Článek
Home office se z nouzového řešení pandemických měsíců proměnil v běžnou součást pracovního života. Podle Českého statistického úřadu umožňovalo v roce 2024 alespoň někdy pracovat z domova 59 procent českých podniků – v roce 2014 to bylo jen 30 procent. Za deset let se tak podíl firem nabízejících tuhle možnost skoro zdvojnásobil.
Kdo si home office může dovolit
Čísla se ale hodně liší podle velikosti firmy. Zatímco velké podniky nad 250 zaměstnanců umožňují práci z domova v 92 procentech případů, u malých firem je to jen 53 procent. Nejčastěji na home office pouštějí zaměstnance IT služby, kde tuto možnost nabízí 97 procent firem, dále výzkum a vývoj nebo poradenství – tedy obory, kde jde práce snadno oddělit od konkrétního místa.
Česko je přitom v evropském srovnání spíš na chvostu, pokud jde o vzdálený přístup k firemním systémům. K firemnímu e-mailu má z domova přístup 72 procent zaměstnanců, průměr Evropské unie je 81 procent. Prostor k dohnání tu tedy pořád je, i když směr vývoje je jasný.
Svoboda, která má svou cenu
Co ale čísla nezachytí, je to, jak se home office propsal do běžného dne těch, kdo ho mají. Hranice mezi prací a zbytkem života se rozmazala – schůzka se dá svolat v sedm ráno i v osm večer, protože „stejně jsi doma“. Ušetřený čas za cestu do práce se často jen přesune jinam: do dalšího e-mailu, další porady, nebo naopak k dětem a domácnosti, což zní jako výhra, dokud si člověk nevšimne, že pracovní den nemá pořádný konec.
Zajímavé je i to, že si na home office nejvíc pochvalují lidé na manažerských pozicích, zatímco řadoví zaměstnanci mají tuhle možnost podstatně méně často. Svoboda pracovat odkudkoli tak zůstává spíš benefitem pro ty, kteří už beztak mají ve firmě víc volnosti rozhodovat o vlastním čase.
Hybridní model jako kompromis
Čistě domácí nebo čistě kancelářský provoz je dnes spíš výjimka. Většina firem, které home office umožňují, dnes sází na hybridní model – typicky dva až čtyři dny v týdnu z domova a zbytek v kanceláři. Zaměstnavatelé si tím pojišťují osobní kontakt v týmu a zaměstnanci si zase udrží aspoň část té flexibility, kterou si po pandemii zvykli považovat za samozřejmost.
Rozdíly zůstávají i mezi generacemi a regiony. Lidé žijící dál od velkých měst home office využívají častěji, protože jim ušetří dojíždění, které by jinak zabralo hodinu i víc denně. A napříč věkovými skupinami si home office paradoxně nejvíc pochvalují ne nejmladší, ale zkušenější zaměstnanci na manažerských pozicích – tedy lidé, kteří mají ve firmě obecně víc důvěry a volnosti.
Co si z toho vzít
Zůstat natrvalo věrný jen kanceláři dnes není nutnost, ale pro čím dál víc lidí to není ani sen. Otázka, kterou si těch pět let zkušeností s home officem zaslouží, nezní „chci ho, nebo ne“, ale kde si sám pro sebe natáhnout hranici mezi prací a zbytkem dne, aby ta svoboda zůstala výhodou a nezměnila se v neustálou pracovní pohotovost.
Nejjednodušší recept možná zní banálně: mít pevný čas, kdy se počítač zavírá, a domácnost i sám sobě to ohlásit stejně vážně, jako by šlo o odchod z kanceláře. Bez takové hranice totiž home office dřív nebo později přestane být volností a stane se jen prací, která se nastěhovala do obýváku.
Zní to jako maličkost, ale právě tahle drobná disciplína rozhoduje o tom, jestli si člověk po pěti letech home office řekne, že získal svobodu, nebo že ji naopak ztratil – jen si toho všiml až se zpožděním, protože hranice mezi prací a odpočinkem mizela postupně, ne jedním rozhodnutím.
