„Montessori školku už nikdy!“ říká rozhořčená maminka. Podělila se o svůj zážitek z prvních dnů

Možná jste už o konceptu pedagogiky navrženého podle lékařky a pedagožky Marie Montessori slyšeli. Její hlavní myšlenka je: „Lidská osobnost, ne výchovná metoda, musí být brána v úvahu,“ kdy v Montessori školách nejsou děti napomínány ani trestány, pochvala je zde přiměřená, aby si prý děti nevytvořily závislost na uznání, neautoritativní učitel funguje spíše jako průvodce dětí a děti se učí v podstatě po svém. Možná je původní myšlenka v jádru dobrá, ale zdá se, že to často v praxi funguje jako výmluva pro nezvládnutou výchovu či lenost děti dovést k nějakému smysluplnému cíli. Ostatně své o tom ví jedna matka, která nechtěla být jmenována a říkejme jí třeba Lenka, která se se mnou podělila o zážitek z jedné Montessori mateřské školy.

„Montessori mateřskou školku jsem si nevybírala cíleně, já vlastně ani nevěděla, že něco takového existuje. Prostě to byla jediná školka v okolí, která ještě přijímala děti, a já se nutně potřebovala vrátit do práce,“ začíná Lenka svůj příběh. „Přečetla jsem si recenze na školku a byly vesměs dobré. Poté jsem se podívala, co to vlastně Montessori znamená, a nepřišlo mi to nějak zvlášť špatné. Tak jsem to zkusila a vyšlo to, syna mi přijali. Byla to jeho první zkušenost se školkou, a tak mi přišlo milé, že jsem měla možnost ho první dny doprovázet,“ říká Lenka. „Byla jsem se ve školce podívat ještě předtím, než syn nastoupil, a školka se mi moc líbila. Měli tam spousty hraček, prolézaček a okolí školky bylo moc pěkné, kdy kousek od ní byl rybníček. Vypadalo to všechno moc pěkně a učitelky byly moc milé, měla jsem tedy radost, že bude syn spokojený,“ pokračuje Lenka. „První den jsme přišli, učitelky nám všechno ukázaly a poté přišel denní program. Tedy alespoň tomu tak říkaly,“.

„Za celé dopoledne byl jen jeden krátký program, kdy si děti sedly do kruhu a paní učitelky zpívaly. Děti, které zpívat nechtěly, si mohly dělat, co chtějí. Ostatně jako hned po příchodu, který fungoval tak, že rodiče vypustili své potomky do šatny a odešli. Dveře zůstaly celý den odemčené, takže prakticky kdykoliv mohl kdokoliv přijít a zase odejít,“ vypráví Lenka rozčarovaně. „No a po zpívání se nedělo vůbec nic, děti si opět dělaly, co chtěly. Paní učitelky seděly u stolu a dívaly se do mobilů, nebo si spolu povídaly. Občas děti přepočítaly. Asi hodinu před obědem se paní učitelky rozhodly, že se půjde ven. Do té doby krásné počasí se akorát zkazilo, a tak se děti šly projít do lehkého deště. Oblékla jsem syna a šla počkat ven před školku. Mezitím ze dveří vybíhaly děti a šly si hrát na venkovní hřiště. Žádná učitelka nebyla v dohlednu, možná prostě spoléhaly na to, že na děti budu koukat já. Jenže syn byl ve školce poprvé a já se věnovala především jemu. Trochu mě zarážela blízkost rybníku a osm pobíhajících dětí ve věku kolem 3-4 let venku bez dozoru. Paní učitelky totiž uvnitř oblékaly ty nejmenší děti, které se ještě obléct neuměly. No a také ty větší, které se obléct prostě nechtěly. Asi po dvaceti minutách jsme tedy konečně vyrazily na procházku. Jedna holčička se courala vzadu a neustále plakala. Obě paní učitelky šly však vepředu a povídaly si. Jen se asi dvakrát zastavily, aby děti spočítaly. Dvě děti, kterých se nemohly dopočítat, se o chvilku později vynořily z lesa. Asi si tam prostě odběhly, protože chtěly,“ říká Lenka a krčí rameny.

„Po návratu z procházky následoval oběd. Byly brambory a kuře. Některé děti už předem odmítly, aniž by jídlo ochutnaly, a dostaly tak suchý rohlík. Některé děti jídlo jen rozrýpaly a poté si odběhly hrát. Nikdo jim nic neřekl. Jedno asi čtyřleté dítě se uprostřed oběda zvedlo a počůralo se. Nikdo mu nic neřekl. Jen ho šla paní učitelka s poněkud otráveným výrazem převléknout. Nakonec se hromada zbylého jídla vyhodila do kýblů a nastal čas ke spánku. Já šla se synem domů a byla jsem ráda, že už se nezúčastním odpoledního programu. Odcházela jsem rozčarovaná a pořád jsem si říkala, že to snad bude další den již normální. Jenže nebylo,“ říká Lenka. „Úplně stejně totiž vypadal celý zbytek týdne, proto jsem se pak domluvila, že můj syn již nebude docházet. Důvod jsem uvedla jiný, ale rozhodně to byl ten, že bych měla strach syna v takové školce nechat. Ostatně i po tom týdnu pochytil od jiných dětí nepříjemné manýry, kdy dosud hodný syn začal odmlouvat nebo se rýpal v jídle,“ pokračuje Lenka. „Nevím, zda takto vypadají ostatní Montessori instituty, nebo jsem prostě měla smůlu na jedince. Rozhodně vím, že to nehodlám již zkoušet. Určitě se nikoho nesnažím od těchto škol odradit, jen je opravdu dobré si předem zjistit, jak vůbec probíhá výuka na vlastní oči,“ dokončuje Lenka.

Zdroj: Autorský článek zpracovaný na základě rozhovoru s paní Lenkou, Wikipedie