřování připomínalo skládání rozbitého zrcadla a trvalo nekonečné dva roky. V roce 1993 měli kriminalisté jen mlhavé indicie o mizejících lidech a podivné zkazky o sudech i o tom, že se Ludvík Černý v kuloárech chlubí likvidací několika osob. Důkazy však chyběly. Zlom nastal až nalezením stop lidské krve v autě, které Černý prodal do autobazaru. Testy ukázaly, že krev patřila zmizelému podnikateli Aleši Katovskému.
V roce 1994 zasáhl osud. Karel Kopáč po vážné autonehodě ochrnul a skončil na invalidním vozíku. Když mu na dveře zaklepalo komando, zabarikádoval se a hrozil sebevraždou. Vzdal se až po třech hodinách vyjednávání. Právě jeho výpověď se nakonec stala klíčem, který policii dovedl k osudnému místu pod Žďákovským mostem a rozkryl hierarchii gangu.
V dubnu 1997 vynesl pražský soud konečný verdikt. Ludvík Černý a Vladimír Kuna dostali doživotí a Karel Kopáč 21 let za mřížemi. Kunovi byl posléze trest snížen na 25 let. Černý, který si později nechal změnit příjmení na Zámečníka, svou vinu popírá i po desetiletích, přestože proti němu stály důkazy, svědectví i detektor lži. Kopáč svůj úděl neunesl a v dubnu 2004 ukončil svůj život v cele kuřimské věznice na šňůrce od pyžama.
Případ Orlických vrahů zůstává mementem devadesátých let. Nejen pro svou krutost, ale i pro děsivou vizi Karla Kopáče, který snil o vybudování „továrny na vraždy“, kde by zabíjení bylo jen dalším průmyslovým odvětvím. Z jeho tehdejších výhrůžek zbyla v podsvětí jen mrazivá věta: „Mlč, nebo tě sezobou slepice.“
Epilog krvavé éry
Devadesátá léta byla obdobím, kdy se za cenu krve a korupce porcovala republika. Byla to éra privatizace bez pravidel, institucí bez dozoru a policie bez zubů. Organizovaný zločin tyto podmínky nevytvořil, jen je využil rychleji a bezohledněji než kdokoli jiný. A ve chvílích, kdy si byl dostatečně jistý, přestal se namáhat s tím, aby byl neviditelný. Seriálové zpracování těchto událostí ukázalo, že společnost na tuto „bolavou paměť“ nezapomněla. Příběhy Mrázka, Běly i orlických vrahů sice skončily, ale stín, který vrhly na českou historii, zůstává varováním, jak snadno se demokracie může změnit v hřiště pro kmotry.
* Z důvodu obsáhlosti tématu jsou jednotlivé kauzy záměrně prezentovány jen v podobě klíčového shrnutí.
Zdroje
Jaroslav Kmenta: Kmotr Mrázek (2007)
