Článek
Docela mě pobavil nápad, někdy před volbami, že bychom měli mít ministerstvo arogance. Myslím, že je docela jasné, kdo by měl být ministrem. Vím ale i o dvou kandidátech. No přeci Macinka s Turkem, ne? Mohli by se i případně střídat, aby si Turek vychutnal tu ministerskou pozici. Dále je i jasné, kdo by měl být po zásluze čestným ministrem. Přeci pan profesor Klaus. Dále si myslím, že by nebyl problém sehnat kompletní ministerskou garnituru včetně deratizační čety.
Ani mi moc nesedí, trefovat se do pana profesora. Trochu si ale pamatuji, jak tehdejší inženýr z „prognostňáku“ obíhal schůze OF s nabídkou služeb. Uspěl, a tak se nakonec i stal dvakrát prezidentem. Doufám, že už byl zrušen paragraf o hanobení státních představitelů i na penzi.
Pan profesor je nesporně vzdělaný člověk. Určitě je mu známý výrok, připisovaný filosofovi Sokratovi, „že vím, že nic nevím“. Ten výrok ale neznamená přihlásit se k nějakému hlupáctví, spíše naopak. Vím, vím, hodně vím. Ta znalost mě trochu povyšuje nad průměr a měla by vést spíše k pokoře, ne k povýšenectví. Těžká věc. Když ono je to tak svádivé, dávat ostatním najevo, že něco více vím a přijímat i holdy. Čeká ale tady to „čertovo kopýtko“, které se jmenuje arogance. Když už toho ale opravdu dost vím, třeba i od jiných, nějak se mi začíná vzdalovat ta prvotní snaha poznávat, přemýšlet a zkoumat. Pak třeba dojdu k přesvědčení, že už stačilo. Pokud mě ale přeci jen dostihnou nějaké vlastní pochybnosti, lehce je zaženu arogancí.
Objevuje se ale další problém. Stává se, že jsem ve své profesi opravdu dobrý. Ale opravdu dobrý. Nějakým zvláštním způsobem, pokud si trochu „čuchnu“ k politice, tak se automaticky předpokládá, že budu schopný řídit cokoli. Takže už máme i posledního náměstka ministra kultury. Je to všechna čest, baletní mistr. Skoro mám potřebu, pořídit si boty na špičce, abych byl „in“.
Jsou ale i horší scénáře. Máme tady trochu plešatícího nazrzlého individua, který se cítí být pánem světa. Nevím, nevím. I jeho někdejší žena prohlásila, že mu činí problém přečíst dva listy textu a že nikdy nepřečetl jedinou knihu. Přesto více méně úspěšně zvládnul šest bankrotů a dostal se i na samý vrchol americké admistrativy. Vadí mi ale, že se do své války s Iránem snaží zatáhnout i Evropu. No a zase tu máme ku pomoci tu osvědčenou aroganci.
Nemohu pominout i našeho premiéra. Místo toho, aby řekl třeba prepáč, volako mi to nevyšlo, po pozdním příchodu na cosi, zvýrazňuje, že není podřízeným a nikdy nebude! Tak tady zase zaskřehotala ta arogance.
Takže, jak z toho ven. Nevím a rád bych věděl. No, to, že nic nevím, moc neutěšuje. Já se už jenom snažím, zachovat si jistou soudnost a potěší mě, když se zase něco nového mohu dovědět a znát.
