Článek
Přijímačky na střední školy (kterými nyní žije velká část naší republiky), jsou pro řadu dětí a mladistvých prvním prubířským kamenem jejich znalostí i úplně první životní situací, kdy to, co se doposud zvládli ve škole naučit, reálně rozhoduje o jejich budoucnosti. A proto by bylo fajn, aby během nich o nic jiného, než o to, co reálně umí, nešlo. Ale bohužel… tak jednoduché a přímočaré to není. Než se totiž jakýkoliv účastník přijímacích zkoušek dostane k tomu, aby potrápil své mozkové závity a vydoloval z nich tu vzoreček z matematiky, támhle poučku z českého jazyka a tuhle zase něco málo z všeobecného přehledu, musí se zdárně prokousat zadáním jednotlivých úkolů. A to bývá v posledních letech čím dál tím větší oříšek a jeden z nejčastějších důvodů, proč každoročně čteme na sítích víc a víc nářků, jak „to bylo hrozně těžké“ a jak „úkoly nedávaly smysl“.
A i když nepopírám, že někdy se nějaký ten složitější příklad, nebo zmatenější cvičení v přijímačkách objeví, mnohem častěji mám pocit, že problém nastal někde mezi „testem a židlí“. A není to zdaleka jen proto, že by moderní děti byly při čtení zadání nepozorné, roztěkané, nervózní či až příliš zbrklé a ukvapené. To všechno samozřejmě jsou, ale to byli účastníci přijímacích řízení vždycky. Ta skutečná „novinka“ házející jim další klacky pod nohy se skrývá v něčem jiném… V jejich tragicky nízké úrovni čtení s porozuměním, které se v poslední letech šíří mezi dětmi a mladými lidmi doslova jako epidemie. Že nevíte, co si pod tím máte přesně představit? Nic složitého, zkrátka a dobře jde o to, že ta děcka si zadání sice přečtou, ale stejně nevědí, co se po nich chce, protože prostě nejsou zvyklá se při tom čtení „poslouchat“. A tak si ho musí přečíst znovu… A klidně ještě několikrát, než jim konečně secvakne (což pochopitelně nesmírně žere čas, kterého už tak nemají nazbyt). Pokud jim tedy vůbec secvakne, protože není výjimkou ani to, že si i po opakovaném čtení vyloží zadání chybně nebo ho pochopí jen částečně. A to je u přijímaček jaksi průšvih, protože takto jednající jedinec může být klidně dechberoucím géniem a mít IQ 150+ a stejně skončí někde daleko na chvostu a na vysněnou školu může zapomenout.
No jo, ale co, nebo kdo, za to, že má tolik dnešních dětí tento „hendikep“, který jim bude do budoucna komplikovat nejen studium, ale i běžný život (v němž je nutné si neustále někde číst nějaké pokyny od návodů na sestavení nábytku až po jízdní řády hromadné dopravy), vlastně může? Z osobní zkušenosti bych vypíchla tyto tři největší „viníky“:
1. Rodiče, kteří prakticky přestali číst nejmenším dětem pohádky
Ano i v dnešní pokrokové době jde o zcela nezbytnou součást zdravého dětského vývoje, kterou není (opakuji NENÍ) možné nahradit ani sledováním televize ani poslechem mluveného slova (např. audioknihy či běžné „vyprávěním“). A už vůbec ho nemůžeme suplovat „zaparkováním“ dětí u tabletů a mobilních telefonů, které jim v takto nízkém věku spíše škodí. Rodičovské čtení (ideálně z reálné knihy, kterou si můžeme s potomky společně prohlížet) buduje v malých dětech již od útlého věku pozitivní vztah k literatuře a celkově je vede k tomu, aby vnímaly čtení jako daleko víc jako volnočasovou aktivitu a koníček, než jen jako prostředek k získávání nových informací. Takové dítě pak už po celý život bere čtení jako něco normálního, zábavného a hlavně příjemného (neboť s ním má podvědomě spojené pocity vzájemné blízkosti, štěstí a bezpečí, které s rodiči během společné četby zažívalo).
Nemluvě o tom, že děti, kterým rodiče odmalička pravidelně čtou, projevují mnohem dříve zájem o knihy a často se i snáze a v nižším věku učí písmena, neboť mají silnou motivaci a touhu naučit se co nejdříve číst samostatně (a pochopitelně s porozuměním, jinak by jim to bylo k ničemu). Bohužel, dnes už takových dětí přichází do prvních tříd jen velmi málo. Buď je čtení nezajímá vůbec a často ani nevědí, jak mají držet knihu a jak v ní listovat (a to si fakt nevymýšlím, to je bohužel realita), nebo ho už jakž takž zvládají, ale mají to krvavě vydřené (neboť jejich rodiče se rozhodli „vytřít všem ve škole i okolí zrak“ a naučit je číst, psát a počítat už ve školce). A u takových dětí byste nějaký pozitivní vztah k četbě hledali marně.
Tyhle dítka sice už od školky znají všechna písmenka a umí je spojovat do slabik a slov (někdy už i do celých vět), ale chybí jim právě ona přirozená touha textu porozumět a schopnost (a ochota) samostatně s ním pracovat. A není se čemu divit… Čtení pro ně totiž není radost a způsob, jak se zabavit a něco zajímavého dozvědět, ale jen stres a otravná povinnost, které se musely věnovat v době, kdy na to ještě nebyly zralé, nelezlo jim to do hlavy a chtěly dělat úplně jiné věci. A jelikož takové dítě se navíc v první třídě sice nudí, ale nějakými samostatnými bonusovými úkoly pro nadané zaměstnat nejde (nezvládá je, nebo o mně vůbec nestojí), jeho vztah ke vzdělávání míří mílovými kroky do kopru ještě dřív, než se vůbec mohl začít budovat. A to je snad horší, než když drží knihu vzhůru nohama! POZOR neplést děti, které jsou v předškolním věku ke čtení tlačené rodiči s těmi, o kterých jsem mluvila na začátku. Těm, které se naučily číst samy a bez drilu, protože byly na knihy zvyklé odmalička, nuda v první třídě většinou nehrozí (pokud je jejich učitelka co k čemu) a po bonusových úkolech pro nadané se můžou utlouct…
2. Vydavatele dětské literatury, kteří tlačí do popředí zcela nevhodné tituly pro nejmladší čtenáře
Hned na úvod chci zdůraznit, že těmi „nevhodnými tituly“ nemyslím konkrétní příběhy, protože takové posuzování knih je silně individuální. Někomu může jako hloupost přijít dětská sci-fi a fantasy, jiný nemůže vystát „holčičí“ romány o koních a kočkách a další se křižuje při moderních pohádkách, kde princezna zachraňuje prince. Ani jedno z toho se ale nedá plošně odsoudit, protože vždy záleží jen a pouze na subjektivním vkusu dítěte. Za „nevhodné tituly“ v tomto kontextu označuji knihy encyklopedického typu, které jsou v dnešní době nesmírně propagované a až chorobně doporučované už pro ty nejmenší čtenáře, a které už z trhu (a hlavně knihovniček našich nejmenších) téměř zcela vytlačili beletrii. A to je hrozná chyba, protože i když se encyklopedické knihy můžou zdát na první pohled jako skvělý nápad (protože jak lépe a všestranněji rozvíjet dítě, než skrze podobné publikace), ve skutečnosti v dětech zájem o četbu spíše dusí, než aby ji podporovaly.
A není se čemu divit… Ani mezi dospělými nenajdete moc lidí, kteří by si dobrovolně a jen tak pro radost, zábavu a relaxaci listovali v encyklopediích. Jasně, podívají se tam, když chtějí něco konkrétního vědět, nebo když je nějaký obor či oblast více zajímá, ale i pak takovou knihu po chvíli odloží a jen stěží u ní vydrží sedět a téměř nedýchat celé hodiny (tak jako např. u napínavého kriminálního románu). Tak jak bychom tohle mohli chtít po dětech? I pro ně by měly být encyklopedie jen jakýmsi doplňkem jejich knihovničky a ne její hlavní náplní, ale bohužel… Opak je mnohdy pravdou. Místo aby se jako první učily číst zábavné knihy plné napínavých příběhů, statečných hrdinů, akčních dobrodružství a celkově bezbřehé fantazie, jsou na ně ze stránek encyklopedií chrleny jen další a další fakta a navzájem nesouvisející informace, které je strašně rychle zahltí a znudí (POZOR, neříkám, že to tak musí být vždy, zvláště když je encyklopedie studována např. společně s rodiči může mít skutečně pozitivní vliv, ale to je trochu jiná situace, než o které píšu).
Vidím to v práci dnes a denně, neboť v naší škole máme už roky zavedenou celoroční „soutěž“ v představování knih ostatním spolužákům. Princip je takový, že děti mohou do školy kdykoliv během roku přinést jakoukoliv knihu, kterou samy nebo s rodiči přečetly, v pár větách o ní promluvit a za to získávají body a následně odměny. Nu a co myslíte, jaké knihy děti nejčastěji nosí? Dříve to bývala právě beletrie pro nejmenší od pohádek, přes „dětské detektivky“ až po komiksy. Ale dnes? Téměř samé encyklopedie a naučné knihy, od dinosaurů, přes vesmír až po různá filmová universa typu Star Wars či Marvel. Knihy plné obrázků, fotografií, náčrtů a různých „skládaných a vícevrstvých“ stran a vychytávek, s krátkými, čistě informačními texty, které děti vlastně ani moc nečtou, natož aby se do nich zabraly a ztratily se ve víru fantazie. Spíš si v nich jen tak listují, prohlíží si obrázky a z celé knihy ve výsledku přelouskají jen pár vět. Ale hlavně, že mají rodiče nebo prarodiče dobrý pocit, že „koupili dítěti na vánoce/narozeniny/za vysvědčení knihu“. Že ji to dítě nečte a nebuduje si tak k ní ani ke čtení jako takovému žádný pozitivní vztah? To je fuk, hlavně, že je natištěná na křídovém papíře a byla fakt drahá.
3. Učitele a učitelky na prvním stupni, kteří své žáky nenechávají samostatně pracovat
Nu a na závěr, aby mě nikdo nemohl osočit, že pořád jen nadávám na rodiče a společnost, si tak trochu „zastřílím i do vlastních řad“. A i když můžeme do nekonečně diskutovat o tom, jak moc jsou na vině přímo dnešní učitelé a do jaké míry jim nohy podkopává aktuální pojetí inkluze, které je často nutí zbytečně snižovat laťku a neustále přizpůsobovat průběh vyučování těm méně zdatným žákům, faktem je, že i oni mohou mnohdy za to, že dnešní děti neumí číst s porozuměním. Jak by se to také mohly naučit, když samostatné práce v hodinách stále ubývá a učitelky jim dnes v rámci zjednodušení a zefektivnění celé výuky čtou veškerá zadání samy a rovnou jim ho i několikrát znovu a důkladně vysvětlí, aby předešly pozdějším otázkám a nedorozuměním. Jenže to je bohužel chyba…
Děti by tohle všechno měly už od druhé třídy zvládat samy a měly by být vedeny k tomu, aby si zadání jednotlivých úloh četly samostatně a učitelek se doptávaly jen tehdy, když narazí na nějaký problém. Za nás to alespoň takhle fungovalo a rozhodně to nikomu nijak neškodilo. Naopak. Byly jsme samostatnější, víc jsme si věřili, nepotřebovali jsem mít neustále na zády někoho dospělého a nebylo nutné nám všechno pořád dvacetkrát opakovat. Proč by to tak nemohly mít i dnešní děti (kdyby k tomu byly samozřejmě odmalička vedeny), je mi tak trochu záhadou. Nikdo po nich přeci nechce žádné zázraky, ale přečíst si, co mám dělat se slovní úlohou nebo si samostatně podtrhat či vypsat stěžejní body z krátkého textu v zeměpisu nebo přírodopisu, to by je fakt nezabilo. A jednou to stejně budou potřebovat, protože na druhém stupni (neřkuli na střední škole) se už s nimi nikdo takhle „drbat“ nebude.
Bohužel, trend moderního vzdělávání (alespoň v pojetí naší země) jde v tomto přesně opačným směrem a snaží se dětem učení všemožně „usnadnit“ a to až tak moc, že jim ho vlastně ve výsledku spíš komplikuje. Příkladem z mé vlastní praxe budiž nekonečné stohy různých zábavných aktivit a her, které jsem za svou praxi nasbírala od kolegů (či sama vymyslela) a které měly ještě relativně nedávno u dětí velký úspěch, protože ozvláštňovaly výuku i pobyt v ŠD. Dnes už jsou ale v praxi takřka nepoužitelné. Proč? Protože podmínkou jejich fungování je to, aby si děti svedly samy něco někde přečíst, a vyvodit z toho, co a jak mají udělat (jeden příklad za všechny: populární „šipkovaná“ s úkoly na jednotlivých stanovištích). A to jaksi nefunguje, když jim přelouskat tři řádky jednoduchého textu trvá dvacet minut a ještě z něj pochopí sotva polovinu. A to přitom pořád o nic, než o nějakou tu odměnu za zdárné zdolání celé trasy nejde. Ale jak to pak asi mají najednou zázračně zvládat u přijímaček, kde jde o všechno a ještě pracují nervy? Hm?
Zkrátka a dobře, abych to celé nějak uzavřela… Drahá doučování a kurzy, stohy výukových materiálů, přijímačky na nečisto a další a další „tanečky“ kolem přijímaček jsou sice fajn, ale nic z toho nemá sebemenší smysl, když své dítě v první řadě nenaučíte chápat psaný text a samostatně s ním pracovat. Tak na to myslete, až se vám zase nebude chtít číst svým potomkům pohádku a raději sáhnete po tabletu, nebo až budete v knihkupectví vybírat dárek pro své malé vnouče a pod ruce se vám budou plést jen samé encyklopedie, nebo do nebes volající zvěrstva jako je „Destrukční deník“ (kdo by byl šťastný člověk a nevěděl, o čem je řeč, tak jde o knihu, v níž se dočtete celou řadu způsobů, jak ji co nejlépe a „nejzábavněji“ zničit, včetně pálení, střihání, trhání nebo vyhazování z okna-fakt lahůdka pro „správné malé čtenáře“).
A možná by nebylo ani od věci popostrčit trochu vaší paní učitelku, aby své svěřence vedla k samostatnosti (a pokud to náhodou dělá, tak jí dát vědět, že vás to těší a fandíte jí, protože si myslím, že to s kolegy i řadou dnešních rodičů nemá zrovna snadné). Pamatujte, děláte to pro dobro svých dětí/vnoučat a pro jejich klidnou a snazší budoucnost, protože až přijdou z přijímaček se slzami v očích, protože nepochopily zadání a díky tomu pohořely i na tom, co perfektně znají a umí, bude už na všechno pozdě…
