Článek
Jak o tom přemýšlím, tak tato přísaha je snad nejtrvalejší a nejpoužívanější už věky. Prý už od Pythagorejců, samotného Hippokrata a jeho žáků. Její etický dopad a používanost, nemá obdoby.
Jsou i jiné přísahy. Moc bych se přimlouval za to, aby naši politici měli podobnou přísahu. Je tady ale velký problém. Nejen u nás, se k účasti na politice odhodlá kdosi. Takže se jde do politiky, vždycky za sebe a pro sebe (ale to se nezdůrazňuje).
Jo a nějaké to partajní tričko se vždy najde a podle potřeby i vymění. Máme i politiky nezávislé, jenom se do sněmovny dostali v nějakém tom tričku. Je tu ale fenomén přísahy. Takže se přísahá, že při nejlepším vědomí a svědomí, a ještě při něčem budu atd.
Raději se vracím k tomu Hippokratovi.
Podle mě, to přísahání se týká dvou subjektů. Jeden, který přísahá, a druhý, kterému je přísaháno. Takže se vytváří jakýsi vztah i závazek. Mělo by to být vyvážené. Z pozice přísahajícího lékaře (mluvíme o Hippokratovi), je to vcelku jasné. Jak je to ale s pozicí těch, kterým je přísaháno? Ti nemají žádný závazek? Docela se i diví. Jaký závazek? Doktor je tady přece proto, aby mě léčil, ne? On tady je sice od toho, ale taky má na hrbu toho Hippokrata…Bohužel pacient u toho Hippokratova slibu nebyl…
Já naštěstí nejsem doktor. A tak se spíše držím principu. Pokud poprvé uklouzneš, se stejnou věcí pochopím a pomohu. Po druhé, důrazně napomenu a pomohu. Po třetí, mi skoro bouchnou saze, ale pomohu. Ale po čtvrté nechám utopit!
Takže co s tím vztahem pacient, doktor a tím Hippokratem? Je to zapeklité. Myslím, že pokud je to už mezní a doktor případnou záchranou nezachranitelného riskuje svůj život a tím i teoreticky ohrožuje budoucí své pacienty, musí myslet sám na sebe. Myslím, že v tom případě, i Hippokrates zamhouří jedno oko.
Mám rád doktory. Oni totiž vědí to, co já ne. (Také se to dlouho učili) Rád se s nimi scházím, ale mimo ordinaci.
Jo a Hippokratos? Uctivost!
