Článek
Když jsem začal psát, ono to psaní někdy postihuje velké čtenáře, aby si také něco zkusili, tak to jsem nedomyslel. Ani to stáří a zkušenosti neochraňují, řekněme před nepředloženostmi. Ze začátku, pokud se v hlavě něco rojí, není to až tak velký problém. Horší je to pak, když napsané někomu pošlu a ono se to ujme. Jo, jo, piš, dá se to číst. Kde ale brát nápady a nekrást?
Zaregistroval jsem, že i nápady se kradou. Dejme tomu v hudbě. Kolikrát slyším nějaký nový motiv, chvilku zapřemýšlím a ouha. Tak to jsem slyšel už docela dávno. Jo a nevyhýbá se to ani klasikům. V malířství, jak by smet. Ani literatura není uchráněná. Móda na tom není jinak. I to oblečení po babičce, je někdy docela in.
Takže, jak z toho ven. Rozumnou cestu nevidím a navíc nám do toho strká nos ta AI.
Básník, spisovatel, vědec, malíř, filosof, technik a vím já, co ještě. Někde jsem si přečetl, že se jedná o renezančního člověka.
Mám trochu kliku, že jsem se s náběhem na toho renezančního člověka seznámil. Umí psát, maluje, je i hudebník, má vkus a umí realizovat své nápady, včetně těch od druhého. Umí také vystřihnout takový hovězí guláš, že i na smrt nemocný prosí o odložení úmrtí, aby si ještě jednou mohl pochutnat. Kde na to bere nápady nevím, rád bych věděl. Stydím se za postranní myšlenku, jestli bych mu mohl něco ukrást.
Krást nebudu. Musím se snažit zachovat něco jako i malou úctu sám před sebou. I když, i když… Ono to kradení v té naší společnosti je docela IN. Jen se tomu říká jinak a umí se to kradení báječně kamuflovat, docela i tak, že se o žádné kradení nejedná. Jsou sice pády, kdy se na to kradení přijde, ale to je opravdu jen kapka v mořil. Známé heslo, kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu, se nějak transformovalo i do dneška.
Opravdu nemám nápad, jak z toho ven. Asi bychom se měli vrátit k obyčejné lidské slušnosti, případně počestnosti, jak říkal Werich. Ale ono to bolí, je to nepohodlné, vadí to a tak jsme si od této věkové zkušenosti odvykli.
Pochybuji, že ta nová AI, to má ve svém programu zavedené.
Tož tak.
