Článek
Hned na úvod chci všechny ujistit, že i když budu psát v množném čísle a používat výrazy jako „dnešní děti“, „aktuální generace“ a podobné hromadné termíny, rozhodně slepě nepaušalizuju a netvrdím, že další řádky se týkají ÚPLNĚ všech dnešních dětí. To určitě ne. Zcela jistě se najde i spousta šťastných, citově naplněných a spokojených dětí, ale těch, které této definici neodpovídají, je už zkrátka ve většinové společnosti (a hlavně v mém okolí) tak moc, že prostě cítím potřebu říct svůj názor. A jelikož říct ho těm, kterých se nejvíc týká a z očí do očí je konfrontovat s jejich rodičovskými chybami, je v dnešní extrémně citlivé době, kdy je každý neustále nabroušený a veškerou kritiku bere jako hejt a nechutný útok, nemyslitelné, volím tuto cestu.
Tak a teď už k tématu. Můj názor je takový, že když pomineme „dramata“ kolem těch několika málo podniků a veřejných prostor, které nejsou úplně „child-friendly“ a sem tam nějakého toho neškodného škarohlída, trousícího moudra o „nevychovaných spratkách“ a o tom, jaká je „škoda rány, která padne vedle“, měly by se mít dnešní děti v naší západní civilizaci tak dobře, jak se ještě nikdy v minulosti neměly. Téměř žádné povinnosti, žádné přehnané nároky, žádná přílišná nebezpečí, na každém druhém rohu nějaký ten dětský koutek, dětská hernička, zookoutek, nebo rovnou dětské centrum se stovkami kroužků, aktivit a atrakcí pro mrňata všech věkových kategorií… A k tomu nejdelší mateřská široko daleko, spoustu aktivit pro maminky (někdy i tatínky) s dětmi a nekonečná řada dalších a dalších výhod, které můžou rodiče čerpat. Zkrátka jen samá „pozitiva a sociální jistoty“ na ty naše mrňousky čekají, přičemž jako bonus už od narození prakticky nic nemusí, nic se po nich nechce, k ničemu nejsou nuceny a nic se od nich neočekává. Mají tudíž všechny předpoklady a podmínky k tomu, aby byly dokonale šťastné a spokojené. Až na to, že nejsou.
A ne, není to jen přehánění, nebo nepodložený výkřik do tmy. Je to bohužel výsledek dlouhodobého pečlivého pozorování a sbírání informací napříč několika dekádami. Sama už totiž víc jak deset let pracuji jako pedagožka na prvním stupni a mezi kolegy zaměstnanými na podobných pracovních postech mám mnoho přátel i příbuzných, z nichž někteří se práci s dětmi věnují i více jak 40 let. Mám(e) tudíž poměrně přesný přehled o tom, jak se dnešní děti cítí a co denně prožívají, ale také jak moc se jejich každodenní emoční realita liší od toho, co prožívaly a pociťovaly děti v minulosti. A světe div se, ono to během všech těch let bylo pořád dost podobné. Rodiče měli sice pořád hodně práce, ale taky si dokázali vyčlenit čas jen pro rodinu a děti s nimi už od nejútlejšího věku dělaly úplně všechno. Holčičky vařily a uklízely, kluci pomáhali na zahradě, nebo chodili s tátou na fotbal. A i když to málokdy bylo ideální, k té dětské radosti to stačilo. Mnou zmiňovaná zásadní změna k horšímu nastala až v posledních několika letech, takže žádné „dřív byla tráva zelenější“ v tomto případě neplatí a neobstojí ani dnes tak populární odvolávání na Sokrata a Platóna, kteří přeci už před tisícovkami let nadávali na „zkaženou mládež“.
Situace se opravdu a zcela objektivně zhoršila a je mi vážně moc líto, že to musím napsat, ale až příliš mnoho dnešních dětí prostě NENÍ tak šťastných a bezstarostných, jak by být měly a hlavně mohly. Člověk to na nich vidí v práci denně. Jsou znuděné, přesycené, otrávené. Nic je nebaví, u ničeho nevydrží, nic je nezaujme. Neumí navazovat a udržovat vztahy se spolužáky a tápou i ve vztazích k dospělým (buď jsou až moc familiární a totálně bez pravidel, nebo se jich naopak straní a bojí se v jejich přítomnosti projevovat). Nejraději by jen seděly a pasivně se nechaly bavit, přičemž si neustále stěžují na nudu a pocit prázdnoty. A čím jsou starší, tím je to horší až se dostáváme do situace, kdy nám nestačí dětští psychologové a psychiatrická oddělené pro nejmenší praskají ve švech. A já se ptám proč?!
Přitom tu pochopitelně vůbec není řeč o dětech, v jejichž životě existují nějaká objektivní sociální, ekonomická nebo zdravotní negativa a znevýhodnění, která jim ve štěstí brání (nemocné, chudé, týrané a přehlížené děti byly vždy, ale o ty mi teď nejde). Řeč je o dětem, které mají na první pohled všeho dostatek, jsou zdravé, pocházejí se střední, nebo vyšší střední třídy a měly by tak být spokojené a mít se alespoň tak dobře, jak se měli v divokých a nejistých devadesátkách jejich rodiče, v době komunismu jejich prarodiče a ještě dříve jejich praprarodiče, kteří museli dřít na polích a hlídat houfy sourozenců.
Jenže nemají, mají se hůř a trpí i když by vůbec nemusely, protože jim v životě chybí něco, co si mnozí rodiče ani nejsou schopni (a ochotni) připustit, že by jim scházet mohlo… Něco co se jako červen nit táhne celým zdravým psychologickým vývojem a co když je z něj násilím „vypáráno“, vede k postupnému rozpadu celé dětské osobnosti. Řeč je pochopitelně o jakékoliv hlubší emoční vazbě k vlastním rodičům, což dnešní děti staví na smutnou úroveň potomků šlechty a vládnoucích rodů někdy před stovkami let. Ty také kvůli houfům vychovatelek, kojných, guvernantek a domácích učitelů nedostaly šanci vybudovat si se svými rodiči žádný jiný vztah, než ten čistě materiální a pak už se to s nimi táhlo. A velmi podobně je tomu i u dnešních dětí, které jsou prakticky už od batolecího věku neustále „vychovávány“ někým a něčím jiným.
Žádné čtení a vyprávění pohádek, na to máme televizi a tablet. Žádné učení slovíček a pojmů, na to máme interaktivní hračky. Žádné společné volné hraní, na to máme herničky a zájmové kroužky pro batolata. Žádné rozvíjení jemné motoriky a fantazie, na to máme kreativní sady a stavebnice ze kterých jde vytvořit jen jedna jediná věc… A tak dále a tak dále. Jenže ve zdravém vztahu dítě-rodič by mělo jít primárně o blízkost, intimitu a pocit bezpečí, který se musí budovat už od raného věku a je třeba ho neustále udržovat a přiživovat. A přesně to dnes mnohé děti od rodičů očekávají marně, protože to, co dnešní rodiče spojuje s těmi dávnými „královskými“ je fakt, že na své děti nemají čas (čti "nechtějí jim svůj čas věnovat"). Sice možná nevládnou a neodpočívají na honech a plesech, ale místo toho tráví čas v kancelářích a poté relaxují s partnerem, kamarády, nebo u svých vlastních koníčků. Na děti přijde čas až večer, případně pár hodin o víkendu a dvakrát ročně týden na dovolené (v tom lepším případě). A to je fakt hodně málo. Děti si tak budují a rozvíjejí vztahy místo s rodiči, se sociálními sítěmi, mluvícími plyšáky, učitelkami a vedoucími kroužků a rodiče v jejich očích postupně degradují na pouhé „zásobovače.“ Rodič koupí, rodič sežene, rodič doveze, rodič zařídí…
Abych jen neteoretizovala, uvedu pár dost bolestných příkladů z praxe:
Dříve bylo třeba naprosto běžné, že děti (hlavně předškolního a ranně školního věku) rády vytvářely ve škole (či družině) dárky pro své rodiče a prarodiče. Speciálně „pro maminku“ byl každý druhý obrázek, každý sebe-ušmoulanější a pohromadě-nedržící výrobek a výjimkou nebylo ani to, když si děti střádaly bonbonky, lízátka a ovoce získaná ve škole od spolužáků, učitelů i kuchařek, aby je „mohly dát mamince“ (přinejmenším tato „kouzelná formule“ vždy fungovala, pokud školáček ohrnoval nos např. nad jablkem, nebo termixem-„když to nechceš, vem to domů mamince“ a hned byl úsměv na tváři). Současně bylo také na denním pořádku, že mladší dětem se ve školkách a školách po rodičích stýskalo, neustále se chodily ptát, kdy už půjdou domů a bylo zatraceně těžké odvést jejich pozornost někam jinam, aby zapomněly na slzičky. A když pak ten slavný okamžik jejich odchodu domů skutečně nastal, byly schopné běžet přes celou školní zahradu a vrhat se příchozím kolem krku, jako by se jejich rodiče vraceli z války a ne z práce.
Dneska už se s těmito výše popsanými situacemi prakticky nesetkáváme. Spíše naopak. Děti nemají zájem udělat svým rodičům radost nějakým dárkem, a i když je k tomu přemlouváme, spíš věnují obrázek nám, než aby ho vzali domů. A i když se nám zdánlivě podaří přimět je, aby podarovali maminku, stejně často po jejich odchodu nacházíme jejich výtvory v koši, nebo zapomenuté a poházené po temných koutech. A že by někdo plakal po mamince a už po obědě se sháněl po tom, kdy půjde domů? Tak to už se mi fakt dlouho nestalo. Spíš pláčou, když pro ně přijedou a nezřídka se dokonce stává, že si vydupou a vyvzdorují, aby rodič ještě odjel domů, nebo alespoň chvíli počkal v autě. Skoro denně se mi stává, že musím do takových debat zasáhnout a děti z družiny vyloženě „vyhodit“, protože vidím, že zoufalá maminka pospíchá a její děťátko ne a ne poslechnout. Pokud tedy vůbec o maminku jeví zájem a komunikuje s ní, protože po příchodu rodičů děti často ani nezvednou oči od hraní. A není to tím, že by byly do hry zabrané a nevnímaly. Velice dobře vědí, že tu mají odvoz, jen prostě nemají potřebu s ním mluvit (natož aby daly najevo nějaké emoce). Na oslovení nereagují, a když už se uráčí zvednout, protáčení očí a loudání beze slova je mnohem častější, než objímání a polibky. Ty tam jsou doby, kdy děti brebentily o sto šest a vykládaly rodičům co ten den zažily (abychom ale byly fér, ony jsou ty tam i doby, kdy se o to rodiče zajímali-dnešní nejčastější obrázek je rodič s nosem zabořeným do mobilu, který své dítě ani nepozdraví a maximum jejich interakce spočívá ve větě „tak dělej, pospíchám“).
Že jde o banální záležitost, která o ničem nevypovídá? No nevím, mě to tak nepřijde a mým kolegům také ne. Je to dokonalá ukázka toho, že je něco shnilého ve státě dánském. A to něco mokvá a kvasí pod povrchem tolika dětských duší, které na první pohled působí jako dokonale zaopatřené a milované bytosti, že se pak jeden ani nediví, že poté co přijdou do puberty a celý svět se jim obrátí vzhůru nohama, pro rodiče už v něm nezbyde místo. Ono totiž i dítě, které své rodiče na prvním stupni bezmezně miluje a obdivuje má v pubertě pocit, že jsou trapní a vůbec mu nerozumí. Co si o svých rodičích myslí dítě, kterému jsou „ukradení“ už v první třídě a ve třetí je veřejně pošle do… ehm, háje, to raději ani nechci domýšlet.
A věřím, že většina rodičů také ne, takže by bylo fajn s tím něco dělat a každý den se zamyslet nad tím, zda je mé dítě skutečně šťastné, nebo zda to, že se na mě usmívá, protože jsem mu místo brokolice udělala k večeři hranolky a z obchodu mu přivezla novou hračku, není náhodou jen maska, pod níž se schovává usoužená dušička, která ze všeho nejvíc touží po mém čase a zájmu.
