Článek
„Partner mne týrá, ale odejít od něj nemůžu. Máme spolu děti, tak přece svým odchodem nerozbiju rodinu.“ To je prohlášení, se kterým se u případů domácího násilí (ať už fyzického nebo „jen“ psychického) setkáváme tak často, že už jsme si na něj jako společnost zvykli a nijak zvlášť se nad ním nepozastavujeme. Dokonce ho mnozí z nás berou jako relevantní důvod k soužití s tyranem a přitom je vůbec napadne přemýšlet nad tím, jak hrozný nesmysl a nelogická pitomost to vlastně je. Natož abychom osobu (a to jak ženu, tak muže, protože týrání se týká obou pohlaví), která ho vypustí z úst, hezky od plic poslali do háje, kam podobné hloupé argumenty patří a doporučili jí, aby se co nejrychleji probrala a přestala ničit život sobě i svým potomkům.
A že jde o hloupý a totálně zcestný argument pro setrvání v nefunkčním vztahu plném násilí, teroru a manipulace, o tom vážně nemá smysl diskutovat, neboť název článku poměrně přesně vystihuje podstatu celého problému. Už z principu věci totiž nemůžete rozbít něco, co nemáte, přičemž rodina, kde jeden rodič týrá druhého, prostě žádnou rodinou není a neměla by za ni být ani označována ani považována (natož aby jí byl přisouzen statut něčeho, co je špatné zničit a poslat šupem do zapomnění). Ani jí nemůže být, neboť základní funkcí rodiny je poskytování klidného a bezpečného prostředí pro všechny její členy, kteří se navzájem respektují, podporují a v ideálním případě i milují (ačkoliv to je samozřejmě někdy poněkud komplikovaná záležitost). Nic takového, ale tento monstrózní, takřka „frankensteinovský“ útvar, ve kterém létají facky, nadávky nebo psychické ústrky, rozhodně nesplňuje. Naopak, funguje přesně opačně a vytváří prostředí plné stresu, strachu a bolesti, které si o „rozbití“ přímo koleduje.
No jo, ale proč vlastně tohle všechno píšu, říkáte si nejspíš… Důvod je poměrně jednoduchý. I kdyby měl můj článek otevřít oči jen jedné jediné osobě, která v názvu zmiňovaný hloupý argument používá (a dokonce mu, nedej bože, věří), nebyl to zbytečně promarněný čas. Ono totiž to, co se může někomu jevit jen jako jedna z mnoha zaměnitelných výmluv, proč neodcházet od tyrana, je ve skutečnosti něčím daleko horším. Je to líbivě se tvářící past, za kterou se skrývá neskutečná nespravedlnost a neuvěřitelná dávka utrpení dopadající na ty jediné, kteří za domácí násilí nenesou žádnou zodpovědnost… Ano, jak už mnozí jistě správně uhodli, řeč je o dětech narozených do těchto nefunkčních vztahů, jejichž utrpení bych tímto článkem ráda připomněla. A to především proto, že jsou skutečně těmi jedinými, kdo je v dané situaci zcela nevinně a zaslouží si tak největší díl pomoci i pozornosti. Takové dítě si od života vytáhlo pořádného Černého Petra, neboť nejen, že musí žít v nestabilním a traumatizujícím prostředí, ale ještě tak musí činit se značně mizernou genetickou výbavou, kterou mu jeho rodiče darovali do vínku (a to zdaleka ne jen ze strany jednoho z nich, ale obou dvou).
Ano, je to tak, i když to dnes není příliš moderní říkat a každý, kdo se opováží na tento fakt byť jen upozornit, je označen za nehumánního a necitlivého vyvrhele, který vůbec neví o čem mluví. Pravdou ale je, že nejen tyran, ale i sám týraný nese na celé situaci nemalý díl viny, neboť tyrana mu jako partnera nikdo nepřidělil a už vůbec ho nikdo s pistolí u hlavy nenutil, aby si ho bral, pořizoval si s ním děti a setrvával ve svazku s ním až dokud je smrt nerozdělí. Dělá to dobrovolně (a čert vem jestli z „lásky“, pro peníze, nebo kvůli fanatismu, protože to prý slíbil před bohem), což je paradoxní z mnoha důvodů, včetně toho, že v případě, že by jeho partner týral, bil či obtěžoval místo něj nějakou třetí osobu, a on by mu to schvaloval (a dokonce i umožňoval), byl by bez skrupulí označen za regulérního komplice a spoluviníka celého zločinu. Na domácí násilí však tato logická pravidla z nějakého mně neznámého důvodu neplatí, což mě vede k zamyšlení, zda by náhodou nebylo na čase tuto legislativu začít pomalu měnit, abychom se jako společnost konečně přesunuli z „pravěku“, kdy bylo OK dotáhnout ženu za vlasy do jeskyně, někam dál…
Nicméně to je téma na někdy jindy, takže se pojďme raději vrátit k těm nešťastným dětem, na které se v rámci diskuzí týkajících se domácího násilí mnohdy zapomíná. Zvláště pak, pokud nejsou přímými účastníky zmiňovaných rodičovských strkanic a násilník, jemuž říkají „tati“ (případně „mami“) na ně osobně nikdy nevztáhne ruku (o těch, které jsou týrány spolu se svým rodičem se dnes bavit nebudeme, ty určité zastání ve společnosti přeci jen mají a díky bohu alespoň za to). I ony jsou totiž oběťmi domácího násilí a dopady na jejich psychiku a budoucí život jsou mnohdy dokonce daleko tvrdší a destruktivnější, než je tomu u těch, které také „sem tam nějakou slíznou“). A nejhorší a nejnebezpečnější jsou pro ně právě situace, kdy jejich maminka (či tatínek) „nechce rozbíjet rodinu“ a tak trpí, chytá ránu za ránou, mlčí a vyšlapuje. A myslí si, jaká že není hrdinka a světice, když to všechno pro své děti a jejich štěstí vydrží. To už je totiž vážně vrchol alibismu, nebo naprosté tuposti, protože myslet si, že pro děti je lepší žít pod jednou střechou s tyranem, než jakákoliv jiná zdravější alternativa (a to včetně dočasné ústavní péče či azylového domu) je uvažování hodné pořádné metaforické facky (na které je dotyčná osoba v reálu beztak zvyklá).
A ano, je mi jasné, že teď přijdou na řadu argumenty typu „ale on/ona mě nikdy nebije před dětmi“ a „on/ona se k nim chová moc hezky a je skvělá máma/dokonalý táta“ a „ony tím netrpí, ani o ničem neví“ a podobné žvásty, které ale snad může myslet vážně jen někdo s IQ houpacího koně. Ale pokud se někdo takový mezi čtenáři tohoto článku přeci jen najde, tak „NE, takhle to opravdu nefunguje!“ Děti nejsou hloupé, omezené, slepé ani snadno ovlivnitelné. Nebo alespoň rozhodně ne tak, jak se mnozí dospělí domnívají. Naopak, pokud jde o jejich rodiče, jsou nesmírně vnímavé, empatické a mají takřka detektivní nadání, díky kterému před nimi nic neutajíte. Natož, aby si nevšimly, nebo jim bylo jedno, že tatínek bije maminku, nebo maminka tatínka neustále zesměšňuje a dělá z něj totálního podpantofláka. Zrovna tohle jim vážně neunikne, ale co už by jim, vzhledem k tomu, že se do života učí především nápodobou svých rodičů (kteří do určitého věku představují celý jejich svět), uniknout mohlo, je fakt, že to není ani trochu normální a není v pořádku takové chování tolerovat a považovat za běžné či dokonce žádoucí.
A přesně to je ten hlavní důvod, proč by za prohlášení zmíněné v názvu článku měly být rodiče rovnou zbavováni svých rodičovských práv! Oni totiž nejen, že své děti nechávají strádat v naprosto nefunkční pseudo-rodině, ony jim ničí i jejich zdravý sociální vývoj a s ním i celý zbytek jejich života. A nejen jim, ale i jejich potenciálním partnerům a dalším blízkým lidem, protože kde si asi myslíte, že se tihle tyrani a jejich dobrovolné oběti asi berou? Ano, až na výjimky se rekrutují právě z řad dětí, které vyrůstaly v prostředí, kde bylo podobné chování běžné a normální a kde si ho jejich rodiče nechávali líbit. Kupodivu je však tato úměra ve své podstatě vlastně nepřímá, protože to funguje podobně jako s kouřením. Stejně jako jsou následnými zdravotními problémy daleko více ohroženi dlouhodobí pasivní kuřáci, než ti krátkodobí aktivní, bývají i děti z rodin v nichž se domácí násilí „jen“ objevilo (avšak nedotklo přímo jich), daleko náchylnější k jeho opakování, než ty, které ho zažily na vlastní kůži. Věřte mi, to je statistika.
Ty děti, co byly samy bity, v dospělosti naopak častěji žijí stylem „budu lepší, než můj otec/matka a svým dětem tohle nikdy dělat nebudu“ (což má ale také svá úskalí, protože často tento svůj postoj přehánějí do extrému a jejich děti vyrůstají jak dříví v lese, protože se na ně bojí byť jen zvednout hlas-ale o tom až jindy). Ale ta dítka, která například vyrůstala v rodině, kde byl tyran vnímán jako úplně běžný (někdy dokonce i starostlivý a milující) otec, ta nemají sebemenší důvod, neopakovat jeho vzorce chování a nepřenést si je do své budoucnosti. A nebo naopak ty matčiny, které jim velí nechat si vše líbit a hledat si stejného agresivního partnera, protože takhle má přeci vypadat „správný vztah“. A aby mne někdo neobvinil z genderové nevyrovnanosti, tak ne, nemusí to být vždy tak, že synové z takovéto rodiny budou tyrani a dcery oběti. To se tvrdilo dříve, ale pravda je to jen napůl. Může to klidně být přesně naopak, nebo se můžeme i setkat s případy, kdy se všechny děti, bez ohledu na pohlaví, přikloní k jednomu typu chování. Záleží vždy na mnoha faktorech, včetně vrozených dispozic.
Že však budou mít tyto děti pokřivený pohled na život a na rodinné vztahy, to je téměř jisté. A je vážně smutné, že je to jejich rodičům jedno. A to jak tomu, který nejde pro ránu daleko, tak bohužel i tomu, který si naprosto stupidně myslí, jakou že jim nedělá službu, když místo útěku nastaví druhou tvář. Jedou v tom fifty fifty a přesně tak by k nim mělo být i přistupováno, protože pokud by tyrani nenalezli žádné oběti, tyrany by být nemohli, to dí rozum. Byli by to jen zapšklí, protivní poustevníci, kteří nemohou napáchat žádné větší škody (natož, aby se množili do další generace). A to by bylo fajn, nemyslíte?
Nicméně abych celý tento text nějak smysluplně uzavřela, tak ačkoliv je mi samozřejmě jasné, že jde jen o silně zjednodušený a schematický pohled na tuto problematiku, neodiskutovatelným faktem zůstává, že kdokoliv, kdo si myslí, že udržování „rodiny“ s domácím tyranem je cokoliv jiného, než toxické, nezdravé a zavrženíhodné, se šeredně mýlí a měl by si to uvědomit. A každý, kdo tenhle argument někdy od někoho slyšel a nezareagoval na něj ťukáním na čelo a důrazným vysvětlením, o jakou jde nehoráznou pitomost, by toho měl litovat a příště se zachovat tak, aby dotyčné osobě pomohl a ne aby jí jen odkýval její bludy. Ono s domácím násilím je to totiž mnohdy stejné, jako se závislostí… Dokud si oběť neuvědomí, v jakém hnusu to žije, těžko může dojít k nějaké nápravě. A někdy je holt nutné ji na to upozornit i jinak (a tvrději), než jen soucitem a nabídkou pomoci. Zvláště, když jsou ve hře děti, které byť nemají na těle ani škrábanec, na duši si nosí tak ošklivé jizvy, že by nad nimi člověk zaplakal. Ale hlavně, že mají „nerozbitou rodinu“, že…
